„Nazdar Petro, právě jsem doposlouchal Tvůj podcast #45 na téma zpětné vazby a rád bych Tě upozornil na několik lží a debilit, které zazněly ve Tvém podcastu.“
Takto začínal e-mail, který jsem dostala poté, co jsem vypustila do světa podcast o tom, že existují jen 2 skupiny zpětných vazeb, a to je konstruktivní zpětná vazba a tzv. emoční plivanec. Jestli jste ještě neslyšeli nebo nečetli, tak rozhodně doporučuju a budu se těšit na další zpětnou vazbu. A tímto zdravím pana Františka a omlouvám se, že jsem mu neodepsala, ale pouze jsem se řídila svou radou z podcastu…
Od doby, kdy jsem tento podcast vypustila do světa, jsem začala mít více a více klientů, kteří měli jedno společné – dostávali různou zpětnou vazbu od lidí a nevěděli, co si z toho teda vzít. Do teď mi zní v uších poslední věta Anety a ta byla: „Peťo, já prostě nevím, jakou mě ti lidi chtějí mít.“ A o téhle větě to dnes celé bude…
Už samotná věta „Peťo, nevím, jakou mě ty lidi chtějí mít“ je totiž postavená na hlavu a je třeba s tím umět pracovat, protože jinak se Vám vytratí hlavní esence dobré prezentace, a to je autenticita.
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Přednášela jsem v Německu na konferenci, v Düsseldorfu, a měla jsem tam jednu dopolední a jednu odpolední prezentaci. Takže klasicky jsem tam ráno naběhla, s tou svou euforii a nadšením, které já vždycky na konferencích mám, protože pro mě je každé přednášení pro více jak 100 lidí splněný sen – vždycky říkám čím víc, tím líp – a v 9 hodin ráno jsem odvedla prezentaci celkem v hurikánském stylu. Přednášela jsem hodně dynamicky, expresivně, energeticky, a když jsem prezentaci skončila, tak jsem byla úplně nabušená, ale v ten moment za mnou přišel jeden z účastníků a zároveň prezentujících na dané konferenci, jmenoval se Jürgen a nepáral se se mnou, vzal si mě bokem a řekl mi německy: „Petro, to byla nejhorší prezentace jakou jsem kdy zažil, strašně jste to přeháněla, moc jste běhala, byla to spíš divadelní show než přednáška a podle mě jste to celé prostě přehnala. Zamyslete se nad sebou, tady jste na velké konferenci, tady se přednáší jinak.“
Mě to totálně rozložilo, ani jsem nečekala na názory dalších lidí, což zpětně hodnotím jako ohromnou chybu, protože jsem vlastně své následné kroky založila na jednom názoru jednoho člověka, nějakého Jürgena, kterého jsem ještě ani neznala, v podstatě jsem ho v ten moment viděla poprvé v životě… No, ale chybami se člověk učí… Nicméně po vyslechnutí těchto vět jsem šla na hotel, zavřela jsem se do pokoje a prezentaci na odpoledne jsem komplet celou předělala, udělala jsem ji takovou klasičtější, klidnější a techničtější, ubrala jsem barvy, přidala text. A odpoledne, asi ve 3 odpoledne jsem danou prezentaci odpřednášela. Vystupovala jsem daleko víc staticky, mluvila jsem pomaleji, hlídala jsem se v gestikulaci, nedávala jsem tam žádné vtípky.
Skončila jsem přednášku a celá vystresovaná jsem teda čekala na zpětnou vazbu. Přišel za mnou takový sympaťák Klaus a říká mi: „Petro, já se omlouvám, já se Vás ale musím zeptat, byl jsem na obou Vašich přednáškách a ráno to bylo super, to bylo energické, dynamické, byla to zábava, ale teď jako byste to nebyla Vy. Já jsem se těšil na příliv energie, ale za mě to bylo takové nemastné neslané, tak se chci jenom zeptat, jestli je všechno v pořádku…“
No, já jsem na něj koukala jako puk! Situaci jsem mu vysvětlila, před a po, omluvila jsem se a šla jsem to vydýchat ven s kávou a čokoládou, protože jsem fakt nechápala. Pak mě to ale naštěstí trklo a osud tomu přál (díky osude, díky vesmíre!) – poslední přednášku konference měl právě můj oblíbenec Jürgen.
Tak jsem si tam sedla a netrpělivě čekala, abych věděla, jak se to teda dělá. Jak se na takové konferenci přednáší. Dámy a pánové, posluchači a čtenáři, po 5 minutách jsem myslela, že se zabiju. To bylo tak nudné, tak monotónní, Jürgen to četl z poznámek, v jednu chvíli se totálně zavrtal v detailu, no… Pro mě ( a to je opět důležitý zmínit), konkrétně pro mě to bylo utrpení a mně to došlo.
Bylo úplně jasné, že pro Jürgena jsem byla „zu viel“, až moc, protože Jürgenův styl nebyl jiný než ten můj, on byl extrémně jiný, jako jin a jang. A v ten moment jsem pro Jürgena byla nestravitelná. Ale pro takového Klause jsem byla úplně akorát, pro něj to bylo super a dokážu si představit, že určitě mezi těmi 700 lidmi seděl ráno někdo, kdo si říkal: „Ty Boušková, mohlas to ještě víc napálit, ještě víc rozjet!“
Tedy, každá zpětná vazba je subjektivní, to je první věc.
Druhá věc je, berte si k srdci jenom rady těch lidí, za kterými byste si normálně zašli pro radu. Po shlédnutí Jürgenova výstupu, kdy jsem pochopila pocity umučenců ve středověku, zcela jistě vím, že za ním bych si nikdy pro radu nešla. To je jako, kdybyste se šli zeptat… No, nevím, jestli se to sem úplně hodí, ale dejme tomu… Šli byste se zeptat panny, jak okořenit sex ve Vašem manželství.
A třetí věc je, že se nikdy nezavděčíte všem, a proto často ve věcech, které Vám jsou vytýkány, může být skrytá Vaše síla. Já si z dané konference odnesla jedno, a to, že energie je moje síla, že v tom se cítím dobře, autenticky a to mě baví. A to, že to nebaví vždycky všechny, to mě mrzí, ale taková prostě jsem. Kdybyste se chtěli ještě více ponořit do témat sebepoznání a sebepochopení, pak Vám doporučím hned dvě věci. Buď odebírejte seberozvojový časopis Improovio, kam přispívají i takové hvězdy jako Marian Jelínek, Petr Štěpánek nebo Petr Casanova, nebo si u mě objednejte koučink osobnostní diagnostiky Lumina Learning a já Vám pomohu najít právě tu Vaši sílu a společně ve Vás probudíme toho Vašeho lva nebo lvici.
Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů nálož tipů a triků do e-mailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz.
