Před 3 týdny mi zemřela má milovaná babička. Když byla týden v kómatu, začala jsem ze zoufalosti hledat informace, co se vlastně s člověkem během kómatu děje. Našla jsem plno informací o tom, jak si duše lítá v jiných světech a prozkoumává neprozkoumané. Dokonce jsem četla článek, kdy paní popisovala, jak se jí zdálo, že je na nádherném místě na její vysněné Antarktidě, dívá se na západ slunce a sedí tam celá zmrzlá a omámená tou krásou. Když se probrala, lékaři jí řekli, že byla několik dní ve vysokých horečkách a museli ji tedy obložit pytli s ledem. Zcela upřímně, ať je pravda, jaká chce, uklidnilo mě to. Po týdnu babička zemřela. V hodinu její smrti se nám zastavily v kuchyni hodiny. V těchto chvílích, alespoň pro mě, není jednoduché být tzv. „nevěřící“. Jak říká jeden moudrý citát: „Je jednoduché být ateistou zaživa, ale je těžké jím být na smrtelné posteli.“
Dnes to bude o jednom velkém tabu, o tématu, o kterém se nemluví, a proto se jej všichni tak moc bojíme. Dnes to bude o smrti…
Když jsem se dozvěděla, že babička umřela, lehla jsem si do náruče přítele a plakala. První myšlenka byla, že jsem se s ní ani nerozloučila a neřekla jsem jí, že ji mám ráda. Otočila jsem se ubulená na přítele: „Myslíš, že to věděla? Že věděla, že jsem ji měla ráda?“
Když to teď zpětně řeknu hodně natvrdo, první reakce většiny z nás, když se dozvíme, že nám někdo blízký zemřel, je ve své podstatě sobecká. Sobecky se zamýšlíme nad tím, jestli jsme sami řekli a udělali vše, co mělo být řečeno a uděláno. A na to platí jediná rada – když máte někoho rádi, říkejte jim to, ať zpětně nikdy ničeho nelitujete.
Když se dnes budeme bavit o smrti, tak tady by bylo asi dobré zmínit hned na úvod, že já nejsem věřící, tedy ne oficiálně. Teď udělám menší odbočku – věděli jste, že Česká republika je nejvíce ateistickou zemí v Evropě? A že v celosvětovém srovnání držíme třetí příčku hned po Číně a Japonsku? Proč tomu tak je, by bylo na delší diskuzi, ale velkou roli v tom sehrála průmyslová revoluce a určitě nástup komunismu, kdy začalo masivní pronásledování církví a systematická šikana všech věřících. Co já vnímám kolem sebe, plno lidí Vám řekne, že věří v něco – ve vesmír, energii, osud, kvantovou fyziku…, plno lidí Vám řekne, že vše se děje z nějakého důvodu a vše je přesně tak, jak má být – ale jakmile se před stejnými lidmi řekne slovo církev, komunita, institut, náboženství, tak všichni svorně zvednou ruce, začnou couvat a jako byste na ně vypustili hejno včel, říkají: „Noo, tak to nee, to ne.“ Já bych to vtipně shrnula: „My věříme, ale nechceme věřit organizovaně a dle pravidel.“ ?
Zpátky k příběhu s babičkou. Jak jsem tak ležela vedle přítele, který je mimochodem věřící katolík, ptala jsem se dál: „Hele, a jak to vlastně funguje? Co se děje po smrti?“ V ten moment, když jsem věděla, že babičku už nikdy neuvidím, už nikdy neobejmu, potřebovala jsem odpovědi. Jakékoliv. Najednou mi náboženství bylo dobré. Přítel mi to celé vysvětlil a mě to částečně uklidnilo a došlo mi, jak je celé tohle téma neskutečné tabu. O smrti se nemluví, ale mělo by, protože smrt nahání hrůzu. A hrůzu nahání to, co neznáte. Jak řekl Buddha: „Smrt je pořád s námi. Smrt je součástí velkého neznáma. A pokud se nedokážeme pousmát nad myšlenkou neznáma, pak máme velký problém.“
PÁR ZAJÍMAVÝCH FAKTŮ:
V minulosti lidé brali smrt jako stejně důležitý a přirozený bod života jako narození. Dříve se umíralo doma, v obklopení rodiny, za přítomnosti dětí, ne jako teď v nemocnicích. Všimněte si, že neumíráme, protože jsme „smrtelné bytosti“, my teď umíráme na „něco“. Obracíme se na doktory jako na „bohy“ a chceme, aby nás zachránili, hlavně neumřít. Lidé se vždycky smrti báli, ale nikdy před ní tak hystericky neprchali jako dnes. Podle statistik se dožíváme v průměru o 20 let déle, než tomu bylo před několika generacemi. Nabízí se jedna dobrá otázka – když přidáme životu více let, přidáme životu i více života?
Dřív se nemluvilo o sexu, zatímco smrt byla prostě přirozená součást života. Teď je sexu a porna všude mraky, ale smrt jakoby neexistovala. My tak nějak přežíváme den za dnem, jako bychom neměli nikdy zemřít, na všechno je moře času.
Naskýtá se otázka, proč jsme vlastně na smrt zapomněli? Mimochodem snaha vytěsnit smrt z naší mysli se otiskla i do lidových přísloví, např. „Zapomněl na to jako na smrt.“
Smrt jsme vymazali z našich životů, protože v naší společnosti je kladen nesmírný důraz na výkonnost, na to, abyste byli zdraví, mladí, fit, krásní, budovali jste kariéru, vychovali jste děti, cestovali, měli jste zážitky. Na sociálních sítích se neukazují nemoci, neukazují se známky stáří, nesdílí se nic, co by nezapadalo do iluze „ideální, věčně veselé společnosti.“
Zároveň detektivky, krváky, brutální vraždy v televizi – to všechno nám dává pocit, že se nás smrt vlastně netýká. Je to v telce, je to pohádka…
Nedávno jsem zahlédla v novinách parte: „Zemřel nečekaně a náhle ve věku 87 let.“
Ano, neznám kontext, absolutně nemohu soudit, ale na první pohled mě věta zarazila. Úctyhodný a krásný věk mi absolutně neseděl ve větě dohromady se slovy „nečekaně“ a „náhle“.
JAK SE ZBAVIT STRACHU ZE SMRTI?
1. Nelpěte – Prvním krokem je opravdové oproštění se od hmotných starostí. K čemu Vám bude v hrobě, že jste bohatý? Zároveň svůj život nepromarněte, žijte, ne přežívejte. Na smrtelné posteli si asi neřeknete: „Ty, měl jsem v té práci být ještě víc, měl jsem dělat ještě víc přesčasů.“
2. Tematizujte pro sebe smrt – To uděláte jednoduše tak, že o ní začnete přemýšlet, začnete o ní uvažovat. Patří k tomu i přemýšlení nad tím, co ve Vás způsobí smrt ostatních.
3. Pojmenujte si své strachy – Je to úplně stejné jako u každého strachu. Největší děs Vám nenahání smrt jako taková, ale scénáře, které se Vám v té souvislosti vybaví v hlavě.
Mimochodem, je to úplně stejné jako u strachu z prezentování. Doporučuji si poslechnout podcasty č. 6, 7, 8 a 9, kde řeším 7 smrtelných prezentačních scénářů, které Vám nedají spát. Tyto podcasty Vám dají plno tipů a triků, jak zatočit s trémou, a zároveň Vám to dá větší povědomí o tom, co znamená, když říkám, že se nebojíte smrti jako takové, ale scénářů ve své hlavě. Mimochodem, věděli jste, že dle průzkumů mají lidé paradoxně větší strach z prezentování než ze smrti? Ale je tomu opravdu tak, když smrt je pro nás odosobněná krvavá mordovačka v televizi? Kdežto utrpení prezentace je pro každého jasně představitelné?
Ale zpět k tématu. Zeptejte se sami sebe: „Čeho se vlastně bojím? Z čeho mám strach, že se stane, když zemřu?“
Na povrch může vylézt například strach:
a. má smrt zarmoutí mé blízké, budou zničení
b. nedokončím své plány a já upadnu v zapomnění
c. zkrachuje to, co jsem těžko budoval
d. nesplním, co jsem slíbil – péče o jiné osoby, o statky, o firmu
e. nenapravím to, co ještě chci napravit
f. nenaplním své poslání a svůj smysl tady na zemi
Já osobně jsem velkým zastáncem toho, že MYŠLENKA NA NAŠI SMRT NÁM UMOŽŇUJE LÉPE ŽÍT.
Vědomí, že každý, každičký den je dar a že zítra se už nemusím probudit, je pro mě klíčové a mě osobně pohání každý den. Dám Vám 3 tipy, jak si denně uvědomovat svou smrtelnost. Pro někoho tyhle techniky můžou být trošku morbidní, ale dle zkušenosti Vám budou připadat tím více kruté a šílené, čím více se bojíte své smrti a nechcete o tom ani slyšet.
1. Ptáček smrti na rameni
Představte si, že ať cokoliv říkáte nebo cokoliv děláte, na rameni Vám sedí maličkatý ptáček a pípá, je to Váš ptáček smrti a každým pípnutím Vám připomíná, že to, co děláte, byste měli dělat naplno. Tím nemyslím, že byste neustále měli slyšet skřehotání ptáka, ale občasné pípnutí během dne rozhodně nezaškodí. Obzvlášť v momentech prokrastinace a lenosti (tím nemyslím odpočinku, myslím lenosti).
2. Mentalita smrtelné postele
Tuto metodu jsem si vypůjčila z knihy Mnich, který prodal své ferrari a kterou moudrý mnich popisuje následovně: „Mentalita smrtelné postele je spíše filozofie života. Každý den žij, jako by byl Tvůj poslední. Představ si, že se ráno probudíš a každý den začneš otázkou, co bys ten den dělal, kdyby to měl být Tvůj poslední. Uvažuj o tom, jak by ses choval ke svojí rodině a kolegům, i k lidem, které neznáš. Přemýšlej, jak moc by Ti záleželo, aby sis každý okamžik vychutnal na maximum. Samotná myšlenka na smrtelnou postel Tě donutí změnit svůj život. Budeš mít více energie, kterou budeš moci vložit do všeho, co děláš. Budeš se moci zaměřit na to, co je opravdu důležité a cos tak dlouho odkládal. Přestaneš se zabývat nicotnostmi, jež Tě tolik unavují a uvrhují Tě do chaosu a krize. Přinuť se k tomu, abys toho více prožil, nespokoj se s průměrným životem, žij své sny.“
3. Když bych se ráno už neprobudila…
Je to vlastně trošku podobná technika jako mentalita smrtelné postele, ale s tím rozdílem, že ji děláme večer. Každý večer, když uléháte do postele, poděkujte, že jste mohli žít další den, poděkujte za vše, co Váš život momentálně obsahuje (rodina, partner, přátele, dům, byt, auto, práce…). Cílem je, abyste každý večer usínali s mírem v srdci, že Váš dosavadní život stál za to. Neviňte se ale za to, že jste něco nestihli nebo jste nebyli dostatečně efektivní, je potřeba se na svůj život dívat z většího měřítka a opravdu se soustředit na to, co Váš život obsahuje.
4. „Věřte něčemu, čemu chcete, ale věřte tomu.“
Je prokazatelné, že věřící se bojí smrti daleko méně než ateisté. Sama jsem to viděla u svého přítele. Jeho neochvějné přesvědčení, že po smrti se setká se svými blízkými, že vše najednou pochopí a že bude dávat na nás, pozůstalé, shora pozor, mu dodává takový vnitřní klid, až mě to samotnou fascinuje.
Moc bych si přála, aby tento podcast změnil Váš pohled na život a na smrt a Vy jste od teď život žili, a ne jenom přežívali.
Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.
Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.
