„Udělejte z nich tým, ale rychle!” Fantazie, tomu říkám SMART zadání jako blázen – konkrétní, jasně měřitelné, dosažitelné, odsouhlasené, realistické a s pevným časovým rámcem. Ale to zvládnu, uklidňovala jsem svou hysterií se zmítající intuici – zvládla jsem už horší věci. To jsem ještě netušila, co mě čeká.
To, jak velká výzva mě čeká, jsem pochopila na můj vkus až moc rychle. Měla to být schůzka na hodinu s cílem připomínkovat a finálně odsouhlasit nový „workflow” testování řídících jednotek našich aut. V ringu se proti sobě postavili moji bohémové s komunikačním nedostatkem a top management s komunikačním přebytkem. Teď zpětně musím říct, že nechápu, jak jsem to ustála. Byla to katastrofa a pro mě to byl asi nejvíc ponižující zážitek mého života.
Radek po 10 minutách rozzuřeně prásknul dveřmi, že na to nemá nervy, že jsou všichni pitomci, co absolutně nechápou, co to obnáší vyvíjet a testovat cokoliv, natož auto. Marek se skelným pohledem po celou dobu schůzky zíral do mobilu a ani nepípnul a Josef pořád dokola opakoval, že zadání znělo jinak. Byl jako kolovrátek. Jakékoliv téma jsme načali, jel si pořád to samé dokola. Monotónně, tvrdohlavě, bez zájmu.
Schůzku jsem raději ukončila rozpačitě o půl hodiny dřív s tím, že vše raději doladíme e-mailem. Sedmý den mé nové pozice a já byla někde mezi pocitem, že se buď nervově zhroutím, nebo prostě otevřu okno a skočím. Tohle i na mě bylo moc. V kuchyňce jsem potkala moje kluky, kteří akorát nadávali nad kávou, jak nesmyslné změny šéfové pořád vymýšlejí, jak je nikdo nechápe, jak za všechno můžou tihle nebo támhleti a že ta blonďatá čůza (tím mysleli mě) to s nimi určitě dlouho nevydrží. No, tak dost! řekla jsem si. Nezhroutila jsem se ani jsem neskočila z okna. Zaťala jsem zuby. Přes viditelnou nevoli a odpor tohoto týmu-netýmu, jsem začala zavádět komunikační pravidla. Prvním pravidlem bylo:
VŽDY TO ZOPAKUJ SVÝMI SLOVY
Proč tohle pravidlo? Když jsem viděla, jak kluci nesrozumitelně něco někomu vysvětlují a ten dotyčný odchází sklesle z kanceláře s nechápavým zmateným pohledem, bylo mi vždycky jasné, co bude následovat. Telefonáty, doplňující e-maily a rozčilování se „Proč to ten Pepa neudělal tak, jak jsem mu říkal, vždyť jsem mu to, sakra, jasně vysvětlil, co po něm chci!” A hned byl oheň na střeše a špatná nálada na světě. A jak to se špatnou náladou bývá, je jako pandemie. Hned ji všichni chytnou a její průběh se časem zhoršuje.
Klukům jsem ukázala statistiku, která říká, že 70 % všech měřitelných chyb na projektech je přímým výsledkem nepochopení požadavku a že jestli se nechtějí pořád s někým rozčilovat, musí jít ego stranou a prostě musí k lidem přistupovat jinak.
Teď Vám odtajním, jak takové pravidlo funguje. Vy jej můžete hned po poslechnutí tohoto podcastu (nebo přečtení článku) aplikovat v práci nebo klidně doma s rodinou.
Jak tedy funguje trik: VŽDY TO ZOPAKUJ SVÝMI SLOVY?
První možnost je, že…
VY NĚCO NĚKOMU VYSVĚTLUJETE.
Pokud Vy někoho zavalujete úkoly, vyžádejte si zopakování toho, co jste právě řekli. Ale pozor! Žádné povýšené, učitelské: „Tak a teď mi to zopakuj!” To máme zajeté v podvědomí ze školy a připadáme si při tomto povelu jak hloupí nechápaví spratci, kteří neumí do pěti napočítat. Aby se Váš posluchač tedy necítil jako pitomec, udělejte pitomce ze sebe.
„Prosím Tě, jen abych si ověřil/a, že jsem to dobře a nějak pochopitelně vysvětlil/a, mohl/a bys mi to, prosím, zopakovat celé svými větami?”
A v průběhu se elegantně a mile, opět ne učitelsky, doptávejte.
„Super, a co uděláš v tomto případě jako první a co potom? A jen pro jistotu, že jsme se pochopili, kdyby se stalo tohle, jak si s tím poradíš?”
Druhá možnost je, že…
NĚKDO VYSVĚTLUJE NĚCO VÁM.
Pokud jste Vy na straně posluchače, tak po vyslechnutí všech instrukcí začněte svůj monolog. I tady ale hrozí poměrně vtipné riziko, že ten, kdo Vám vše právě pečlivě vysvětlil, se po Vašem odpapouškování jeho instrukcí naštve a zahřmí: „Ježíši, proč to opakuješ?! Vždyť teď jsem Ti to všechno řekl! Nedělej ze mě pitomce!” Takže – tady opět uděláte lehounkého pitomce ze sebe, abyste předešli této automatické reakci. Můžete říct třeba úplně jednoduše:
„Prosím Tě, já to jen pro jistotu zopakuji celé vlastními slovy, jestli jsem to dobře pochopil/a. Takže nejprve…”
„Abych si to líp ukotvila v paměti, takže pokud jsem Ti správně rozuměl/a, tak teď…”
EXTRA TIP NAVÍC
Vysvětlujete něco někomu pořád dokola a on to pořád nechápe? Namalujte to! Nebo naopak, už Vy sami slyšíte instrukce k něčemu po sté a nemáte stále „šajn, o co go”? Požádejte protistranu, ať to pro Vás nakreslí! Věřte mi, vývojový diagram nebo myšlenková mapa bude Vaše spása! Kolikrát mně pár propojených čar s různými bublinami zachránil život!
Pamatujte si, že až 55 % lidí jsou vizuální, učí se věci vizuálně, a je tedy velká pravděpodobnost, že jste jedním z nich!
To bylo první pravidlo, které jsem v týmu nastolila. O dalších dvou pravidlech si povíme příště, v podcastu č. 27.
Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.
Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.
