#44: JAK JSEM VYHODILA ČLOVĚKA Z TÝMU: Jsem žlutozelená, a proto se mi blbě propouští zaměstnanci z firmy

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Pracovat sama na sebe v sobě skrývá nekonečné množství možností, výhod, benefitů, ale zároveň i úplně stejné množství výzev a problémů, které jako zaměstnanec prostě neřešíte. Jsem srdcař, vždycky jsem byla a nehodlám na tom nic moc měnit. Jak jsem se ale naučila, v momentě, kdy se Vám byznys rozjede a Vy to už nezvládáte sami, musíte si vytvořit tým, musíte si najít takové Vaše anděly strážné, kteří Vám budou pomáhat, budou Vás podporovat na Vaší cestě a hlavně, budou za Vás dělat práci, která Vás nebaví a oni se v ní vyžívají. Ze dne na den se ze mě tedy stala „HRistka“ mé vlastní firmy. Co vše mi to dalo a co vzalo? O tom bude dnešní podcast…

V lednu tohoto roku, v lednu 2021 jsem začala celkem ve velkém nabírat lidi, kteří mi budou pomáhat s webem, grafikou, sociálními sítěmi, strategií, prodejními texty, stříháním videí atd. Skočila jsem do toho po hlavě a plánovala si pracovní pohovory jeden za druhým.
Jenže, jak si takové správné lidi správně vybrat? Teď Vám dám takový insight do mého fungování, do mé osobnostní diagnostiky, a na základě toho vysvětlím, kde pro mě, v jakých chvílích, nastaly problémy a výzvy v nabíraní, vedení a propouštění lidí z týmu. Třeba se v tom sami poznáte nebo tam poznáte někoho ve Vašem okolí.

Rozhodně nejsem nějak extra výsledková v tom smyslu, že by mou motivací byla čísla, jsem zaměřená na lidi a pomoc lidem. Dle Lumina Learning – což je osobní diagnostika, kterou sama školím a koučuji – jsou mé dvě dominantní barvy žlutá a zelená. Co to znamená…

ŽLUŤÁCI jsou typy lidí, kterých je tzv. všude plno, jsou hlasití, barevní, zkrátka takoví showmani, jsou velmi emoční, nadšení, ale zase, já ráda říkám – jak lehce se nadchnou, tak lehce se podchnou 🙂 Celkově to jsem zkrátka já, když jsem přednášela v Rusku, Bělorusku nebo v Německu, když tam stojím a přede mnou je tisíc lidí, tak mě to zkrátka nabíjí, já to miluju. Žluťáci rádi pracují se startupisty, rádi dávají lidem příležitost se ukázat. Tihle lidé zkrátka milují výzvy a změny.

Má druhá komplementární barva je ZELENÁ, což jsou pro změnu lidi zaměření na lidi. Naslouchající, podporující, empatičtí a velmi trpěliví. Neradi lidem ubližují, raději je podporují, jsou jim nápomocni a rozhodně se tyhle typy nevyžívají v tom, že by na potkání říkali lidem tvrdou pravdu do očí nebo nedej bože na někoho křičeli… Kdyby i Vás zajímalo, v jakém barevném rytmu tepe Vaše krev, pro začátek určitě doporučuji si poslechnout podcasty ze série Osobnostní test roku 2021, a to přesně podcasty #21, podcast #22, podcast #23 a podcast #24. V nich jdeme v Lumina Learning ještě víc do hloubky a ve 4 barvách si zde můžete procentuálně změřit, jak moc jste zaměření na lidi, na výsledky, zda jste pohánění inspirací či disciplínou nebo zda více stojíte nohama na zemi nebo poletujete ve vizionářských výšinách.

Jako žluto-zelený člověk dám hodně na svou intuici a musím říct, že výběrová řízení byly takovým boostem mé intuice. Co pohovor, to pocit, no mazec. (Ne vždycky tomu ale tak bylo, mému příběhu se věnuje více podcast #20 Důvěra, sebedůvěra a sebejistota, jestli Vás toto téma zajímá, taky se určitě zabruste.)

Tak třeba svou asistentku Marušku jsem nabírala s hlubokým přesvědčením, že tohle bude žena mého života. A taky, že je! Maruško, moc Tě zdravím z podcastového studia a děkuji za vše, co pro mě děláš! Na druhou stranu, když jsme si kývli na spolupráci s Martinem, expertem na sociální sítě, cítila jsem silné pnutí a obavy. V hlavě mi svítil alarm: „To bude průser!“ Reference měl perfektní, působil profesionálně, ale osobnostně jsem tušila, že tam bude nějaký zádrhel. A taky že byl. Dlouho trvalo, než jsme se sladili, a když už to vypadalo, že si rozumíme v představách, co a jak, přestala fungovat komunikace. Jako kompletně, totálně, komunikace byla taková, že nebyla.

V jistých sférách jsem považována za komunikačního experta, takže jsem na tom opravdu makala. Pořád jsem si říkala: „Co kurňa dělám špatně, co mu špatně vysvětluju, jak musím změnit můj přístup, aby to klapalo…“ Několikrát jsme pořád dokola řešili, jakým kanálem Martinovi vyhovuje komunikovat, v jakém denním rozmezí mám od něj čekat odpověď, několikrát jsem mu vysvětlovala, jak to zase vyhovuje mě a co potřebuji, abych byla spokojená klientka a mohla se na něj spolehnout, že se hladce posouváme vpřed. Nastavila jsem s ním pravidelné cally dvakrát týdně, abych věděla, jak si stojíme. Musím se Vám přiznat, moji drazí posluchači a čtenáři, že ač jsem se snažila sebevíc – vzdala jsem to. Problém byl i ten, že Martin mi tvrdil, že vše zvládá a dokáže se věnovat jak mému projektu, tak projektům ostatním, včetně svých zálib a koníčků, ale práce tomu neodpovídala. Výsledky se nedostavovaly ani v čase, co jsme si domluvili, ani v kvalitě, kterou jsem očekávala. 

Jednoho rána jsem se zkrátka probudila, zavolala mu a spolupráci ukončila. Bože, tak se mi ulevilo! Došlo mi, že jednou z největších úlev pro mě bylo uvědomění, že jej vlastně nepotřebuji. Pocit, že on je ten jediný, mě neustále nutil hledat způsoby, jak to celé zachránit, napravit – přece to nevzdám. Ufff, vzdala jsem to, díky bohu.

PROČ VÁM TO TU VLASTNĚ VYPRÁVÍM?
Podle mě si z toho můžete odnést několik myšlenek:

1. Neberte si cizí chyby za vlastní
Lidi, kteří jsou v Lumina Learning do zelena, mají tendenci si brát cizí chyby za vlastní a opravdu udělají cokoliv, aby vztahy s lidmi napravili a celou situaci vyřešili – dokáží dávat druhým další a další šance, i když už je dávno potřeba se na ně prostě vykašlat a propustit je.

2. Zrcadlová technika
Druhá věc, která mi v této situaci moc pomohla, byla tzv. zrcadlová technika. Jednou za čas v mém životě vždy nastane okamžik, kdy tak nějak v určité situaci nevím, jak dál. Pak se podívám do zrcadla a zeptám se sama sebe: „Jsem víc šťastná nebo nešťastná? Zasloužím si takovýhle stres?“ A je pravda, že když už dospěji do tohoto stádia, že na sebe opravdu takhle zírám do zrcadla a něco si pro sebe mumlám, tak odpověď většinou je, že mi to za to teda rozhodně nestojí a je potřeba pustit lano od tohohle vlečňáku. Prostě: „Čauky mňauky, měj krásný život!“

3. Nechte lidi jít pro jejich vlastní dobro
Další uvědomění, které mi právě s Martinem došlo bylo, že občas je potřeba lidi nechat jít už jen pro jejich vlastní dobro, když oni sami si nejsou schopni stanovit hranice, nejsou schopni si stanovit, kdy už je toho moc, pak musíte Vy. Vy jim dáte ten prostor se soustředit na to, co je pro ně evidentně prioritnější, i když si to možná sami sobě nepřiznají. Takže zase: „Čauky mňauky, nechávám tě jít, abys dělal to, co doopravdy chceš dělat!“

4. Někteří lidi mikromanagement potřebují
Poslední věc. Já jako žlutý nadšený kreativec nesnáším, když mě někdo moc kontroluje, na všech projektech, kde jsem pracovala ještě jako test-manažerka, mě neustálé kontrolování od mých vedoucích ubíjelo. Ale to, že takhle to mám já, neznamená, že nikdo na světě mikromanagement nepotřebuje. Martin ho potřeboval, vyžadoval – potom, co jsme zavedli 2× týdně stand-up meeting, se komunikace výrazně zlepšila a oba jsme byli spokojenější. Sice ne dlouho, ale fakt to pomohlo.

5. Zmapujte svůj tým a slaďte své komunikační preference
Momentálně mi můj osobní tým maká na jedničku a já vím, že se na ně mohu ve všem absolutně spolehnout. Všichni navzájem známe své Lumina Learning profily, takže přesně vím, jak s nimi komunikovat a v čem jsou silní a v čem naopak ne. Zároveň všem na začátku říkám, jak komunikuji já, co znamená, když napíšu to a to, a jak poznají, že je to urgentní a kdy naopak na mají čas.
Nemusíte se hned nutně u mě hlásit na koučink nebo workshop Lumina Learning, i když je super, tak na začátku Vám bude stačit ZDARMA aplikace Lumina Splash, najdete ji na Google storu nebo Apple storu, po nainstalování si vyplníte 2minutový dotazník a Vaše kaňka je na světě! Tak to můžete udělat i s celou rodinou nebo s celým týmem a věřte mi, hned se Vám bude pracovat a komunikovat o dooost líp!

Znáte někoho komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#43: POWERPOINT: Psychologické triky ve slidech (3/3). Název grafu, typ grafu, co na první slide?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Graf. Vizuální hračka, bez které by dle mnohých prezentace snad už ani nebyla prezentace. Úplně to vidím, jak jsem ještě jako test-manažerka skončila svou prezentaci boardu ohledně plánovaných školení testingu mého týmu. Nastalo ticho, zvednul se vedoucí oddělení a zahřměl: „Slečno Boušková, prezentace to byla vskutku dobrá, ale jak to, že jste tam neměla žádný GRAF?“
Usmála jsem se: „Podle mě zde nebyl potřeba. Kam byste jej zařadil Vy?“
Nevěřícně se na mě podíval: „No, prostě někam!
Aneb když máš graf, narvi ho tam…
Průšvih ale je, když ho tam narvete úplně blbě a on, místo aby Vám pomohl, celou prezentaci nesmyslně zkomplikuje, zasekne a pošle ji ke dnu. Dnes to bude nejen o grafech ve Vašich slidech.

Tak už jdeme do finále! Díky posledním dvou podcastům, podcastu #41 a podcastu #42, už víte, že co slide, to jedna myšlenka, jste obeznámeni s tím, že odrážky používat můžete, ale s rozumem a tak, aniž abyste nutili své diváky k multitaskingu, a taky už víte, co znamená, že videa v prezentaci jsou jako návštěvy tchyně. Jednou, dvakrát do roka to bohatě stačí, víc ne. Pokud jste dané slidové podcasty a články s nimi spojené ještě neslyšeli nebo nečetli, určitě tak učiňte, jinak – jak já tomu říkám – Vaše slidové know-how nebude kompletní.

Dnes se zaměříme na 3 poslední pravidla:

PRAVIDLO Č. 7: NÁZEV ROVNOU KŘIČÍ „VO CO GO“
„Spotřeba vody v Africe“, „Sledovanost jednotlivých kanálů českých televizí“, „Komunikační nástroje ve firmách“. Úplně se vidím, byla jsem v sedmé třídě a paní učitelka mi zadala úkol udělat referát na téma: „První světová válka“, a pak jsem byla na vysoké a téma mé diplomové práce zněl: „Optimalizace skladby laminátové lyže“.

Teď, když nad tím přemýšlím, tak je mazec, že si ten název pamatuji do teď, jsou zkrátka věci, které se nezapomínají… Ale jsou věci, které by se zapomenout měly, a jednou z nich je NAZÝVAT GRAFY JAKO REFERÁTY. Člověk pak zírá na křivku v grafu a netuší, na co se má teda soustředit, natož co tím jako básník myslí. Graf by měl rovnou obsahovat v názvu HODNOTÍCÍ SOUD! Musí zde zkrátka zafungovat nesmrtelná metoda KV = kouknu a vidím.

Co to znamená v praxi?
Tedy místo: „Sledovanost kanálů českých televizí“,
tam frkněte třeba „Česká televize byla nejsledovanějším kanálem“, 

nebo místo „Komunikační nástroje ve firmách“,
tam rovnou napište „E-mail je nejpoužívanějším komunikačním nástrojem naší firmy“.

Jo, asi si řeknete, že je to delší a že jste to ještě nikdy nikde neviděli. Ano, je to delší, za to ale tento slide zcela bez problémů projde billboardovým testem, o kterém jsme mluvili v podcastu #41 (pokud jste tento podcast ještě neslyšeli, ze srdce doporučuji, shrnuji tam první 3 pravidla geniálních prezentačních slidů). A to, že jste podobné tituly grafů ještě nikdy nikde neviděli? To mě mrzí, protože to znamená, že jste museli zažít plno ne zcela kvalitních a dobrých prezentací – se mnou máte možnost být součástí revoluce v prezentování, tak hurá do toho.

PRAVIDLO Č. 8: JÁ JSEM 3D DUHOVÁ VÍLA A KDO JSI TY?
3D efekty patří do muzeí iluzí nebo do kina, ale určitě je moc prosím necpěte do grafů. Sice ty vystouplé a zaoblené hrany vypadají cool, ale pokud jste profík, měly by Vás ve výběru v Powerpointu nechávat zcela chladným. Jejich ohromnou nevýhodou je, že na první pohled mohou diváka zmást a působit nečitelně. Díky perspektivě totiž nějaké procento sem nebo tam zanikne a Vy na první pohled nedokážete rozeznat, jestli v komunikačních nástrojích hned po e-mailu tedy frčí Facebook se 78 % nebo Skype se 70 %. Protože oba sloupečky vypadají ve 3D grafu skoro stejně vysoké.

A další věcí jsou barvy, pamatujte si, že v jednoduchosti je krása. To, co chcete zvýraznit, zvýrazněte třeba krásně červenou nebo zelenou barvu, ostatní podsložky grafu nechte šedivě, světle modře, světle zeleně. Zkrátka volte takovou barvu, která bude jasně signalizovat: „Tohle není podstatný, na tohle se nedívej, zaměř se na ten krásný výrazný sloupec vedle.“

Já osobně miluju, když moji klienti popustí uzdu své fantazie. Například minulý týden jsme řešili spotřebu vody v jedné firmě a k vizualizaci jsme místo nudných koláčů nebo sloupečků použili náčrty vodních cisteren s kohoutkem, nebo v jedné automobilce jsme krájeli procentuálně auta. Nebo pokud hodnotíte nějaké procentuální zastoupení osob, ve stylu „každý třetí člověk v ČR“, pak nasázejte vedle sebe na slide třeba 10 šedivých panáčků a každého třetího vybarvěte. Je to zábavnější a mnohdy i srozumitelnější než třetinová výseč uprostřed slidu.

PRAVIDLO Č. 9: CO NA PRVNÍ SLIDE?
Tak schválně, kolik z Vás má na prvním slidu název své prezentace (opět v tom pitomém referátovém stylu) a jméno? Vsadím se, že kdo teď tento podcast posloucháte, tak jste právě přimhouřili obě oči a podezíravě se zeptali sami sebe: „A co je na tom jako špatně, Boušková?“

Všechno! První slide Vám budí první dojem a účelem prvního dojmu je vzbudit pozornost, zvědavost. Jen tak Vás lidi budou poslouchat, protože jste si je chytli hned na začátku. Na první slide tedy dejte obrázek, který vtipně doplní Váš úderný začátek k tématu. Teď ve středu jsem ladila s klientkou prezentaci na téma digitalizace účetnictví ve firmách, titulek jsme vymyslely geniálně: „Digitalizace – Konec účetních v Čechách?“, zkrátka bomba. První slide ale byl celý černý, s velkým nápisem uprostřed a vpravo dole byla vyobrazena malá robotická ruka, na kterou akorát přilétal motýl. Tedy nuda pruda a ještě zcela nelogická nuda pruda. Co má společného účetnictví s robotickou rukou a hlavně motýlem? 

Zmenšily jsme název a přes celý slide jsme daly vyděšený obličej ženy, za kterou létaly účetní výpisy. A úspěch. Prezentace slavila ohromný úspěch a já jsem i za svou klientku strašně ráda! Tedy, nebojte se toho, hned prvním slidem vzbuďte pozdvižení, fakt mi věřte, nemůžete šlápnout vedle.

Tak co, přátelé, bavilo Vás to? Já doufám, že ano, a moc bych si přála, abyste všichni, co mě posloucháte, začali nad slidy jinak přemýšlet a hlavně jinak je i začali dělat. Buďte příkladem, moc Vás o to prosím. Staňte se se mnou součástí revoluce prezentování.

Znáte někoho komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#42: POWERPOINT: Psychologické triky ve slidech (2/3). Pozice obrázku, odrážky a kotva

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Psal se rok 1984, srpen, bylo horko k padnutí, když si Robert na předzahrádce zapálil a přemýšlel, jak lidem usnadnit něco odprezentovat. Bez tužky, propisky a haldy papírů. Robert Gaskings, viceprezident společnosti Forethought, típnul cigaretu a zasedl zpět ke svému stolu. Měl nápad. Trvalo tři roky a ještě mnoho vypálených cigaret, než roku 1987 spatřil světlo světa první software pro tvorbu prezentační grafiky. Zrodil se námi všemi milovaný a zároveň tak srdečně nenáviděný PowerPoint.

V minulém díle, respektive v prvním díle naší třídílné série o slidech, jsme si probrali a vysvětlili 3 základní pravidla skvělých slidů, a to pravidlo č. 1 „Jeden na jednoho“, pravidlo č. 2 „Kolik slidů máš, tolikrát jsi člověkem“ a poslední sexy pravidlo „Videa jsou jako návštěvy tchyně“. Abyste rozklíčovali, co se pod jednotlivými pravidly skrývá, na to si musíte pustit podcast č. 41.

Dnes Vám tu odtajním další 3 super pravidla zajímavých slidů, bez kterých ani nelezte na podium. A věřte mi, od teď už na slidy a prezentace celkově nikdy nebudete nahlížet stejně.

PRAVIDLO Č. 4: ZÍREJ DO SLIDU, FRAJERE!
Zažili jsme to všichni, máte myšlenku, kterou chcete dát na slide a říkáte si: „Ty, ale chtělo by to nějaký obrázek, aby to bylo zajímavější“. Stáhnete si obrázek nějaké vysmáté osoby, popřípadě dvou osob, jak si podávají ruce (mimochodem, jako kdyby na internetu neexistoval žádný jiný symbol spolupráce, než dvě stisknuté ruce), mrsknete to přes půl slidu a myslíte si, že máte vystaráno. Prdlačku. Takový obrázek ve finále může udělat větší paseku, než kolik přinese užitku. Dbejte na to, aby obrázek vedl pozornost do středu slidu, resp. na text na slidu, ne ven ze slidu.

Vezměte si, že si vygooglíte třeba takového vysmátého businessmana v košili, který skáče (opět je skákající zaměstnanec z nějakého důvodu klasický symbol štěstí a radosti v práci – což ve mě vzbuzuje pocit, že jsem asi nikdy nepracovala na těch správných projektech, protože kolem mě nikdo nikdy hystericky nekřepčil ani nehopsal s rukama nahoře… Nicméně… Stáhnete si týpka, který skáče a kouká při tom doleva… Pamatujte si, že jeho i Vaše radost může být ta-tam, pokud jej i umístíte doleva. Odvádíte pozornost ze slidu ven, publikum je zmatené a neví, kam se má koukat.
Takže hopsala posuneme doprava, tím pádem jeho pohled směřuje doleva, na prázdný prostor na slidu, kam umístíme text. Voila, psychologicky správně rozvržený slide je na světě!

PRAVIDLO Č. 5. ODRAŽ TO, NEPOKAŽ TO!
A to je to tady! To, na co jste čekali. Kolik textu může být na slidu? Opět se tu setkáváme s několika pravidly a názory různých odborníků.
Já třeba nejsem ten typ školitele, který by Vám řekl: „Všechno smaž, odrážky jsou zkázou lidska.“ Podle mě je to blbost, dle mého názoru odrážky dokážou perfektně posloužit svému účelu v momentě, kdy s nimi správně pracujete.

Ale… Abyste s nimi mohli moudře nakládat, musím Vám teď zničit jeden dětský sen, jedno přesvědčení, něco, čemu bláhově věříte, ale ještě nikdy se Vám to nepovedlo, a to se fakt snažíte. Posaďte se, nalijte si panáka a já to řeknu… Multitasking neexistuje! Ne, fakt ne. Ani ženská ho neumí! Multitasking neexistuje ani ve světě prezentací, lidi buď čtou Vaše odrážky a veškerý text, který jste nasypali na slide, nebo se soustředí na Vás a poslouchají Vás. Nic mezi. Respektive… Možná se Vaše publikum urputně snaží Vás poslouchat a při tom číst, dělat to najednou, ale věřte mi, totálně je to psychicky i energeticky oddělá. A to co? To nechcete.

Pro pobavení, několikrát jsem tuto tezi testovala na různých workshopech. V jeden moment jsem se zastavila a ještě před tím, než jsem překlikla na další slide, jsem všem zúčastněným zdůraznila: „Prosím Vás, to, co se ukáže na dalším slidu, nečtěte a jenom mě poslouchejte…“ Co myslíte, jak to dopadlo? No jasně, všichni automaticky sjeli pohledem na text, a i když jsem viděla, jak to s nimi trhá a mlátí a fakt se snaží dívat se na mě, zrak je vždy zradil a vše si přečetli, nehledě na to, jaké opičárny jsem tam v těchto cenných vteřinách dělala já. Jeden z účastníků workshopu se mi dokonce svěřil: „Peti, já Ti nevím, podle mě, i kdyby ses tu v těch pár vteřinách svlékla do naha, já bych to normálně asi nezaznamenal, já to prostě musel přečíst, jinak by mě to sežralo zaživa.“

Odrážky tedy ano, ale sypejte je na slidu postupně. Nejsem fanda krouživých a teatrálních příletů a odletů, ale v rámci odrážek je opravdu nechte se objevovat postupně, dle toho, o jakém bodu právě mluvíte.

Nedávejte více než 3 odrážky na slide. V případě, že jste třeba akademici anebo „ajťáci“ a právě jste se z této informace nervově sesypali, tak že jste to Vy, můžete jich tam dát 5. Ale proboha ne víc! Když už jsme u těch čísel, mozek nám funguje na čísla 3, 5 a 7. Když mu naservírujete odrážky pouze 2, podvědomě čeká na třetí, a když tam naservírujete bodíky 4, mozek se vzepře tím, že první nebo čtvrtý bod zkrátka zapomene. Hasta la vista, baby!

Přece jenom, beru Vás jako publikum jemně pokročilejší, které základní PowerPointové rady zná, ale pro úplnost k tomuto tématu – odrážky nejsou věty, odrážky nejsou úryvky textu, odrážky nejsou vždycky potřeba. Textem komunikujte opravdu jenom důležitá čísla, jména, klíčová hesla, popř. statistiky. Nic jiného, žádné květnaté rozvášnění se nad tématem.

PRAVIDLO Č. 6: UKOTVI TO!
Na firemních slidech často vídáte někde v rohu zastrčené logo. Má to svůj psychologický důvod. I když to teď možná bude znít jako totální hovadina, opravdu náš mozek funguje tak, že když se na každém slidu stále něco opakuje a on už ví, že i dalším slidu tam v rohu bude logo, cítí se v bezpečí. Je tam něco, co je stabilní, nemění se a dodává to až uklidňující pocit: „Ať se dál bude dít cokoliv, to logo tam zase bude“. Osobně jsem největší fanda loga vpravo dole, protože nahoře většinou překáží nadpisu, ale umístění té Vaší kotvy nechám na Vás.

Paráda, dnes jsme zvládli další 3 pravidla božských slidů, a to pravidlo č. 4 „Zírej do slidu, frajere“, pravidlo č. 5 „Odraž to, nepokaž to!“ a „Ukotvi to!“. Příště, dámy a pánové, příště po hlavě vlítneme do velkého finále!

Znáte někoho komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#41: POWERPOINT: Psychologické triky ve slidech (1/3). Myšlenky, počet slidů, videa

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


„Peti, neprezentuju poprvý, už mám něco za sebou, navíc my máme firemní templáty, s tím stejně nic moc neudělám. Takže téma „Jak dělat slidy během našeho koučinku“ probírat nemusíme, mám je, podle mě, fakt v pohodě.“

Tohle slýchávám dnes a denně, pak mi klient ukáže nějakou prezentaci a mě v 99 % málem omeje. Celkem v pohodě je, když je v červenci venku místo očekávaných 30 stupňů příjemných 26, ale to, čeho jsem často na koučiních svědkem – to má k „celkem v pohodě“ hodně daleko! To je Sibiř v lednu! Většina slidů je šíleně nudná, nezajímavá, nemají drive, šťávu a nebo naopak mají tý šťávy až moc. A místo slidů tam máme barevnou hitparádu jak z Gay Pridu.

Dámy a pánové, moji drazí posluchači a čtenáři, jestli máte pocit, že i Vaše slidy jsou celkem v pohodě, tak dnešní podcast je právě pro Vás! 🙂

Tak hned na úvod taková klasika.

PRAVIDLO Č. 1: JEDEN NA JEDNOHO
Jeden na jednoho neboli, jinak řečeno, pouze jedna myšlenka na jeden slide. Ne, fakt se nesnažte narvat toho co nejvíc na jeden slide. Musí tady fungovat billboardové pravidlo. Je to úplně stejné jako na dálnici, mrknu na billboard, pochopím o co go a frčím dál. Stejně musí fungovat Vaše slidy. Mrknu, tuším, soustředím se na Vás. Co to znamená v praxi. Pokud to jde, tak si prostě najděte nějaký jeden kvalitní obrázek s pořádným rozlišením a ten narvěte přes celý slide.

Má osobní preference jsou slidy, kde není žádné bílé místo, obrázek je opravdu kompletně přes celý slide. Průšvih ale je, že pak musíte mít celou prezentaci v tomto stylu a ne vždycky se Vám povede najít dostatečně kvalitní obrázek, zároveň asi trošku budete bojovat s nadpisy, nedejbože s nějakými odrážkami, aby byly dobře čitelné a neutopily se ve vizuálu. Proto rozhodnutí, zda obrázek vložíte přes celou plochu slidu, nebo jej vložíte někam doprostřed a třeba mu lehce rozmažete hrany, nechám na Vás, ale pracujte s tím vším tak, abyste si udrželi nastavení mysli: „Pouze jedna myšlenka na jeden slide.“

Se sexy pravidlem „Jedna myšlenka na jeden slide“ se pojí ještě jedna věc a tu prosím moc dobře zapamatujte: „Ne každá myšlenka je důležitá pro Vaše publikum!“ Nikdy – a to opakuji, zdůrazňuji, melu na svých koučincích a workshopech pořád dokola – nikdy se během Vaší prezentace nesmí stát, že se publikum bude ptát samo sebe: „No a co?“ Jinak řečeno, nesmí se stát, že Vy budete básnit o nějaké věci, dostávat se více a více do hloubky, v podstatě budete před publikem zažívat prezentační orgasmus a Vaše publikum na Vás jen bude zírat a bude si myslet: „Jako zajímavý, ale proč nám to říká? Co si z toho mám odnést?“

Úplně nejvíc klasickým případem v tomto směru je ta část prezentace, kdy se řečník představuje, kdy říká takovéto svoje „Jmenuji se Petr, pracuji už 10 let jako finanční poradce a do financí jsem se zamiloval už když mi bylo 5 let, kdy jsem si začal spořit do prasátka. Vysoká škola ekonomická pro mě tedy byla jasnou volbou…“

Jako jo, srdceryvný příběh, Petr při vzpomínce na keramické prasátko má na krajíčku, ale Vy tam sedíte, posloucháte tento dojemný příběh a říkáte si… „No a co? Co za přidanou hodnotu má, že vím, že sis spořil do prasátka? Proč mi to celé proboha vyprávíš?“

Čímž se dostáváme k tomu, že když už si poskládáte dohromady myšlenky, které vrazíte na slidy, dbejte na to, abyste na konci každého slidu (nebo dané myšlenky) vždy řekli, proč jim to vyprávíte, proč zrovna toto je pro ně a celou prezentaci relevantní věc. Petr tak třeba chtěl ukázat, že je srdcař, svou práci miluje, bere jí už od mala jako své poslání a jeho hnacím motorem je opravdu pomoc lidem (což si troufnu říct se ne u všech finančních poradců stává). Nicméně, pokud nám to drahý Péťa nezdůrazní na konci svého proslovu, tak skutek utek a druhá věc je, že by se Petr měl zamyslet, jestli by příběh o prasátku nešel nějak zkrátit nebo danou myšlenku odprezentovat jiným příkladem.

PRAVIDLO Č. 2: KOLIK SLIDŮ MÁŠ, TOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM
Na otázku: „Kolik bych měl mít slidů?“ existuje několik možných odpovědí, resp. podle mě, strašně záleží na tom, jakého školitele prezentací se zeptáte. Ale, odpovědi, které dostanete budou v podstatě trojího typu. Jedni tvrdí, že samotná tato otázka je blbost a že záleží na mnoha faktorech, jak dobře prezentujete, jak jste si jisti tématem, co všechno potřebujete resp. nepotřebujete podpořit obrázkem nebo grafem. Odpověď je tedy: „Neptej se mě tak blbě, to záleží na Tobě.“

Další skupina školitelů zase razí teorii, že se v dnešní době všechno zrychlilo, jsme zvyklí na multitasking, daleko dříve se začneme nudit než naši předci, takže je dobré mít velké množství velmi jednoduchých a zároveň zajímavých slidů, kdy v podstatě každým klikem budíte pozornost.

Školitelé patřící do poslední skupiny jsou trošku staromilci (upřímně řečeno, já k nim patřím také) a razí pravidlo „Jeden slide na 2–3 minuty“. Tedy na 10 minut mít 5 slidů.

Jako jasně, může se to měnit, zažila jsem pár opravdu super prezentací, kde třeba přednášející měl na 10 minut jenom 2 slidy a pak hned následoval fakt propracovaný a neskutečně zábavný kulomet snad o 60 slidech, ale… Zažila jsem daleko víc těch špatných prezentací, většinou právě proklikaných.
Já osobně jsem úplně alergická na to, když mi klienti ukazují jejich prezentace, které mají běžně přes 100 slidů a říkají u toho takovéto: „Tady to jenom proklikám… Jo, no, tohle můžu přeskočit… Tady jenom pár příkladů, já to takhle prolítnu…“

Prosím Vás, NIC NEPROKLIKÁVEJTE, NIC NEPROLÍTÁVEJTE.

Každý slide by měl vizuálně podpořit nějakou důležitou myšlenku a ne, že sedím v publiku a ještě před tím, než stihnu na slide zaostřit, tak už je pryč! Proto já beru jako odpichový můstek právě ty 2–3 minuty na 1 slide.

PRAVIDLO Č. 3: VIDEA JSOU JAKO NÁVŠTĚVY TCHÝNĚ
Často se mě lidi ptají, jak pracovat v prezentacích s videi, dávat je tam, nedávat? Prosím Vás, s videi je to jako s návštěvou tchyně. Dvakrát za rok stačí. Prezentace není filmové promítání, navíc každé video v prezentaci má svá rizika a Vy, když tam video vkládáte, si musíte být jisti, že tato rizika jste ochotni podstoupit. Vždycky se zamyslete nad tím, co budete říkat nebo dělat, když video nepůjde. Vždycky mějte plán B. Jinak doporučuji si video stáhnout a vložit jej přímo do slidů, v momentě, kdy se v PowerPointu odkazujete na nějaké video třeba na YouTube, tak ve chvíli prezentování musíte mít internet s poměrně kvalitním připojením. Když v nějaký moment prezentaci přerušíte a jdete video spustit odněkud jinud, zase to působí celkem nekonzistentně, nedej bože, když se Vám při tom nervozitou třesou ruce a Vám to trvá docela dlouho, než to video spustíte. Navíc s videem si vždy před prezentací vyzkoušejte i repráky, jak moc nebo málo to bude nahlas. Poslední věc k videím, bacha na ně, když prezentujete online – často se stává, že pustíte video a slyšíte ho do sluchátek jenom Vy, a to je pěkný průšvih. Zažila jsem to a totálně to zkazilo jinak celkem dobrou prezentaci, nehledě na to, že to prezentujícího hodně rozhodilo a nebyl schopen naskočit zpátky na svou sebevědomou notu.

Na druhou stranu tady určitě nechci působit jako nějaký radikální odpůrce videí v prezentaci, určitě zajímavým způsobem dokážou zvýšit pozornost, vzbudit publikum, podpořit vizuálně Vaší myšlenku, jen říkám, opatrně s nimi.

Máme za sebou první díl z podcastové série „Slidy, které Vám zajistí úspěch“ a příště se můžete těšit na další tři geniální pravidla, jak tvořit geniální slidy.

Znáte někoho komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#40: MEDITACE: YouTube meditace, které doporučuji svým klientům

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Meditace. Před 2 lety jsem si řekla, že to vyzkouším, že se potřebuji uklidnit, přemýšlet jinak, potřebuji se ráno probudit s klidnou myslí a stejně tak usínat. Našla jsem si hromadné meditace, kde je vítán každý. 

Pamatuji si to jako teď, v práci toho bylo kopec, jako vždycky, a já prostě utnula meeting, sbalila notebook a frčela na druhý konec Prahy se konečně vyklidnit. Běžela jsem, protože jsem měla zpoždění. Celá uřícená, ověšená notebookem a těžkou taškou přes rameno, jsem zazvonila na podivné dveře v chodbě plné Buddhů a svíček. Otevřela mi vyklidněná éterická duše oblečená ve velkém lněném pytli a usmála se na mě. Vyhrkla jsem na ni, že se hrozně omlouvám, ale že schůzka a blbec šéf, ale že jsem připravená okamžitě zasednout a meditovat. Chvilku na mě zírala, já na ni, pak mě pustila dovnitř a velice pomalu pravila, že není kam spěchat a že ještě nezačali, ať si s nimi dám čaj. Přisedla jsem si tedy v minisukni ke stolečku (mimochodem to byl ten nejlepší nápad, který mě napad, vzít si minisukni na společnou meditaci)… Nicméně poté, co jsem usedla, mi nabídli čaj. Shovívavě jsem se na ně usmála a zeptala se, jestli by mi neudělali kávu, nějakou silnou, že bych to dnes potřebovala. Všichni kolem mě (já jako jediná jsem na sobě neměla batiku a korálky) se zase shovívavě usmáli na mě a nalili mi zelený čaj. Takhle začalo mé dobrodružství s meditacemi.

Od té doby jsem tam nebyla a ani mi to nechybí, myslím si, že ani já nechybím jim…

Můj přístup k meditování se mění jako roční období, jeden čas jsem se hodně čistila, makala jsem na svých blocích, potřebovala jsem odpustit, zbavit se přesvědčení, zkoušela jsem fakt živý mrtvý. Teď jsem se posunula a snažím se každé ráno si věnovat 10–20 minut vědomé tiché pozornosti… 

No, někdy mi to jde líp, jindy hůř, ale… Proč tady dnes jsme? Nebudu do Vás hustit, že musíte meditovat, jinak jste prostě v háji, ale ráda bych Vám ukázala 5 vedených meditací, kterými jsem si sama prošla a které mi neskutečně pomohly. Na YouTube je bambilion vedených meditací a z mé zkušenosti musím říct, že 90 % z nich stojí za prd, nikam Vás to neposune, ale těch 10 % fakt funguje, doporučuji je pravidelně i svým klientům na Lumina Learning nebo na prezentační dovednosti a ti mi potvrzují, že jim stačila třeba hodinka a fakt si dokázali za 60 minut zpracovat něco, co jsme společně na koučinku objevili a co se jim táhne celým dětstvím. Dnes Vám odkryji tajemství účinných YouTube meditací.

Ať v životě řešíte cokoliv, fakt absolutně cokoliv, pamatujte si, že odpovědi už dávno máte v sobě. Stačí se „jenom“ – a teď to jenom dávám zde před mikrofonem do uvozovek, protože to „jenom“ Vás občas může stát úplně nadpozemské síly – ale stačí se „jenom“ zeptat a mít dost odvahy popravdě naslouchat odpovědi. A s tou odpovědí pak pracovat. Nezaleknout se, nenechat se pohltit strachem, nevyprdnout se na to, že je to nějaká blbost – ale vážně něco změnit. Změna zákonitě musí jít zevnitř ven, nikdy ne opačně.

Určitě se Vám v životě stala nějaká nespravedlnost, něco, co si možná dodnes v sobě nosíte, dusíte to v sobě. Může to být rozchod, může to být nějaká hádka nebo chování Vašich rodičů vůči Vám, může to ale i třeba být hláška od šéfa, která Vás vytočila do běla. 

ZPRACOVÁNÍ NESPRAVEDLNOSTI má dle psychologů 3 FÁZE:
1. fáze je mluvení o tom,
2. fáze je vyjádření emocí, pláč, agrese,
3. fáze je přijetí.

Jenže to není tak jednoduché, přijetí je poměrně náročný proces, jehož cílem je odpuštění. Odpuštění danému člověku, odpuštění sobě, že jsem vůbec dovolil to, co se stalo. Odpuštění samo o sobě je velké téma, do kterého se v rámci tohoto podcastu nechci pouštět, ale kdyby Vás zajímalo, dejte vědět, ráda se tu na toto téma rozbásním, protože mě samotné trvalo asi 5 let, než jsem kompletně odpustila někomu velmi blízkému – ALE! To kompletní odpuštění přišlo až po meditaci, kterou teď s Vámi budu sdílet.

Meditace se jmenuje:
MEDITACE – RADIKÁLNÍ ODPUŠTĚNÍ
Je od Samaya Kefalí, která dělá úžasné vedené meditace, na kterých mě extrémně baví to, že používá speciální techniky na speciální témata. Určitě si tuhle babu najděte, na YouTube má přes 5 tisíc sledovatelů a ty nejlepší meditace nahrála asi před 1–2 lety zpět.
Radikální odpuštění je meditace na hodinu, připravte se, že při ní budete řvát, brečet, křičet. Připravte si kapesníky, zavřete se někam do klidu a pusťte se do toho. Jsem přesvědčená, že Vám pomůže a ohromně Vás tato meditace posune na cestě k odpuštění komukoliv.

Další účinná meditace je taky od Samayi Kefalí a jmenuje se:
MEDITACE – SETKÁNÍ SE STRACHEM
Tato meditace trvá 40 minut a naordinovala bych ji všem, kteří mají z něčeho strach. Ať už víte, čeho se bojíte, nebo jen tušíte, že máte problém, ale nevíte, co s ním – nebo jste nad ním neuvažovali v pojítku se slovem „strach“, tak zkuste tuhle meditaci. Pracuje se skvělou technikou přijetí strachu a jeho transformace do role kamaráda – je to pradávná účinná technika mnichů a musím říct, že funguje perfektně. Zkuste!

Poslední doporučení od této autorky je trošku z jiného soudku, zde už nebudete potřebovat kapesníky. Já osobně si tuhle meditaci pouštím každé ráno v koupelně a čistím si při ní v tichosti zuby a maluju se. Jmenuje se:
DŮVĚŘUJ, VŠE JE V POŘÁDKU
Tato meditace má asi 27 minut a alespoň mě osobně krásně navnadí na to, že vše, co se děje, se přesně tak dít má, že stačí důvěřovat procesu a asi v polovině Vás postaví do láskyplného stavu pozorovatele všeho kolem sebe. Obecně nastavení „jsem pozorovatel“ je nesmírně povznášející věc, která z Vás shodí všechny okovy potřeby kontroly. Tuto meditaci doporučuji si ale určitě poprvé pustit v klidu, v sedě, tichu a až potom pouštět dle potřeby. Co já pozoruji, při tom čištění zubů v koupelně, ačkoliv jsem danou meditaci slyšela už stokrát, každý den mi tam zarezonuje něco jiného, jiná věta. Pořád v ní objevuji něco nového, a to mě fakt baví.

Od této autorky jsou prima i další meditace, je tady třeba Propojení se zemí, Harmonizace čaker, Hojnost, Otevření srdce nebo Chrám uzdravení. Pokud Vám teď, jak jsem to jen vyjmenovala, něco zarezonovalo v uších, je to to Vaše téma a udělejte si ještě tento týden hodinku času, ať si toto témata zpracujete. Pokud pouze posloucháte, tak na mém webu nebo na webu Improovio najdete k podcastu i článek přímo s prokliky na dané meditace.

Další mou oblíbenou autorkou, která se ale nesoustředí jen na meditace, ale nazývá se průvodkyní po krajině mysli, je Tereza Kramerová, a od ní mě bavila krátká meditace:
ROZLOUČENÍ S HODNOU HOLČIČKOU
Sama jsem si ji zase vyzkoušela v momentě, kdy jsem měla pocit, že moc na všechno říkám „ano“, že nejsem schopná žít plně svůj život, nebýt ta hodná holčička, která poslouchá jen rodiče a všechny kolem a všem se snaží vyhovět. Meditace má necelých 49 minut a je velmi láskyplná, něžná a obrátí Vám život vzhůru nohama. Doporučuji všem ženám, které by rády říkaly víc „ne“ a zbavily se syndromu poslušnosti. Navíc jsem se dívala, že Tereza má na svém webu i plno meditací ke stažení zdarma, tak můžete mrknout, třeba Vám z toho něco brnkne do noty.

A taková perlička na závěr:
Jestli jste v meditacích noví a nechcete se vrhat do hodinových seancí, kdy si budete něco čistit, spíš byste se rádi během pár minut uklidnili a nebo si vyzkoušeli různé typy meditací, abyste věděli, co Vám sedne a co ne, pak ze srdce doporučuji Netflix sérii Velký průvodce meditací.
Jedná se o fantastickou sérii 8 dílů po 20 minutách, kde na konci každého dílu je asi osmiminutová pidi meditace třeba na pozornost, laskavost, zpracování hněvu, na bolest a tak dále. Za mě bomba! Jestli nemáte Netflix, najdete všechny díly i na uložto. Odkaz přímo zde v článku.

Ze srdce doufám, že Vám dnešní tipy na meditace pomohly a zase Vám ukázaly další metody, jak se sebou vědomě pracovat. Budu moc ráda za zpětnou vazbu!

Znáte někoho komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. Mrkněte na web www.petrabouskova.cz

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#39: SMYSL ŽIVOTA: 7 teorií, proč tu vlastně jsme

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Vsadím se, že každý každičký z Vás už někdy ležel na gauči, prožíval třeba nějaký splín a každého z Vás napadla záludná vlezlá otázka: „Co tu vlastně dělám? Jaký je vlastně smysl života?

Před tím, než jsem se pustila do tohoto podcastu, jsem si na dané téma přečetla celkem dost článků a ptala se lidí kolem sebe, co si oni myslí o smyslu života. Musím říct, že škála odpovědí byla fascinující. Tak třeba Adéla, má dlouholetá kamarádka, totální pragmatička, která je většinou hned se vším hotová, a za to ji mám ráda, jen zakoulela očima, dolila víno a celkem svérázně pravila: „Peťulo, Tobě už fakt hrabe, řešíš ptákoviny, teď bys ses raději měla zamýšlet nad hypotékou a svatbou než smyslem života.“ A bylo vymalováno. Hotovo.

Jiný kamarád, Karel, jak já mu ráda říkám, vesmírný Karel, člověk, kterého jsem potkala na kurzu pránického léčení, člověk, který chodí všude bos a v jednom tričku, mi nahrál na toto téma 30minutovou hlasovou zprávu na WhatsApp, kde se do problematiky, „Proč tady jsme“, ponořil natolik, že jeho myšlenkové pochody jsem po první minutě absolutně přestala chápat. A i když si myslím, že dokážu mít dost otevřenou mysl a v jistých ohledech jsem dost „ezo“, vesmírný Karel byla jiná dimenze.

NAŠÍ POPULACI MŮŽEME ROZDĚLIT NA 3 NÁZOROVÉ SKUPINY:
1. Je to blbost
První skupina je asi nejšťastnější a má v jistých ohledech nejlehčí život, protože ta nějaký smysl života prostě neřeší. Přesně jak začíná citát od úžasného Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl…“

2. Jaký je můj smysl života
Tahle skupina lidí, a co jsem pátrala po internetu, poslouchala podcasty, četla články, je to většina z nás, řeší, jaký je ten individuální smysl života, ten náš. Proč zrovna já jsem tu na zemi? K čemu jsem předurčen? Co je můj cíl?

3. Jaký je smysl života lidské populace
Kamarád Michal, má dětská láska, mi jednou řekl, že vždycky, když je někde na dovolené, tak si první noc lehne do postele a představí si svou polohu jako špendlík na Google mapě. Ve svých představách pak na pomyslné obrazovce dává menší a menší zoom. Tedy svou polohu oddaluje. Vidí tak polohu svého hotelu, pak svou polohu v rámci města, země, kontinentu a v jeden moment mu Google mapy ukážou kulatou zeměkouli s jeho červenou „piditečkou“. A jemu dojde, jak daleko je od domoviny a jak unikátní zážitek zažívá. Co kdybychom šli ale ještě dál a dívali se na naši polohu na zemi v rámci celé sluneční soustavy, v rámci galaxie, vesmíru – vyvstává otázka: „Jaký má život na Zemi smysl? Proč jsme všichni tady? K čemu to tu celé je?“

Na otázce smyslu života je nádherné to, že nikdo na ni nemá odpověď. Nikdo neví. Každý má svou teorii, ale nikdo Vám 100% neřekne: „Je to tak, nebo tak“. Na konci tohoto podcastu Vám řeknu svou teorii, která mi poslední dobou začala dávat smysl, teď ale pár moudrých vět, pár moudrých teorií od pár moudrých lidí. Poslouchejte s otevřeným srdcem, třeba Vám z toho něco bude dávat smysl. Smysl života.

Nejdříve Vám přečtu čarokrásný úryvek z knihy Mudrc, surfař a byznysmenka:
„Narodil ses, abys světu předal své dary. Ovšem je to zařízeno tak, že abys mohl lidsky zářit – a myslím tím skutečně zářit –, musíš udělat jistou vnitřní práci. Musíš poznat sám sebe – musíš prozkoumat svá přesvědčení, která Tě omezují, a přetvořit je. Musíš analyzovat své představy o tom, co můžeš být, co můžeš mít nebo co můžeš dělat, a pojmenovat si všechny strachy a mylné limity. Musíš si uvědomit zažité vzorce chování, zažité vzorce reagování a transformovat je. Musíš se postavit tváří v tvář svým obavám a vypořádat se s nimi. Musíš se postupně propracovat k tomu člověku, jakým ses narodil.

Teprve pak, můj milý, teprve pak budeš schopen otevřít srdce a zabývat se štěstím druhých víc než svým vlastním. Až to uděláš, budeš konečně šťastný a v plné harmonii a štěstí budeš světu předávat své dary, kvůli kterým si byl seslán na zem.“

V knize Dekameron 2000 má pan Václav Páral na tuto problematiku zase jiný názor:
„Život z lidského pohledu žádný smysl nemá, smysl má jen z pohledu globálního a vesmírného. Bez člověka by se divadlo přírody odehrávalo beze svědků. Lidský život má smysl jen pro matku přírodu, neb jinak by se namáhala nadarmo. Lidský život je její reflexe, její zrcadlo.“

Další zajímavé pojetí smyslu života, které se mi zaseklo v paměti, zní následovně:
„Důvodem naší existence je, abychom obohatili naše duše. Náš pochod tímto údolím slz a bolesti je „škola“, ve které se musíme zušlechtit a prohloubit. Spirálovitě stoupáme bolestí k ušlechtilosti, vyšší duševní hodnotě a dokonalosti.“

Podobný názor vlastně zastává buddhismus, který věří v reinkarnaci. Dle něho život je vlastně utrpení a my, lidé, si projdeme tolik životů, dokud nám to jednou konečně nesecvakne a nedojdeme k osvícení. U osvícených lidí se prolomí kruh utrpení, zrození a umírání, zrození a umírání, zrození a umírání, a jen tak si plynou v nadpozemské vědomosti a moudrosti.

Mně se ale líbil i názor mé bývalé úžasné šéfové v České Spořitelně, která nám jednou vyprávěla, že když se bavila na toto téma se svým malým synem, tak mu řekla, že je možné, že lidi mají na planetě Zemi jakýsi božský smysl, ale že je taky dost možné, že jsme jen zvířátka v ZOO, co tu zmateně běhají jen tak a smysl to nemá žádný. Ať si vybere, co pro něj víc funguje, a tomu věří.
Musela jsem se smát… Vlastně, proč ne. 😊 Ať si ten malý kluk vybere to, co pro něj funguje, a pak to pro něj taky fungovat bude.

Přítel zase má rád větu: „Smyslem života je hledat smysl života.“ K čemuž bych doplnila ještě jednu větu od Viktora Frankla, rakouského neurologa a psychiatra židovského původu, který byl za 2. světové války vězněn v koncentračních táborech, kde přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí. Frankl řekl: „Neměli bychom se ptát na otázku, jaký má život smysl, ale jaký smysl chci životu dát?“

Zdrojů je bambilion, co člověk, to jiná teorie, jiná víra. Já osobně věřím v následující:
Už jsem o tom i částečně mluvila v minulém podcastu číslo #38 s názvem Každý si musí odšlapat svou cestu sám: „Věřím, že nejsme lidská těla s duší, ale jsme duše v lidských tělech, a věřím, že má duše si sem přišla něco vyléčit, něco, co se třeba táhne v naší rodině z generace na generaci. Tím, co se mi děje v životě, překážky, výzvy, problémy, má duše v podstatě volá po pomoci a doufá, že mi to dojde, že změním stará paradigmata a už je dál, další generaci, nebudu předávat – no, dejme tomu, nebudu předávat karmu s tou stejnou dírou, jakou jsem dostala. Co zvládnu rozklíčovat za mého pozemského života, nebudu předávat tedy dál, co nezvládnu rozklíčovat, bude na další generaci, aby se s tím poprala.“

Dokonce jsme na toto téma narazili s jedním mým klientem, tak jsem opatrně odkryla mé současné přesvědčení a on mě překvapil, pokýval hlavou a dodal: „A věděla jsi, že tím, co odbouráš, vyléčíš 7 generací nazpět a 7 generací dopředu?“ Upřímně, byl pro mě šok, že někdo přemýšlí podobně jako já.

A co se týká mého osobního smyslu života, 100% věřím na poslání a na to, že smysl individuálního života je konat dobro, být dobrým člověkem a pomáhat lidem kolem sebe skrz dar, který mi byl dán. Cítím, že mým darem, mým posláním je předávat své myšlenky a know-how v rámci prezentací a v rámci sebepoznání z Lumina Learning. Miluju svou práci, kdybyste mě zažili naživo, tak to vidíte, nebo doufám, že je to cítit i skrz mé podcasty a články. Naplňuje mě to každým coulem a jsem neskutečně vděčná, že jsem si našla to svoje. Ale jo, nebyla to jednoduchá cesta, o které se můžete dočíst třeba v článku pro Akční ženy.

Nejlépe to ale shrnula 12letá dcera mé kamarádky: „Já nevím. Já nad tím, jestli má život smysl, příliš nepřemýšlím. Protože když nad tím přemýšlím, tak stejně nikdy na nic moc nepřijdu. Myslím, že tady prostě každý jsme z nějakého důvodu, i když třeba nevíme jakého. Že jako máme něco udělat, ani ne pro sebe, spíš asi pro druhé lidi.“

Jak jsem podcast začala, tak jej ukončím, slovy Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Teorie jsou fajn, ale praxe je praxe. Takže se vykašlete na dlouhé přemýšlení, raději prostě a jednoduše žijte!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#38: 5 TAJEMSTVÍ HARMONICKÉHO VZTAHU (5/5): Každý si musí odšlapat svou cestu sám

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Určitě to znáte. Přijde za Vámi partner/partnerka, kamarád/kamarádka, mamka nebo taťka, popřípadě babička či dědeček a začnou si na něco stěžovat. Co na něco… pořád řeší to samé. Pořád dokola.

Mě osobně to dřív hrozně rozčilovalo. Krásným příkladem je moje kamarádka Eva, která mi jeden čas pravidelně telefonovala a vždycky si stěžovala na svého manžela Igora. Igor – v mých očích totální manipulativní pitomec, který si vždycky všechno vydupal, aby bylo po jeho, všechno chtěl mít vždy pod kontrolou a Eva mi neustále popotahovala do telefonu, jak opět něco zorganizoval bez jejího vědomí a ona nemohla ani pípnout. Abyste to pochopili, Evča je snad nejzlatější člověk na světě, je to fantastická máma, pečlivá hospodyňka, skvělá obchodnice, ale co jí fakt nejde, v čem totálně selhává, je stanovovat si vlastní hranice, prosazovat si vlastní názor a říkat ostatním „ne“. Já jsem jí tolikrát radila se s tím pitomcem rozvést a ona to nikdy neudělala (a asi už neudělá). A mě to trvalo skutečně roky, než jsem to pochopila

Co jsem pochopila a jak mi toto uvědomění celkem radikálně ulehčilo život, o tom bude dnešní podcast. Poslouchejte jej, prosím, s otevřeným srdcem a uvidíte, že pokud myšlenky, které zde dnes zazní, přijmete za své a vpustíte si je do hlavy a do srdce, strašně, ale strašně se Vám uleví.

Dnešním podcastem bych ráda ukončila pětidílnou sérii o tajemstvích harmonického vztahu. Opravdu ze srdce doporučuji si poslechnout (nebo přečíst) všechny předchozí díly, protože každý z nich je jako takový kousek puzzle a každý díl se dívá na vztah trošku z jiné perspektivy. V podcastu #34 jsme řešili extrémní reakce ve vztahu, v #35 mentální nevěru, v #36 fakt, že Váš partner je nejen Váš partner, ale taky trenér a učitel, a v minulém dílu, v podcastu #37, jsme si nacvičovali, jak správně asertivně, a ne manipulativně svému partnerovi/partnerce pořádně vynadat.

Ačkoliv jsem hodně praktická, dokážu stát nohama pevně na zemi a na svých koučincích prezentací nebo Lumina Learning nějakou spiritualitu moc netahám, tak v dnešním podcastu ji sem přece jenom trochu zatáhnu a vyslovím tu myšlenku, které jsem začala věřit a která se mi tak nějak úspěšně potvrzuje den za dnem.

Věřím tomu, že nejsme lidské bytosti, které mají duši, ale jsme duše, které mají lidská těla, a každá duše si sem přišla něco odpracovat. Každá duše tu má své téma, se kterým se musí poprat, jinak se to téma bude táhnout dál a dál po další generace. A každá duše má svou, možná i předem naplánovanou životní cestu, jak se s tím tématem vypořádat. Tou cestou můžeme chápat překážky, starosti a problémy, které řeší.

Jak to vypadá v praxi? Třeba ta má kamarádka Eva, ta si má vyřešit problém právě s asertivitou, a její cesta, jak být asertivnější, aby si to netáhla dál a nepředávala to dalším generacím, je skrz jejího „debilního“ manžela Igora. 

Podobný problém má jeden můj klient, Alex, v Lumina Learning. On je hodně do zelené energie (teď udělám odbočku, pokud by Vás zajímalo, jaká barvička jste Vy, tak po poslechnutí tohoto podcastu se hned vrhněte na sérii čtyř podcastů s tématem Osobnostní test roku 2021 (podcasty #21, #22, #23 a #24), kde se ve čtyřech částech můžete nádherně otestovat a zjistit, kdo vlastně jste a proč fungujete tak, jak fungujete). Zpátky k tématu. Alex, zelený Alex, strašně rád pomáhá a nemá rád konflikty, za každou cenu se jim snaží vyhnout. Tenhle chlap už několikrát změnil práci, ale je jedno, kde ten mužský pracuje, on je neustále přepracovaný, pořád na něj něco hrnou a on neumí říct „ne“. Tedy jeho cesta, jeho překážky, jsou stále se opakující vzor v zaměstnání.

Já osobně odmalička řeším svou postavu, nutno podotknout, že všechny ženy v mém rodu v různých obměnách řeší svou postavu (maminka by byla radši hubenější, sestřička zase tlustější) a má osobní životní cesta, obzvlášť poslední týdny, úplně bije do očí. Protože já, když jsem poprvé zhubla, neustále jsem poslouchala připomínky své maminky, pak jsem přibrala, teď jsem zase zhubla, maminka už nic nekomentuje, ale za to mám doma přítele, který by raději oplácanější Péťu. Z toho všeho jsem pochopila, že mé téma je tedy sebeláska a vyprdnout se na to, jakou by mě chtěli mít ostatní, protože záleží jenom na tom, co si o sobě myslím já. A vezměte si, jak je až neskutečné, jak mi vesmír krásně do cesty přihrává lidi, kteří rádi komentují právě mou postavu. A je důležité si uvědomit, že kdybyste za mnou přišli před třeba 10 lety a řekli mi: „Peti, co blbneš, jsi krásná ženská, co tady řešíš nějaký faldy.“ Tak Vy byste měli absolutní pravdu a já bych Vám to možná i odkývala, ale do nitra by se mi to nedostalo. Nijak by to nenarušilo mé komplexy, protože ty měly pevné základy. Já jsem si na toto uvědomění musela přijít sama.

Tedy v momentě, kdy tohle pochopíte, že každý má svou cestu a – a to je zcela klíčové – že tu cestu si musí každý „odšlapat“ sám, tak se Vám najednou strašně uleví. Já jsem takový bojovník za své blízké, za přátele a vždycky se hrozně rozčertím, když mám pocit, že se děje nějaké bezpráví lidem, které miluju, a dokonce na Evu jsem byla jeden čas hrozně naštvaná, že se sebou nechá takhle zametat. No, ale pak mi došlo, že to je prostě její cesta a já ji musím, a pozor – já ji musím nejenom akceptovat, já ji musím respektovat!

A to je zásadní rozdíl, to už je taková vyšší dívčí, to už je možná pro pokročilé. Vy musíte partnerovu cestu nejenom akceptovat, Vy ji musíte respektovat. Akceptovat neboli tolerovat je totiž z latinského slovesa tolerare, tedy snášet, strpět, Vy tedy snášíte něco, co je Vám samo o sobě proti srsti, uvnitř Vás to pořád trápí. Vy byste rádi radili, ale ten zabedněnec to nechápe… Ale proč to nechápe? Ten zabedněnec si totiž jenom šlape svou cestu, kterou si musí, ať chcete nebo nechcete, odšlapat sám.

Kdežto respekt má synonyma ve slovech vážnost, úcta, zdvořilost. V ten moment, kdy začnete životní cestu lidí kolem Vás respektovat, začnete v podstatě uctívat a žasnout nad inteligencí vesmíru, že těm daným lidem hází pod nohy ty dané klacky. A Vám se uleví, protože Vy najednou budete vědět, že je to pro jejich dobro, že to tak má být. A jak to tak bývá, ty klacky jsou o to větší a o to bolestivější, o co se ti daní lidé více vyhýbají svým lekcím a stále žijí ve svých přesvědčeních a zajetých kolejích.

JE TEDY DŮLEŽITÉ SI UVĚDOMIT, ŽE…
Každý je na své cestě, každý tou cestou šlape svým tempem a je na každém, kolik bolesti je ochoten snést, než se rozhodne ke změně.

Než se rozhodne konečně říct „ne“, než se rozhodne konečně si říct o vyšší plat, než se rozhodne konečně se na všechny vyprdnout a milovat sám sebe tak, jako jsem k tomu dospěla já, než se rozhodne nebrat si věci osobně, než se rozhodne dát stranou strach a konečně se zamilovat… Doplňte si sami, protože co člověk, co duše, to jiné téma.

Touto změnou perspektivy musím říct, že se mi nesmírně ulevilo, že vlastně nemusím řešit všechny, že se nemusím o ty lidi bát, že nemusím každému tlačit svoje rady a rozčilovat se, že jsou tak tupí, že určitý věci nevidí… Já teď jen pozoruji, a když se po mně chce rada, poradím, ale své rady netlačím, protože vím, že pokud přišly ve správnou chvíli, ten člověk je velice rychle aplikuje, pokud nepřišly, tak ho ke změně nedonutím.

Tímto podcastem končíme sérii pěti navazujících podcastů o tajemstvích harmonického vztahu. Já jsem moc vděčná Improoviu, Lukášovi Ederovi, že jsem měla příležitost tyhle myšlenky, metody a techniky s Vámi sdílet, protože mně osobně ohromně pomohly. Ze srdce bych si přála, aby pomohly i Vám.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#37: 5 TAJEMSTVÍ HARMONICKÉHO VZTAHU (4/5): Fráze JÁ, ne TY!

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


„Partnerská komunikace věda je, má však cenné údaje. Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí.“ 

To si pište, že nám to vyčíslí. Díky partnerské komunikaci máte možnost dokonale poznat svého partnera, ale co je ještě lepší, poznat i sami sebe! Dnes to bude o obviňování, o strachu, o lásce a frázi JÁ, která Vám umožní se hádat s „fokusem“ na řešení, ne na vítězství.

Je to pár let, co má nejlepší metoda, jak řešit hádky, byla tzv. tichá domácnost. Prostě jsem zahájila ticho, které jsem teda vydržela tak půl hodiny, a pak jsem to prolomila. Popřípadě jsem vždycky sklouzla k výčitkám a obviňování. Od té doby uplynulo hodně vody a já se naučila (a stále učím) hovořit s partnerem jinak. A má to své ovoce! Obecně se cítím lépe, sice ne vždycky diskuzi vyhraju, ale už dávno mi došlo, že o to tady až tak moc nejde. Nejde o to vyhrát, jde o to pochopit toho druhého, proč se stalo to, co se stalo a hlavně najít řešení.

Asi nejmocnější, nejvíc používané a v podstatě nejpitomější jsou slovíčka a fráze: „Ty“, „zase“, „jako vždycky“, „To jsi celý ty…“, „Nic jiného jsem nečekal/a…“, „Klasika…“ a tak dále. Myslím, že si snadno dokážete doplnit sami. 😊 Tady partnerovi jasně dáváme najevo, že vše je jeho chyba a že jste od něj vlastně ani nic jiného nečekali aneb jsi blbcem a blbcem zůstaneš. Když se nad tím zamyslíte, když od partnera očekáváte, že bude blbcem, proč by se měl měnit?

Navíc, bacha na to, v hádkách ženy rády přehánějí, chtějí tak vyjádřit naléhavost situace a jak moc je to celé trápí, muži zase tyhle globalizace nesnášejí, často se právě na těchto slovíčkách zaseknou a upřesňují.

Představte si, jak žena křičí na manžela: „Ty nikdy ten koš nevyneseš! Říkala jsem Ti to tisíckrát, Ty to jako vždycky odkýveš, ale pak se na to stejně vykašleš!“
A manžel začne upřesňovat: „To není pravda, že nikdy, vynesl jsem ho minulý měsíc a tisíckrát si mi to určitě neříkala, akorát ses včera dvakrát zmínila.“

No, schválně, nezní Vám to podvědomě?

Taková nadstavba, když nám docházejí argumenty, jsou věty začínající na: „No jo, ale Ty zase…“, „Že to říkáš zrovna Ty, který…“, „Heh, hlavně že minule jsi to byl Ty, který…“. V tento moment už často nevíme jak dál. Víme, že v tom, co nám vyčítá náš partner, má pravdu, ale nechce se nám přiznat chyba, tak to honem rychle otočíme na něj. Nejlepší obrana je útok. Ale v momentě, kdy chceme mít pohodový vztah, tak k čemu nám upřímně bude, že na sebe budeme neustále vytahovat starou špínu a chtít vyhrát? K ničemu.

Jak se tedy hádat, respektive diskutovat správně?

Zamyslete se: Co se skrývá za každou hádkou?
POCITY. NEPŘÍJEMNÉ POCITY. A OČEKÁVÁNÍ. Ach, ta očekávání.
A co děláme špatně? Že ta očekávání a následně pocity nekomunikujeme!

Jedná krásná manželská situace, kterou si v různé obměně zažil snad každý. V následujícím příkladu pošleme na pivo chlapa, říkejme mu David, ale úplně stejně bychom mohli poslat i ženu Karolínu třeba na vínko s kamarádkou.

Tak… David slíbí, že přijde z hospody v 10 večer. Ono je 11, pak 12, a chlap nikde. V jednu se najednou zjeví podnapilý Davídek v ložnici. Najde Karolínu, jak už spí, chudák s telefonem připraveným u ruky. 

Co si myslíte, že se stane ráno?
Jasně že Karolína okamžitě vystartuje:
Zase jsi přišel pozdě, jako vždycky, co jsem taky mohla čekat, že jo. Tobě se prostě nedá věřit!“
Aleluja, máme tady slovíčka jako vždycky“, takže David první, co udělá, začne Kájin výrok upřesňovat. Co jsem taky mohla čekat“ naráží na zklamaná očekávání, která ale bohužel jsou naplněna (nenaplněna?). Očekávání Karolíny, ne Davida. A výrok Tobě prostě nejde věřit!“ je dost nepřiměřený, pokud se soustředíme na situaci jako takovou. Za touto větou evidentně bude víc věcí, víc zklamání, možná nějaký Kájin příběh z dětství nebo z jiného vztahu. Kdo ví…

Každopádně s Kájou lomcovaly emoce jako vztek a hněv, a tak začala Kája agresivně obviňovat a soudit. 

Jenže pamatujte, lidi vždy jednají tak, jak jednají, POUZE ZE 2 DŮVODŮ:
1. Z LÁSKY
2. ZE STRACHU

Karolína jistě svého muže ze srdce miluje a o to větší strach o půlnoci měla. Daný výrok je tedy ze strachu. A co byste udělali s na smrt vyděšeným dítětem? Začali se s ním hádat a křičet na něj? To asi ne, co? Spíš byste jej objali a zahrnuli láskou. Myslete na to při jakékoliv reakci kohokoliv, vždy je to buď láska, nebo strach.

Jak tedy asertivně a jasně vyjádřit partnerovi své rozhořčení, aby se to už neopakovalo a on věděl, že Vás to zasáhlo?

Naučte se POPISOVAT VLASTNÍ POCITY a POPISOVAT REALITU.

Stačí velmi jednoduše doplnit větu:
Když… (fakta), cítím… (emoce), protože já… (něco o mně). V budoucnu bych byla ráda, kdybys… (přesná akce).

Věřte mi, jakmile ovládnete umění vyjadřování pocitů a popisování reality, ovládnete nejvyšší umění komunikace v páru, s rodiči, s přáteli, v podstatě se všemi kolem.

Pojďme si tedy rozpitvat správnou reakci:
1. „Když… a teď přijdou fakta… Když jsi včera přišel pozdě“… ještě lepší je… Když jsi včera přišel o půlnoci, místo v 10 hodin večer, jak si slíbil…“ Perfektní! Tohle nejde rozporovat, popisuje to realitu a nemáte tam žádné „jako vždycky“. Pokud se daná situace opakuje, je dobré specifikovat, např. „Minulé 3 noci…

Jdeme dál.
2. „Cítím… a teď přijde emocestrach“, „cítím se hrozně nesvá – zde musíte vyjádřit svou emoci. Pozor! Neobviňovat, co asi cítí on! Takže žádné cítím se, jako kdyby Ti na mě nezáleželo. Myslím si, že už mě nemáš rád. Kdyby si mě víc chápal, tak bys…“ NE! Cítím strach…“

3. „Protože… a zase něco o mně… Protože když od Tebe nedostanu SMS nebo nezavoláš, tak se bojím, jestli se Ti něco nestalo.“ Jo, žádné Když mi, Ty pitomče, nenapíšeš SMS.“ NE! Když já od tebe nedostanu žádnou zprávu…“

4. A jdeme do finále…V budoucnu, prosím, vždy mi zavolej, když budeš vědět, že se opozdíš, pomůže mi to v klidu usnout.“ A bacha, tady, prosím, žádné obecnosti jako: V budoucnu, prosím, buď ke mně citlivější / ohleduplnější.“ Kdo sakra má vědět, co to pro Vás znamená? Tedy přesně a jasně vyjádřete, co chcete, aby se tato situace už neopakovala.

Pro rekapitulaci:
Když jsi včera přišel o půlnoci, místo v 10 večer, jak si slíbil, měla jsem strach, protože když od Tebe nedostanu žádnou zprávu, tak se bojím, jestli se něco nestalo. V budoucnu, moc prosím, mi vždy dej nějak vědět, že se opozdíš, a já budu moct v klidu usnout.“

Paráda, máme za sebou hned 4 tajemství harmonického vztahu. Pokud Vám některé z nich utekly, určitě doporučuji si je poslechnout. Jedná se o podcast #34: Zvládnutí extrémní reakce, podcast #35: Zvládnutí mentální nevěry a podcast #36: Váš partner je Váš trenér. Dnes jsme si Vás otestovali, zda jednáte ve vztahu manipulativně, nebo asertivně. A příště se podíváme na základní rozdíl mezi respektováním a akceptováním partnerovy cesty. Tím nádherně završíme pětidílnou sérii o harmonických vztazích.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#36: 5 TAJEMSTVÍ HARMONICKÉHO VZTAHU (3/5): Váš partner = Váš trenér

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Zapomeňte na myšlenku, že lidi ve Vašem životě potkáváte náhodou. Svět je jako obrovský radar, který nás neustále v jednom kuse skenuje a detekuje, co se potřebujeme naučit, kde jsme zamrzli, co jsme nepochopili, a dle toho nám posílá do života odpovídající osoby a události, které nás – pomocí emocí jako je vztek, smutek, beznaděj, zoufalost, panika, strach – učí. Mění naše přesvědčení, mění nás. Všechno je to předem nějak vypočítané, jakoby naplánované. Lidi kolem Vás jsou Vaši učitelé, Vaši lektoři, Vaši trenéři a Váš partner je ten největší trenér ze všech.
Dnes to bude o tom, jak mě dlouho totálně vytáčel můj přítel, než jsem pochopila, že mě vlastně učí. Třeba se v mém příběhu a v příbězích mých klientů taky najdete. 

„LIDÉ KOLEM VÁS VÁM NASTAVUJÍ ZRCADLO.“

No, tohle je sice krásná věta, takový motivační blábol, který si můžete všude vygooglit, ale co si pod tím představit? Dám Vám pár krásných příkladů ze života: 

V úvodu chci říct, obzvlášť s ohledem na předchozí podcast, podcast #35, kdy jsme řešili druhé tajemství harmonického vztahu, tedy zvládnutí mentální nevěry, že můj přítel sice má pár much, ale jinak je to vážně super chlap s ohromným srdcem. To, že v mých podcastech vytahuji právě ty mouchy, je jen kvůli autenticitě, abyste na příkladu jednoho obyčejného vztahu pochopili, co to zrcadlo vlastně znamená v reálném životě.

Jdeme na to. Jedna z mých největších životních lekcí začala nenápadně, plíživě a stačila k tomu jedna věc. MOBIL.

Schválně, tipněte si, kolik hodin denně strávím na sociálních sítích, s ohledem na to, že vidíte nový příspěvek ode mě skoro každý den? Lidi kolem mě většinou hádají něco kolem 3–4 hodin denně. No, vyvedu Vás z omylu. Kromě času stráveném při sdílení příspěvků pro Vás, tam nejsem skoro vůbec. Prostě nejsem „scrollovací typ“ – zase abych nekecala, jako ano, mám párkrát do týdne své momenty –, ale obecně na internetu nebrouzdám skoro vůbec.

Tak a teď si to představte, našla jsem si muže, který je průměrný konzument sociálních sítí. Dle statistik průměrný Čech (v jeho případě Slovák) chňapne po mobilu asi 50–60 krát za den, tedy každých dejme tomu 19 minut, a celkově za den stráví na mobilu 4–5 hodin. Já tam jsem tak půl hodinky denně a už tak mi to přijde moc – takže je Vám asi jasné, že jsem svého přítele viděla jako extrémního sociálního závisláka. Neskutečně mě to rozčilovalo a ze začátku jsem si nikdy neodpustila takové to uštěpačné: „Zase visíš na mobilu?“ nebo „Ty, to nemůžeš dělat něco hodnotnějšího, vždyť to je úplná ztráta času.“ nebo „Jak se Ti žije jako závislákovi?“ Fakt mě to vytáčelo do běla.

Jednoho krásného dopoledne, když jsem ho zase viděla rozvaleného na gauči a slyšela, jak si pouští další vtipné video, jak si skateboardista drtí přirození o nějakou tyč, tak ještě před tím, než jsem vystartovala, jsem se ale zastavila a zeptala jsem se sama sebe – proč mě to vlastně tak rozčiluje? Mimochodem, proces jak a proč tato metoda funguje, jsem popisovala v podcastu #34 s názvem Zvládnutí extrémní reakce. Určitě doporučuji si poslechnout, je to jedna z nejlepších technik, jak okamžitě zvládnout každou vztahovou třecí plochu nebo vztahový problém.

No, co si myslíte, přítel mi nastavoval zrcadlo. Viděla jsem v něm to, co já sama bych ráda dělala, ale nedovolila jsem si to. Hrozně ráda bych jen tak byla, „zevlila“, nedělala nic, co má přidanou hodnotu, prostě se jen nudila, zabíjela čas a odpočívala, ale z nějakého důvodu jsem si to nechtěla dovolit. V hlavě mi blikala taková ta kontrolka: „Žij naplno, vše co děláš, Tě musí někam posouvat!“ A pak jsem viděla jeho, jak úplně v pohodě, bez výčitek dělá věci, které ho vůbec nikam neposunou. A ještě si to užívá. To byl první AHA moment, že já mu to vlastně závidím

1. PRVNÍ TYP ZRCADLA, který Vám Váš partner může nastavovat, je:
Vlastnost, kterou máte v sobě, ale potlačujete ji, nedovolíte si ji. Nedovolíte si se chovat jako on nebo ona a v podstatě mu nebo jí to do jisté míry závidíte.

Při této příležitosti jsem měla ještě druhý AHA moment, který s touto lekcí byl velmi úzce spjat, v mé hlavě se zrodil závěr, že přítel je vlastně sobec, když místo toho, aby vymyslel nějakou aktivitu pro oba, si dělá věci po svém.

Já, nesobecká Péťa, chodím se sobcem. No, to jsem dopadla!

Jenže, Vy nemůžete nikoho nazvat sobcem, aniž byste tu vlastnost sami dobře neznali na sobě. Jak je nádherně řečeno v knize Mudrc, surfař a byznysmenka: „Lidé v našem životě jsou jako zrcadlo odrážející jak nejsvětlejší, tak nejtemnější stránky nás samotných. Jestliže jsi nikdy neviděl kaviár, nepoznáš na nóbl večírku, že ho má někdo na talíři. Jak bys o někom mohl říci, že byl štědrý, když bys sám štědrost neměl v sobě. Ale platí to i naopak. Abys mohl někoho nazvat manipulátorem, musíš Ty sám mít v jistých směrem manipulativní stránku. Abys někoho mohl vnímat jako sobce, musíš mít trochu sobectví v sobě.

Tohle pro mě byla dvojitá lekce, nejenom, že se sama chovám v určité oblasti mého života jako sobec a přítel mi to jen v jiné oblasti zrcadlí. Ale zároveň, co se týká právě trávení společného času – měla jsem na něj až nereálné nároky a nucenou pozorností svého partnera jsem si kompenzovala nedostatečnou sebelásku. Na všem jsem zapracovala, odbourala bloky, našla si vlastní hobby, začala se mít o kousek víc ráda a v mnoha chvílích mi teď fakt stačí s přítelem prostě jen být v jedné místnosti a… Olala, i on jakoby zázrakem přirozeně omezil svůj čas na sítích a my toho společně děláme víc než před tím.

2. DRUHÝ TYP ZRCADLA, který Vám Váš partner ukazuje je:
Chování nebo vlastnost, kterou děláte taky, jen v jiné oblasti života.

K tomu mám ještě krásný příklad klientky, která se hrozně rozčilovala, že její manžel dělá doma šílené scény kvůli každé blbosti. Jednou to byla nevyndaná myčka, podruhé její pozdní příchod z práce, do třetice rozbitá lednička. Kristýna to na koučinku Lumina Learning komentovala slovy: „Peti, to nemůžu mít alespoň doma klid, když v práci mám pořád takové nervy?“ Ahaaa… a jsme doma! Naše milá Kristýnka byla běsnící bestie v práci, kde, jak jsem pochopila mezi řádky, dokázala řvát na své kolegy kvůli každé drobnosti. A hele, ono se jí to krásně zrcadlilo doma s manželem.
Díky koučinku Lumina Learning a tomuhle uvědomění jsme to ale zvládly společně odbourat, Kristýna prošla velkou sebereflexní transformací a jako zázrakem, jakmile ustaly scény v práci, ustaly i scény doma.

ZRCADLO TEDY MÁME DVOJÍHO TYPU:
1. Vlastnost, kterou máte v sobě, ale potlačujete ji, nedovolíte si ji, i když byste chtěli.
2. Chování nebo vlastnost, kterou děláte taky, jen v jiné oblasti života.

Upřímně doufám, že teď je Vám trošku jasnější, co znamená ten motivační blábol: „Lidi kolem Vás Vám nastavují zrcadlo.“ A Vy se teď můžete zvědavě vrhnout do hledání těchto zrcadel.

Máme tedy za sebou už 3 tajemství harmonického vztahu. Nejprve jsme rozebrali, jak zvládnout extrémní reakci a jak zatočit s mentální nevěrou, dnes jsme se podívali na našeho partnera trošku jinou optikou, ne jako na partnera, ale jako na učitele. Ve čtvrtém, předposledním díle o harmonickém vztahu, si posvítíme na manipulaci ve vztahu aneb jak dosáhnout svého daleko rychleji než obviňováním a syrovým vyvěráním emocí na povrch.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#35: 5 TAJEMSTVÍ HARMONICKÉHO VZTAHU (2/5): Zvládnutí mentální nevěry

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Jak říká psycholog a psychoterapeut Honza Vojtko: „Takový klasický příklad. Jdete ke kámošce nebo za klukama na pivo a ještě si ani nezujete boty a od prvního momentu začnete na partnera/ku nadávat, začnete ho pomlouvat. Tím nemyslím, když si jednou za čas někde vylejete svůj kyblík, ale když to děláte pravidelně, nevědomky, automaticky prostě nadáváte na svou polovičku. A to může být docela, s prominutím, průser, protože tady to není jednorázová akcička, někde mi ujely nohy… Ale tady je to v hlavě, je to o tom, jak o partnerovi uvažujete, jak jej vidíte…“

Tomuhle průseru se říká mentální nevěra a dnes to mimo jiné bude o tom, jak svou mysl přeprogramovat tak, abyste neměli tendenci svého partnera neustále podvádět.

Musím se Vám přiznat, podcasty s touto tématikou mě teda hodně baví, protože dané techniky mi totálně převrátily život naruby, a doufám, že převrátí i Vám. V minulém podcastu, v podcastu #34, jsme si odkryli první tajemství harmonického vztahu a bavili jsme se o spínačích extrémních reakcích na obyčejné věci, ať už partnerových, tak těch Vašich. Jestli jste ho ještě neslyšeli nebo nečetli, ze srdce doporučuji, protože techniku extrémní reakce já osobně používám skoro dnes a denně. 😊

A teď se pojďme vrhnout už na mentální nevěru…
Nedávno jsem měla pravidelnou seanci s dvěma kamarádkami a začaly jsme probírat vztahy. Maruška se úplně rozzářila: „U nás úplně super, hele, Matěj je prostě láska, vše v pohodě. Plánujeme nějaký výlet, tak se těším.“ Zato Sára se klasicky rozohnila: „Prosím Tě, u nás pořád stejný, zase jsme se pohádali, že Mirek není schopnej si po sobě uklidit nádobí, fakt nevím, jestli mi to dělá schválně, nebo je prostě tak blbej a nedojde mu, že špinavý talíř se jako sám od sebe neumeje.“

A mně došlo, co to znamená ta mentální nevěra a jak asi vypadá situace doma u Marušky a situace doma u Sáry. Oba jejich manžele znám a jsou to fakt prima kluci a nemám absolutně pochyb, že oba páry řeší doma problémy, hádají se, mají rozdílné pohledy na věc. Jen jaká asi atmosféra musí panovat při té hádce, když Sára v Mirkovi vidí neschopného pitomce už od základu a Maruška naopak vnímá Matěje jako super kluka, se kterým musí jen najít kompromis.

Pokud Vás to teď trklo a po zahledění se do svého svědomí musíte konstatovat, že jste spíš jako věčně nespokojená Sára než rozzářená Maruška a že jste vlastně tak trošku mentálně nevěrní svému partnerovi, mám pro Vás hned 2 super tipy:

1. PĚT VĚCÍ, CO NA NĚM MILUJI
Každý večer před spaním si napište do notýsku 5 věcí, které máte na svém partnerovi nebo na své partnerce rádi, za co je milujete, obdivujete, proč jste s nimi začali vůbec chodit nebo jste si je vzali. Vlastnosti se nemusí pojit s jejich reakcemi daný den (když najdete na každém dnu 5 specifických věcí, proč je milujete, o to lépe) a neměly by se duplikovat.
Co se stane? Váš mozek se na tyto věci začne více a více soustředit, bude se tedy „fokusovat“ na to dobré, ne automaticky na to špatné.

2. ZASTAVTE ROZJÍŽDĚJÍCÍ SE VLAK
Druhá rada, vědomě s tím pracujte! Jakmile zase budete nabíhat na stěžování si, zastavte se, nadechněte se a řekněte o partnerovi pro změnu něco hezkého. Tím Vás nenabádám k tomu, abyste ignorovali problémy, které máte doma, tím Vám chci spíš ukázat, že když ty problémy jsou obyčejné, nekritické, neohrožující vztah, tak proč je pořád dokola každému ventilovat a každému o nich vyprávět? Navíc věřím, že stejně tak jako problémy, zažíváte s partnerem i hezké chvíle. Jen je možná nevnímáte tak silně, protože – a jsme zase u toho – se na ně nesoustředíte.

Zkuste to, až se Vás někdo příště zeptá, jak se doma máte, tak pro jednou (a pak pro podruhé, pro potřetí…) poukažte na situaci/zážitek, kdy si posvítíte na nějakou hezkou vlastnost Vašeho partnera, nebo bude stačit, když věci popíšete z ptačí perspektivy.
Tedy na otázku: „Jak bylo o víkendu?“ nevyberte jednu záležitost, která Vás rozčílila, jako třeba: „Ten můj pitomec si v sobotu zase zapomněl nastavit budíka, takže jsme přijeli na návštěvu za rodiči zase pozdě. Nadávala jsem mu celou cestu autem.“
Ale vezměte to v globálu, z té ptačí perspektivy: „Na víkend jsme byli u rodičů, bylo krásně, zahrádka, sluníčko, vínečko… No, parádně jsme si odpočinuli.“

PŘÍBĚHY LASKAVOSTI
Celkově se tady motáme kolem slova laskavost a být laskavější. Být laskavější totiž znamená i být celkově tak nějak vnitřně spokojenější, ať se kolem Vás děje cokoliv. Laskavost Vám nezlepší jenom partnerský život, může Vám zlepšit 24 hodin denně, ať jste s kýmkoliv a kdekoliv. Sama jsem teď ve vlaku, na cestě z rodné hroudy – z Plzně –, zkoušela nové cvičení, o kterém jsem nedávno četla. Jmenuje se: „Příběhy laskavosti“.

Bylo vedro k padnutí, dusno, narvaný vlak k prasknutí a kolem mě byli samí divní, uječení, zpocení pasažéři, vesele ignorující existenci roušky. Měla jsem možnost volby, buď je budu rádoby ignorovat a – tím pádem mě budou rozčilovat jenom vnitřně –, nebo zastavím svůj vnitřní rozjetý vlak (ten ve kterém jsem seděla bych asi těžko zastavovala) a budu aplikovat laskavost.

Postupně jsem se tedy dívala na každého z nich a říkala si pro sebe: „Ať se chová jakkoliv, uvnitř je to dobrý chlap s laskavým a hodným srdcem.“ A zašla jsem ještě dál a na základě toho, co jsem viděla, jsem si začala vymýšlet: „Asi má manželku a 2 vnoučata. Vnoučata má hrozně rád a ona milují jeho, i když je nevidí moc často, protože je děsně vytížený v práci (pán neustále s někým nahlas telefonoval), tak s nimi vždycky pookřeje a hrozně blbnou. S nimi odhodí tu svou přísnou masku a je to děda nezbeda.“

Já vím, možná si řeknete, že to je totální blbost, ale v ten moment začnete na daného člověka pohlížet úplně jinak. V několika případech si pasažéři všimli, že si je nějak déle prohlížím, tak jsem se na ně usmála a začala se dívat jinam, všichni mi úsměv opětovali a mně najednou v tom vlaku bylo o dost líp, zalila mě jakási vlna dobroty, míru, radosti z lidí a ze světa.  Najednou to byl vagon plný dobrých lidí. A ačkoliv se možná pro mě někteří chovali nepochopitelně, srdce měli ze zlata. Zajímavé cvičení, fakt, zkuste to.

Zastavte jednou provždy mentální nevěru ke svému partnerovi, k ostatním lidem a jako zázrakem uvidíte najednou i sebe v daleko lepším světle a už nebudete podvádět ani sami sebe. Příště se podíváme na fakt, že Váš partner není jenom Váš partner, ale je to taky… Aaa…, o tom až příště, moji milovaní posluchači a čtenáři. 😊

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#34: 5 TAJEMSTVÍ HARMONICKÉHO VZTAHU (1/5): Zvládnutí extrémní reakce

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Vztahy, ach ty vztahy. Každý chce mít vztah, a když ho má, pořád si na něco stěžuje. Jednou je všechno hrozně moc prima a podruhé stojí všechno za prd. Jednou Vás partner nebo partnerka mile překvapí, jindy Vás jejich reakce totálně šokuje. Je to jako na horské dráze…

Můj první vážný vztah jsem začala, když jsem oslavila své 18. narozeniny. Jmenoval se Jarda, byl o 7 let starší a ze zimní lásky na první pohled na lyžařském vleku byl najednou vztah na krásných 7 let. Když si ale vzpomenu, jaké jsem tehdy byla tele, tak zpětně musím Járovi poděkovat za jeho trpělivost a…, poddajnost. 😊 Podle mě se to táhne napříč rody, ale v naší rodině mají ženy rády věci po svém – rády plánují, organizují, hodně očekávají a mají rády věci pod kontrolou. Já jsem dlouho byla úplně stejná a nikdy mi na tom nepřišlo nic špatného – Járovi jsem často něco vyčítala nebo jsem zahájila tzv. tichou domácnost, která mi stejně dlouho nevydržela – a celkově mi na mém chování nepřišlo nic až tak divného.

Od rozloučení s Jardou uplynulo 8 let a já jsem se hodně, fakt hodně změnila. Teď funguji ve vztahu úplně jinak, a ne, určitě ještě nejsem ani zdaleka nějaká vyzenovaná, vždy adekvátně reagující přítelkyně, ale jisté věci řeším absolutně jinak než předtím. A v následujících 5 navazujících podcastech s Vámi budu sdílet hned 5 technik, které když se naučíte aplikovat ve vztahu, vše najednou půjde lehce, snadno a s daleko větším pochopením pro partnera i sebe sama.
Tyto metody mně osobně a mým klientům na Lumina Learning pomáhají všude tam, kde něco nehrálo, kde něco drhlo, a ze zpětných vazeb vím, že narovnaly nejeden „trabl“ – ať už s partnerem, rodiči, nebo dokonce i s přáteli.

A fakt nemusíte být nějaký extra komunikační expert nebo kouč, abyste je pochopili a mohli okamžitě aplikovat i do Vašich vztahů.

První a zásadní věc, které jsem začala věnovat ve svých vztazích větší pozornost, je:
1. EXTRÉMNÍ REAKCE
Extrémní reakce partnera
Tohle je vážně neskutečné pozorovat. Člověk něco jen tak plácne, nějakou myšlenku, a najednou vidíte, jak se Váš protějšek zasekne, zamrzne, je ticho, nebo naopak začne křičet, vztekat se, osočovat Vás a nadávat, že to nemůžete přece myslet vážně. V ten moment, přesně v ten moment, místo toho, abyste bláznivě začali obhajovat svou myšlenku nebo se začali hádat, aniž byste vlastně věděli proč. Zastavte se a zamyslete se… Tady to není o Vás, tady je to o něčem, co jste řekli, o nějakém slově, o větě, která byla spínačem pro tuto reakci.
Zastavte se a v klidu se zeptejte:
„Ty jo, omlouvám se, to jsem nechtěla Tě takhle vytočit, ale Ty jsi už něco podobného zažil? Máš s tím Ty sám špatnou zkušenost nebo někdo z Tvých přátel, z rodiny? Bojíš se něčeho, že by se mohlo stát? Nebo někdo říkal, že by se něco špatného mohlo stát, kdyby to takhle bylo?“

Podobných situací jsem zažila v našem vztahu fakt dost a pořád mě nepřestávají překvapovat. Je to jak detektivní práce. Jak to může vypadat, Vám ukážu na 2 příbězích. Jeden jsem pozorovala na vlastní oči a druhý znám z vyprávění.

Simona a její maminka
Seděla jsem u kamarádky Simči na terase společně s jejími rodiči a klábosili jsme. Simči sestra se bude vdávat, tak jsme probírali i svatbu, když v tom Simona jen tak plácla: „Ty jo, to by si asi měli i sepsat předmanželskou smlouvu.“ Měli jste vidět, co maminka začala předvádět! „Simono, neblbni, prosím Tě, jakou smlouvu, vždyť nemají skoro žádný majetek. Ne, že jim to budeš navrhovat! Takovouhle smlouvu uzavírají jen páry, kde jeden je hodně movitý a druhý ne.“ Simona na mamku zírala: „Prosím Tě, mami, to není pravda, dneska tyhle smlouvy sepisují i celkem normální páry, aby měli když tak jasno.“ Mamka se úplně rozčílila: „No, to neexistuje, už o tom nechci slyšet ani slovo!“ Simona si poklepala na čelo, mamka se šla uklidnit do kuchyně a já se nechtěla v ten moment do toho míchat. Ale přiznám se, že do teď by mě zajímalo, Z ČEHO MÁ SIMČI MAMINKA TAK OHROMNÝ STRACH. Jestli sama něčím prošla, někdo jí něco vyprávěl, prostě, co je za tím…

Aneta a její nový kluk
Druhý příběh mi přijde hrozně vtipný. Jiná kamarádka, Aneta, představte si velmi kultivovanou, elegantní slečnu, co si potrpí na etiketu, se rozešla s klukem, který ji dle jejích slov nikdy za nic nepochválil. Vaření, úklid, organizace společných víkendů, vše bral jako samozřejmost. V podstatě bral jako samozřejmost ji. Jednou ji vytočil, když se celý den dělala se svíčkovou, vše nachystala a on přifrčel z práce, nepozdravil, vzal si polévkovou lžíci a svíčkovou bez mrknutí oka sežral lžící. Po rozchodu si Anet našla moc prima kluka, ale… No, jak to tak bývá, vesmír nás testuje a zkouší… Aneta udělala její vyhlášenou svíčkovou a její nový klučina se zcela bezelstně v polovině oběda zeptal, jestli by jí nevadilo, kdyby si na to vzal lžíci, že je tak zvyklý z domova. Měli jste vidět to „čoro-moro“, hysterická scéna, pláč, rozbité talíře, že si jí neváží, že jako to prase jí svíčkovou lžící… Ano, nepřiměřená reakce způsobená nevinným spojením slov SVÍČKOVÁ a LŽÍCE.

Extrémní reakce Vaše
Říkám si, že když už tento podcast posloucháte nebo čtete, tak už se v sobě asi nějak „pihňáte“ a hrabete, zamýšlíte se nad tím, jak fungujete. V tom případě dokážete i sami sebe chytit při extrémních, neadekvátních reakcích. Ulehčí Vám to pozorování Vašich fyzických projevů, tedy zničehonic, při nějaké myšlence nebo výroku, se vám rozbuší srdce, polije Vás horko nebo se úplně z nuly totálně rozčílíte. U mě je to třeba zatuhnutí, polije mě studený pot a mlčím, podle mě chvíli ani nedýchám, nedokážu mluvit a mám hrozné tendence se zvednout a prostě odejít, nebavit se o tom. Prostě tenhle stav na mě poznáte a já tu vlnu, která mi projede tělem, taky dobře znám.

V ten moment je důležité se ale nehádat a…
1. Pokud netušíte, proč se Vám to děje, tak se zamyslete a zeptejte se:
„Proč mě to, co řekl, tak rozhodilo? Zažila jsem něco podobného? Z čeho mám strach, čeho se bojím? Jaký scénář může nastat? Co si teď představuji, když jsem slyšela tyhle věty?“
Možná se dopátráte hned, možná ne. Ale tyto momenty jsou neskutečně cenné a berte je jako dary, jako poklady, protože Vám umožní odkrýt blok.

Když se nedokážete zastavit a je z toho hádka jako trám, nevadí, ale stejně alespoň potom, v klidu, si sedněte a zamyslete se nahlas: „Ty jo, proč mě to tak rozčílilo?“ Buďte k sobě upřímní, nechte všechny strachy pěkně vylézt na povrch. Když to nepůjde ústně, prostě nekontrolovaně pište všechny strachy, které Vás napadnou. A věřte mi, můžou z toho vyjít pěkné hovadiny, ale minimálně si tyhle hovadiny pojmenujete a co je pojmenováno, co je specifikováno, s tím se už dá něco dělat.

2. Když už víte, jaké tlačítko bylo sepnuto, tak se nadechněte, vydechněte a řekněte třeba:
„Zlato, a jak to jako myslíš? Co to pro Tebe znamená přesně? Víš, já když to slyším, tak si vzpomenu na to a to, kdy to dopadlo špatně a já se potom/při tom cítila hrozně… Je to pro mě citlivé téma, tak potřebuju vědět, jak si to představuješ, protože mám strach z toho a toho…“

Je to masakr a připravte se, je to neskutečně náročné.
Teď se Vám svěřím s osobním příběhem. Chodila jsem pár měsíců s narcistou, o kterém jsem nevěděla, že je nemocný – více o tom tématu jsem se svěřovala třeba v podcastu #20 DŮVĚRA, SEBEDŮVĚRA, SEBEJISTOTA nebo ve dvoudílném podcastu #04 a podcastu #05 MÍT SE RÁD V PRAXI –, a ten vždy chodil o pár kroků přede mnou. Kvůli egu, kvůli pocitu, že je lepší než já, kvůli mému pocitu, že jsem pomalá. A co si myslíte, můj současný přítel čas od času taky vystartuje a vyrazí někam přede mnou, aniž by na mě počkal – no, takové hádky, co jsme kvůli tomu měli, osočovala jsem ho, že je egoista, že jsem mu jedno a „kdovíco jaké co“, než mi došlo, že on je v tom opravdu nevinně, jsou to staré rány. Spojení CHŮZE PŘEDE MNOU rovná se DALŠÍ CHYBA V PODOBĚ NARCISE. Přítel to dělá občas dál a jo, občas si neušetřím drobnou výčitku, ale jinak to neřeším. Díky bohu jsem si rozklíčovala extrémní reakci.

To byla první technika, jak dosáhnout harmonie ve vztahu, příště se podíváme na druhé tajemství harmonického vztahu, a to na takovou potvůrku, na mentální nevěru. Otestujeme si, zda Vy jste svému partnerovi (nebo partnerce) mentálně nevěrní, nebo ne. To si nesmíte nechat ujít.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#33: POSEDLOST SEBEROZVOJEM: Proč naše generace hltá motivační bláboly?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Minulý víkend jsem byla u rodičů v Plzni na zahradě a přijela má skvělá kamarádka Míša, se kterou vždycky máme duchaplné rozhovory, které jdou do hloubky, a to mě hrozně baví. Tak jsme s Míšou začaly na terásce probírat, jak přijít na své poslání na Zemi a jaký je vlastně smysl života. Má milovaná maminka stála v kuchyni, která je hned vedle terasy, chvíli nás poslouchala, pak to nevydržela, přišla a řekla: „Holky, Vy se nějak hrozně prožíváte, hrozně se šlukujete. Podle mě řešíte šílený blbosti, to my jsme ve Vašem věku měli úplně jiný starosti. Neřešte pořád jenom sebe.“

Tato moudrá žena v kuchyňské zástěře a vařečkou v ruce měla pravdu. Na druhou stranu, ono je to v dnešní době dost logické, že máme tuto potřebu se v sobě „pihňat“ a egoisticky se zaobírat těmito „blbostmi“. Důkazem je… A to se dozvíte v dnešním podcastu. 😊

Naše generace se až vyžívá v tom se v sobě hrabat a strašně se řešit, ale ono je to v dnešní době, době hojnosti a blahobytu, docela normální. Dokazuje to i Maslowova pyramida lidských potřeb. Ta má 5 stupňů, začínáte vždycky dole a na vyšší příčku se můžete přesunout až tehdy, pokud máte uspokojenou příčku nižší neboli danou nižší potřebu.

JAK MASLOWOVA PYRAMIDA VYPADÁ?
Nejníže tedy máme základní tělesné a fyziologické potřeby, pokud tedy máte co jíst a pít, pokud kadíte, spíte a označili byste se jako celkem zdravý jedinec, tuto příčku máte uspokojenou. Posouváme se výše. Na 4. stupni je potřeba bezpečí a jistoty. Sem řadíme jistotu střechy nad hlavou, finanční příjem nebo třeba ochranu před násilím a agresí. Zase, pokud tohle máte celkem zajištěno, momentálně to neřešíte, můžeme se přesunout dál. A jsme uprostřed, na 3. stupínku Maslowovy pyramidy je potřeba lásky, přijetí a spolupatřičnosti. Sem obecně můžeme zařadit citové vztahy, přátele, rodinu, partnery, děti. Jak zpívá Michal David, pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít. Šplháme dál a jsme na 2. stupínku, kde se na nás usmívá potřeba uznání a úcty.

Tady to začíná být celkem zajímavé, protože všichni lidé mají potřebu být respektováni, i Vy, moji posluchači a čtenáři, ale… Bacha na to! Nikdo Vás nebude respektovat, pokud dostatečně nerespektujete Vy sami sebe. Co to znamená? Například, proč bych měla věřit a respektovat Váš názor, když vím, že jej sami neustále měníte podle toho, co si myslí ostatní, a nestojíte si za tím, co si myslíte? Nebo, proč já bych měla respektovat Vaši pracovní dobu, když Vy sami ji nerespektujete a třeba mi zvednete telefon nebo odepíšete na e-mail i v deset večer? Tak to je na zamyšlení… Sami si v tomto tématu řežete větev, na které byste tak rádi stáli.

Lidé mají zcela přirozenou touhu být přijímáni, oceňováni a respektováni. Na tomto stupínku se zaseknou všichni, kteří mají nízké sebevědomí a trpí komplexem méněcennosti.

Nízké sebevědomí ale nevznikne jen tak, je důležité si uvědomit, že Vy jste se nenarodili s nízkým sebevědomím a vše – věřte mi, vidím to dnes a denně, ať už na koučincích osobnostní diagnostiky Lumina Learning, na koučincích prezentačních dovedností nebo i na krátkých bonusových koučincích k online kurzu Řeč těla při prezentacích – souvisí s Vaším dětstvím, hlavně s věkem mezi 7 a 10 lety. Jak se k Vám chovali rodiče, co Vám říkali, jestli Vás víc podporovali, nebo kritizovali a tak dále. Na toto téma jsem zpracovala celý podcast, podcast #20: DŮVĚRA, SEBEDŮVĚRA, SEBEJISTOTA, který Vám ze srdce doporučuji si poslechnout. Má asi jen necelých 12 minut, ale věřte mi, ohromně Vám pomůže.

Co zajímavého se pojí ještě s tímto stupněm?

PŘÍČKA POTŘEBY UZNÁNÍ A ÚCTY:
Lidé s nízkým sebevědomím jsou schopni udělat cokoliv pro získání respektu, protože oni sami se nerespektují, takže potřebují dvojité dávky této drogy jménem respekt od okolí. Jsou v podstatě závislí na tom, co si o nich myslí ostatní, protože oni sami si o sobě myslí jenom to nejhorší. A s tím se blbě žije. Tedy ne málokdy je právě tato potřeba, tato touha hnacím motorem pro slávu, prestiž v byznysu a uznání okolí.
A já se musím přiznat, jak se pohybuji ve světě řečníků, školitelů, koučů, zároveň pracuji s řediteli a manažery na vysokých pozicích – ne jednou jsem viděla tento případ špatně nastaveného ega a špatně nastavené celé motivace pro to, dělat byznys. V mé sociální bublině znám takto nastavené převážně chlapy. Nenechte se mýlit. Oni jsou výborní ve své profesi, plno Vás toho naučí a působí navenek neskutečně sebevědomě, rázně, přísně a profesionálně. Ale za touto slupkou se skrývá nízké sebevědomí, pramenící z velmi pohnutého příběhu z dětství, kdy chyběla láska jednoho z rodičů, kdy člověk pochází z nuzných podmínek a tak dále. Tito kouči a školitelé působí velmi sebevědomě, ale uvnitř to jsou jen vystrašení kluci, kteří se zasekli na 2. příčce a potřebě úcty a respektu.

Já osobně jsem vždy opatrná se slavnými lidmi, kteří mi začnou vyprávět nebo to všude cpou na svých webových stránkách, jak se vypracovali z ničeho, jak doma nikdy neměli žádnou podporu, a přesto teď vydělávají miliony. Ono z prezentačního hlediska tyto příběhy fungují skvěle. Na začátku máte hrdinu v nesnázích, fandíte mu, on se pak popere se všemi překážkami, a nakonec tady máme happy end. A ano, klobouk dolů před výkony těchto lidí, klobouk dolů před jejich disciplínou. Neměli to jednoduché a ta startovací čára pro ně byla daleko dál než pro lidi, kteří pochází z normálních, milujících, podporujících rodin… Zároveň Vás tihle školitelé  – věřím tomu – toho plno naučí, ale… Na pivo s nimi jít nechcete. Po lidské stránce – alespoň co já mám tu zkušenost – to podivně nastavené ego – což je vlastně těžce vybudovaná tvrdá skořápka nějaké skrčené přirozené sebedůvěry – vždycky nějak projeví, ať už v tom, jak se třeba chovají k číšnici, jak mluví o svých klientech, o rodině, jak si ze sebe tito lidé neumí udělat legraci nebo přiznat, že nemají pravdu. Pokud s nimi strávíte více času, tak to poznáte. Pokud je ale máte jen na jedno školení, tak to neřešte.

A je ještě dobré dodat, jednou věcí jsou překážky v dospělosti, jako já, když jsem se pozvracela před svou první konferencí strachy, zpracovala jsem to a teď školím jak prezentovat, a druhá věc je opravdu výchova a smutné příběhy z dětství. Ta výchova Vás poznamená, ani nevíte jak, a pokud si to nezpracujete, nepřijmete své bloky a strachy, tak Vás to ovlivňuje více či méně celý život.

A teď se konečně dostáváme k tématu potřeby seberozvoje v rámci druhé příčky a v tomto odvětví právě bezvadně fungují online kurzy na sebevědomí, např. Ženy, najděte odvahu žít podle svého, Ty jsi vítěz! a podobné. A já věřím, že Vám to určitě může pomoci.

A už jdeme do finále, tam máme špičku pyramidy, kde se skrývá POTŘEBA SEBEREALIZACE.
Pokud tedy máme nějaké sebevědomí a sebedůvěru, přichází na řadu instinktivní potřeba naplnit své schopnosti a snaha být nejlepší verzí sama sebe. Schválně, jste již ve vrcholku pyramidy?

DLE MASLOWA MUSÍTE SPLNIT NÁSLEDUJÍCÍ ASPEKTY:
1. Přijímáte okolnosti života (přijímáte láskyplně sami sebe) namísto toho, abyste okolnosti života odmítali, stěžovali si na ně nebo se jim vyhýbali.
2. Jste spontánní v tvorbě myšlenek a činů a jste tvořiví.
3. Problémy neobcházíte, snažíte se je řešit.
4. Vážíte si života, máte rádi ostatní lidi, snažíte se je posuzovat objektivně bez předsudků.
5. Máte vnitřní etiku, která je nezávislá na vnější autoritě. 

Pojďme si to shrnout. Pokud tedy jste relativně zdraví, máte práci, střechu nad hlavou, máte někoho, kdo Vás má rád a máte přirozenou sebedůvěru, pak je zcela přirozené, že si kupujete seberozvojové knihy a máte touhu stát se lepším člověkem. Tady už mluvíme o sebevzdělávání v návycích, prokrastinaci, sebekoučinku, lepší pochopení sebe sama, například pomocí Lumina Learning nebo zlepšení se mnou ve svých prezentačních dovednostech.

Samozřejmě v momentě, kdy Vás třeba vyhodí z práce a Vy máte vidinu, že budete brzy na mizině, pak Vám jsou nějaké knížky, podcasty a koučink s Bouškovou jedno, protože jste právě spadli na 4. stupínek – pocit bezpečí a jistoty – a řešíte práci novou. Neřešíte nic jiného. 

CO JE NA ÚPLNÉM VRCHOLKU?
A co jsem do nedávna nevěděla, že nad potřebou seberealizace je ještě tzv. SEBETRANSCENDENCE neboli duchovní potřeby. Sem spadají lidé, kteří dosáhli ve svém osobním růstu již jistého naplnění a teď se zajímají o tzv. vrcholné zážitky – sem patří hluboká práce neboli práce ve flow, intenzivní momenty inspirace, okamžité a bezrozměrné spokojenosti, extáze kreativity a tak dále. Pokud jste na stupínku sebetranscendence, tyto pocity již zažíváte a pracujete na jejich prohloubení a prodloužení. Sem bych zařadila publikace třeba o náboženství, meditacích a celkové hledání vyššího principu, o vesmíru nebo o kvantové fyzice.

Osobně mi tento podcast přijde neskutečně zajímavý a doufám, že i Vás dnes obohatil, a moc Vás prosím, pokud tam byla alespoň jedna myšlenka, která Vám dnes uvízla v paměti, řekněte ji ještě dnes alespoň jednomu dalšímu člověku, ať se povědomí o Maslowově pyramidě a její roli v dnešní společnosti šíří dál.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?

Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#32: O SMRTI: Jak se zbavit strachu ze smrti?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Před 3 týdny mi zemřela má milovaná babička. Když byla týden v kómatu, začala jsem ze zoufalosti hledat informace, co se vlastně s člověkem během kómatu děje. Našla jsem plno informací o tom, jak si duše lítá v jiných světech a prozkoumává neprozkoumané. Dokonce jsem četla článek, kdy paní popisovala, jak se jí zdálo, že je na nádherném místě na její vysněné Antarktidě, dívá se na západ slunce a sedí tam celá zmrzlá a omámená tou krásou. Když se probrala, lékaři jí řekli, že byla několik dní ve vysokých horečkách a museli ji tedy obložit pytli s ledem. Zcela upřímně, ať je pravda, jaká chce, uklidnilo mě to. Po týdnu babička zemřela. V hodinu její smrti se nám zastavily v kuchyni hodiny. V těchto chvílích, alespoň pro mě, není jednoduché být tzv. „nevěřící“. Jak říká jeden moudrý citát: „Je jednoduché být ateistou zaživa, ale je těžké jím být na smrtelné posteli.“

Dnes to bude o jednom velkém tabu, o tématu, o kterém se nemluví, a proto se jej všichni tak moc bojíme. Dnes to bude o smrti…

Když jsem se dozvěděla, že babička umřela, lehla jsem si do náruče přítele a plakala. První myšlenka byla, že jsem se s ní ani nerozloučila a neřekla jsem jí, že ji mám ráda. Otočila jsem se ubulená na přítele: „Myslíš, že to věděla? Že věděla, že jsem ji měla ráda?

Když to teď zpětně řeknu hodně natvrdo, první reakce většiny z nás, když se dozvíme, že nám někdo blízký zemřel, je ve své podstatě sobecká. Sobecky se zamýšlíme nad tím, jestli jsme sami řekli a udělali vše, co mělo být řečeno a uděláno. A na to platí jediná rada – když máte někoho rádi, říkejte jim to, ať zpětně nikdy ničeho nelitujete.

Když se dnes budeme bavit o smrti, tak tady by bylo asi dobré zmínit hned na úvod, že já nejsem věřící, tedy ne oficiálně. Teď udělám menší odbočku – věděli jste, že Česká republika je nejvíce ateistickou zemí v Evropě? A že v celosvětovém srovnání držíme třetí příčku hned po Číně a Japonsku? Proč tomu tak je, by bylo na delší diskuzi, ale velkou roli v tom sehrála průmyslová revoluce a určitě nástup komunismu, kdy začalo masivní pronásledování církví a systematická šikana všech věřících. Co já vnímám kolem sebe, plno lidí Vám řekne, že věří v něco – ve vesmír, energii, osud, kvantovou fyziku…, plno lidí Vám řekne, že vše se děje z nějakého důvodu a vše je přesně tak, jak má být  – ale jakmile se před stejnými lidmi řekne slovo církev, komunita, institut, náboženství, tak všichni svorně zvednou ruce, začnou couvat a jako byste na ně vypustili hejno včel, říkají: „Noo, tak to nee, to ne.“ Já bych to vtipně shrnula: „My věříme, ale nechceme věřit organizovaně a dle pravidel.“ 😊

Zpátky k příběhu s babičkou. Jak jsem tak ležela vedle přítele, který je mimochodem věřící katolík, ptala jsem se dál: „Hele, a jak to vlastně funguje? Co se děje po smrti?“ V ten moment, když jsem věděla, že babičku už nikdy neuvidím, už nikdy neobejmu, potřebovala jsem odpovědi. Jakékoliv. Najednou mi náboženství bylo dobré. Přítel mi to celé vysvětlil a mě to částečně uklidnilo a došlo mi, jak je celé tohle téma neskutečné tabu. O smrti se nemluví, ale mělo by, protože smrt nahání hrůzu. A hrůzu nahání to, co neznáte. Jak řekl Buddha: „Smrt je pořád s námi. Smrt je součástí velkého neznáma. A pokud se nedokážeme pousmát nad myšlenkou neznáma, pak máme velký problém.“

PÁR ZAJÍMAVÝCH FAKTŮ:
V minulosti lidé brali smrt jako stejně důležitý a přirozený bod života jako narození. Dříve se umíralo doma, v obklopení rodiny, za přítomnosti dětí, ne jako teď v nemocnicích. Všimněte si, že neumíráme, protože jsme „smrtelné bytosti“, my teď umíráme na „něco“. Obracíme se na doktory jako na „bohy“ a chceme, aby nás zachránili, hlavně neumřít. Lidé se vždycky smrti báli, ale nikdy před ní tak hystericky neprchali jako dnes. Podle statistik se dožíváme v průměru o 20 let déle, než tomu bylo před několika generacemi. Nabízí se jedna dobrá otázka – když přidáme životu více let, přidáme životu i více života?

Dřív se nemluvilo o sexu, zatímco smrt byla prostě přirozená součást života. Teď je sexu a porna všude mraky, ale smrt jakoby neexistovala. My tak nějak přežíváme den za dnem, jako bychom neměli nikdy zemřít, na všechno je moře času.

Naskýtá se otázka, proč jsme vlastně na smrt zapomněli? Mimochodem snaha vytěsnit smrt z naší mysli se otiskla i do lidových přísloví, např. „Zapomněl na to jako na smrt.“
Smrt jsme vymazali z našich životů, protože v naší společnosti je kladen nesmírný důraz na výkonnost, na to, abyste byli zdraví, mladí, fit, krásní, budovali jste kariéru, vychovali jste děti, cestovali, měli jste zážitky. Na sociálních sítích se neukazují nemoci, neukazují se známky stáří, nesdílí se nic, co by nezapadalo do iluze „ideální, věčně veselé společnosti.“
Zároveň detektivky, krváky, brutální vraždy v televizi – to všechno nám dává pocit, že se nás smrt vlastně netýká. Je to v telce, je to pohádka
Nedávno jsem zahlédla v novinách parte: „Zemřel nečekaně a náhle ve věku 87 let.“
Ano, neznám kontext, absolutně nemohu soudit, ale na první pohled mě věta zarazila. Úctyhodný a krásný věk mi absolutně neseděl ve větě dohromady se slovy „nečekaně“ a „náhle“.

JAK SE ZBAVIT STRACHU ZE SMRTI?
1. Nelpěte – Prvním krokem je opravdové oproštění se od hmotných starostí. K čemu Vám bude v hrobě, že jste bohatý? Zároveň svůj život nepromarněte, žijte, ne přežívejte. Na smrtelné posteli si asi neřeknete: „Ty, měl jsem v té práci být ještě víc, měl jsem dělat ještě víc přesčasů.“

2. Tematizujte pro sebe smrt – To uděláte jednoduše tak, že o ní začnete přemýšlet, začnete o ní uvažovat. Patří k tomu i přemýšlení nad tím, co ve Vás způsobí smrt ostatních.

3. Pojmenujte si své strachy – Je to úplně stejné jako u každého strachu. Největší děs Vám nenahání smrt jako taková, ale scénáře, které se Vám v té souvislosti vybaví v hlavě.

Mimochodem, je to úplně stejné jako u strachu z prezentování. Doporučuji si poslechnout podcasty č. 6, 7, 8 a 9, kde řeším 7 smrtelných prezentačních scénářů, které Vám nedají spát. Tyto podcasty Vám dají plno tipů a triků, jak zatočit s trémou, a zároveň Vám to dá větší povědomí o tom, co znamená, když říkám, že se nebojíte smrti jako takové, ale scénářů ve své hlavě. Mimochodem, věděli jste, že dle průzkumů mají lidé paradoxně větší strach z prezentování než ze smrti? Ale je tomu opravdu tak, když smrt je pro nás odosobněná krvavá mordovačka v televizi? Kdežto utrpení prezentace je pro každého jasně představitelné?

Ale zpět k tématu. Zeptejte se sami sebe: „Čeho se vlastně bojím? Z čeho mám strach, že se stane, když zemřu?“

Na povrch může vylézt například strach:
a. má smrt zarmoutí mé blízké, budou zničení
b. nedokončím své plány a já upadnu v zapomnění
c. zkrachuje to, co jsem těžko budoval
d. nesplním, co jsem slíbil – péče o jiné osoby, o statky, o firmu
e. nenapravím to, co ještě chci napravit
f. nenaplním své poslání a svůj smysl tady na zemi 

Já osobně jsem velkým zastáncem toho, že MYŠLENKA NA NAŠI SMRT NÁM UMOŽŇUJE LÉPE ŽÍT.
Vědomí, že každý, každičký den je dar a že zítra se už nemusím probudit, je pro mě klíčové a mě osobně pohání každý den. Dám Vám 3 tipy, jak si denně uvědomovat svou smrtelnost. Pro někoho tyhle techniky můžou být trošku morbidní, ale dle zkušenosti Vám budou připadat tím více kruté a šílené, čím více se bojíte své smrti a nechcete o tom ani slyšet.

1. Ptáček smrti na rameni
Představte si, že ať cokoliv říkáte nebo cokoliv děláte, na rameni Vám sedí maličkatý ptáček a pípá, je to Váš ptáček smrti a každým pípnutím Vám připomíná, že to, co děláte, byste měli dělat naplno. Tím nemyslím, že byste neustále měli slyšet skřehotání ptáka, ale občasné pípnutí během dne rozhodně nezaškodí. Obzvlášť v momentech prokrastinace a lenosti (tím nemyslím odpočinku, myslím lenosti).

2. Mentalita smrtelné postele
Tuto metodu jsem si vypůjčila z knihy Mnich, který prodal své ferrari a kterou moudrý mnich popisuje následovně: „Mentalita smrtelné postele je spíše filozofie života. Každý den žij, jako by byl Tvůj poslední. Představ si, že se ráno probudíš a každý den začneš otázkou, co bys ten den dělal, kdyby to měl být Tvůj poslední. Uvažuj o tom, jak by ses choval ke svojí rodině a kolegům, i k lidem, které neznáš. Přemýšlej, jak moc by Ti záleželo, aby sis každý okamžik vychutnal na maximum. Samotná myšlenka na smrtelnou postel Tě donutí změnit svůj život. Budeš mít více energie, kterou budeš moci vložit do všeho, co děláš. Budeš se moci zaměřit na to, co je opravdu důležité a cos tak dlouho odkládal. Přestaneš se zabývat nicotnostmi, jež Tě tolik unavují a uvrhují Tě do chaosu a krize. Přinuť se k tomu, abys toho více prožil, nespokoj se s průměrným životem, žij své sny.“

3. Když bych se ráno už neprobudila
Je to vlastně trošku podobná technika jako mentalita smrtelné postele, ale s tím rozdílem, že ji děláme večer. Každý večer, když uléháte do postele, poděkujte, že jste mohli žít další den, poděkujte za vše, co Váš život momentálně obsahuje (rodina, partner, přátele, dům, byt, auto, práce…). Cílem je, abyste každý večer usínali s mírem v srdci, že Váš dosavadní život stál za to. Neviňte se ale za to, že jste něco nestihli nebo jste nebyli dostatečně efektivní, je potřeba se na svůj život dívat z většího měřítka a opravdu se soustředit na to, co Váš život obsahuje.

4. „Věřte něčemu, čemu chcete, ale věřte tomu.“
Je prokazatelné, že věřící se bojí smrti daleko méně než ateisté. Sama jsem to viděla u svého přítele. Jeho neochvějné přesvědčení, že po smrti se setká se svými blízkými, že vše najednou pochopí a že bude dávat na nás, pozůstalé, shora pozor, mu dodává takový vnitřní klid, až mě to samotnou fascinuje.

Moc bych si přála, aby tento podcast změnil Váš pohled na život a na smrt a Vy jste od teď život žili, a ne jenom přežívali.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#31: PROČ (NE)CHCETE MÍT VÍCE VOLNÉHO ČASU? Příběh o Karlovi

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Čím víc hledíme do mobilů, tím víc do nás cpou důležitost všímavosti. Čím větší efektivitu po nás požadují naši nadřízení, tím častěji lidé „googlí“ meditační pobyty. Čím víc se rozvíjí fastfoodový průmysl, tím víc článků o zdravé stravě vychází. Žijeme vlastně v hrozně divné době, žijeme v totálním paradoxu. Máme pocit, že náš život neustále zrychluje, máme pocit, že trávíme v práci až moc času, máme pocit, že nás ostatní neustále nutí do vyšších a vyšších výkonů.
Víte, co Vám na to řeknu? Velký kulový!

Děláme si to všechno sami, nikdo nás do ničeho nenutí, pokud to sami nedovolíme. Život se nezrychluje, to my si jej jenom nevážíme. Každý máme denně 24 hodin na to žít a prožít den. Je jen na Vás, jestli jej přežijete, nebo prožijete. A hláška „Nemám čas“ je blbost už z logiky věci.
DNES TO CELÉ BUDE O JEDNOM MÉM VYTÍŽENÉM KLIENTOVI, říkejme mu Karel. Karel ke mně chodil na koučinky diagnostiky Lumina Learning. Můj Karel, který čas chtěl a zároveň nechtěl mít.

Karel byl vedoucí velkého týmu obchodníků, pořádné zvíře, často pracoval na home office až 11 hodin denně, lidé z jeho týmu mu volali od rána do večera, vždy jim odpověděl a nezřídka zasedl za počítač i po půlnoci a vyřizoval poslední e-maily. Dokonce bych řekla, že se v tom až vyžíval, když někomu po půlnoci posílal e-mail – připadal si tak vytížený, nepostradatelný, jen ať to každý vidí, jak maká.
Zároveň si ale na koučincích neustále stěžoval, jak je utahaný a že přes týden nic jiného než práci nestíhá. Šokovala jsem ho, když jsem mu na „férovku“ řekla, že já vždy lidi, kteří mi posílali takto pozdě e-maily, nepovažovala za hrdiny, ale za ubohé neuvědomělé otroky, ke kterým jsem nikdy nevzhlížela nebo si je nedejbože nebrala za vzor. Proč si brát za vzor někoho, kdo kašle na své zdraví, na odpočinek, na svou rodinu a přátele? Proč vzhlížet k někomu, kdo nedokáže oddělit pracovní čas od soukromého? Proč se inspirovat někým, kdo jednou na smrtelné posteli bude fňukat, že to nějak uteklo a že ještě nestihl tohle a tamto?

Jak řekl Sir Isaac Newton: „Dobře rozvržený čas je nejlepší známkou dobře uspořádané mysli.

Karel si absolutně neuvědomoval, a teď to možná vyzní trošku vtipně, že ON NENÍ JEHO PRÁCE, ON JE KAREL, se vším všudy. Což je další zajímavý fakt, když se Vás někdo zeptá, kdo jste – automaticky řeknete Vaše jméno a Vaši pracovní pozici. Vy ale nejste Vaše pracovní pozice! Vy jste zajímavá bytost s tolika zájmy a s rodinou. Ano, samozřejmě taky s prací, ale s mnoha talenty, vlohami a jedinečným způsobem myšlení. Odrazovým můstkem je zde tedy uvědomění: VY NEJSTE VAŠE PRÁCE. Zopakujte si to, prosím, se mnou: „JÁ NEJSEM MÁ PRÁCE. JÁ NEJSEM MÁ PRÁCE.“

Karel si zároveň vůbec neuvědomoval, že jeho tým by jej vnímal jako větší autoritu, kdyby si stanovil jasné časové hranice a jasné množství energie, které je ochoten dávat do své práce, a tím donutil a zároveň inspiroval své podřízené, ať fungují stejně. Když jsme ale s Karlem sedli nad kalendář a chtěli rozplánovat jeho den tak, aby měl ideální balanc mezi časem na práci a časem na odpočinek, Karel se zdráhal a něco tu vázlo. Věděla jsem co… Protože jsem to taky zažila. Karel zaprvé vlastně ani nevěděl, co by měl dělat ve svém volnu, nenapadl ho jediný koníček, a zároveň, protože tenhle borec byl velmi zaměřený na výsledky a smysl věci, v podstatě nevěděl, proč by měl odpočívat, jakou přidanou hodnotu mu to dá do života.

Možná se ocitáte na podobné křižovatce. Položte si pak jednoduchou otázku: „Jaké koníčky jsem měl jako dítě? Co mě bavilo jako malého kluka/holku?“ Jestli nevíte, ale já si myslím, že určitě na něco přijdete, zeptejte se svých rodičů. A to je ono, to je to Vaše, to je to Vaše hobby, to je to Vaše naplnění.

Já třeba miluji kreslení. Záliba, která s prezentačními dovednostmi nebo osobní diagnostikou nemá vůbec nic společného – člověk by si řekl: „Ty, Peťulo… Nebylo by lepší, kdybys studovala nějaký materiály o prezentacích?“ A já bych Vám řekla: „Hele, nebylo. Během kreslení totiž zapojuji kreativní část mozku, a když něco zapojuji a trénuji, tak to roste!“ A díky tomu pak vymýšlím zajímavější kurzy a workshopy. Důkazem je třeba populární online kurz Řeč těla při prezentacích, který pomohl už stovkám klientů. A teď tvořím další hitovku: „Vaše publikum = Váš úspěch při prezentaci“. A to bude taky bomba. Pak třeba cvičím jógu, sama na sobě cítím, jak díky józe přemýšlím a uvažuji s větším klidem a větší moudrostí v srdci. Poslední dobou dokážu svým klientům lépe a trefněji poradit s jejich problémy. A tak bych mohla pokračovat…

U Káji jsme se dopracovali ještě k jednomu problému, proč – i když chtěl víc odpočívat a jen tak být – tak vlastně podvědomě nechtěl, bránil se tomu a hledal výmluvy. Drahý Karel sám sebe neměl rád, sebejistě se cítil jenom v práci, proto jí taky obětoval tolik času a jednoduše si podvědomě nechtěl dovolit být šťastný a odpočatý. Pamatuju si, že to bylo až fascinující pozorovat. Karel mi dokázal z fleku vyjmenovat, jaké kvality má jako vedoucí obchodního týmu, ale už mi nedokázal říct, jaké kvality má jako prachobyčejný člověk, jako manžel, jako otec, jako kamarád. Zároveň jsme odkryli jeho opakování vzorce z rodiny, když jeho tatínek dřel jak mezek a on sám to jako dítě nesnášel – přesto (a možná právě proto) dané chování opakuje.

Pokud i Vy máte problém s tím najít 5 kvalit, kvůli kterým Vás ostatní mají rádi jako člověka, bez jakékoliv vazby na Vaší pracovní pozici, zkuste to, co jsem doporučila i Kájovi. Požádejte 5 svých nejbližších lidí, ať Vám každý řekne 3 vlastnosti, kterých si na Vás váží. Připravte se na to, že budou padat věty jako: „Hele, já nevím, tak jsi prima prostě. Jsi fajn.“ Staňte se neoblomným detektivem a chtějte určité vlastnosti a situace, kdy jste tak reagovali. To Vám pomůže a ukáže Vám to, že jste totálně super i bez Vaší práce.

Kája si tedy musel uvědomit jednu zásadní věc, že…
Čas odpočinku je stejně důležitý jako čas práce.

PROČ?

Musíte si uvědomit, že pokud chcete být ve své práci nejen dobří, ale chcete být excelentní, plní energie, nápadití, chcete bez problémů pracovat i několik hodin v tzv. hluboké práci, tak na to všechno MUSÍTE BÝT ODPOČATÍ. A ne, drazí muži, většina žen si neodpočine při uklízení. A ne, i tady Vás vyvedu z míry, za odpočinek se nepočítá ani tupé zírání do mobilu nebo čučení na televizi.

Udělám takovou odbočku k televizi. Vědci dokázali, že při dívání se na obrazovku sice utlumíte centra mozku spjatá s analytickým myšlením, ale části, které zpracovávají zrakové vjemy, frčí na plné obrátky. Vy tedy místo toho, aby si mozek po práci odpočinul, tak jej ještě nutíte vnímat blikající obrazovku, a protože je mozek od přírody naučený vše monitorovat a vyhodnocovat, jestli Vám nehrozí nebezpečí – rychle hýbající se obrázky na telce jej totálně vyčerpají. Tak se ani moc nedivím, že průzkumy ukazují, že po vypnutí televize máte zřídkakdy lepší náladu.

Chce to sport, kreativu, knížku, procházky, spánek, spánek, spánek, hraní si s dětmi, vaření, cokoliv, co můžete dělat JEN TAK. Jak jsem říkala předtím, vzpomeňte si, co jste rádi dělali jako děti.

Na úplný závěr si dovolím citovat mou oblíbenou knihu Mnich, který prodal své ferrari:
Nikdy nezapomínej na to, že čas, který věnuješ svým mimopracovním aktivitám, není nikdy promarněný, protože Ti umožní být mnohem kreativnější v práci. Když pracuješ, pracuj na 100 %, a když odpočíváš, odpočívej na 200 %. Navíc… Přestaň se na život dívat jako na oddělené události. Jednou pro vždy si uvědom, že vše, co děláš, tvoří jeden nedělitelný celek. To, jak se chováš doma, ovlivňuje Tvoje vystupování v práci. Tvoje chování k lidem v práci se odrazí na Tvém vztahu k rodině a přátelům.“

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#30: DETEKTIVKA O BUDDHOVI: 3 životní lekce pro moderní lidi 21. století

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Miluju sebepoznání a seberozvoj, ale svým způsobem už ho mám po krk. Je to pořád na „jedno brdo“. A tak místo čtení jsem poslední týdny začala pravidelně cvičit podle YouTube videí jógu. Tam na mě mezi těmi všemi ženami na podložkách vykoukl rozhovor s Dalajlamou. Toho člověka prostě musíte milovat. A mě daný krátký dokument nadchnul, Už žádné kecy v kleci od seberozvojových rychlokvašek o motivaci a odvaze, ale myšlenky a životní rady od opravdového osvíceného. Od videí s Dalajlamou nebylo daleko k videím o Buddhovi a buddhismu. Jen abych to uvedla na pravou míru, já buddhistka ani jiná věřící nejsem a rozhodně Vám tady nehodlám nic cpát, ale chci se dnes s Vámi podělit o zajímavý, až detektivní příběh o tom, jak se Buddha stal Buddhou a jaké 3 životní lekce si z toho my, lidi 21. století, můžeme odnést do našich životů.

O životě Buddhy, vlastním jménem Siddhártha Gautama, se toho vypráví plno, nikdo ale neví, které úseky z jeho životopisu jsou pravdivé a kupodivu se vlastně ani neví, jestli celý příběh o Buddhovi není smyšlený. Jediné, co je údajně jisté, je, že na zemi existoval jakýsi smrtelník, který by jeho popisu odpovídal a jehož životní linka probíhala podobně jako u Buddhy. V konečném důsledku je to ale úplně jedno, lidi věří silnému příběhu a příběh o Buddhovi silný je. A z prezentačního hlediska je tento příběh zcela geniální, protože má na začátku šťastného naivního hrdinu, prince z královského rodu Šákjů, kterého čeká plno útrap a nástrah, aby jej na konci čekalo vysvobození a happy end. Jeho příběh je vlastně taková detektivka.

Legenda praví, že jeho matce se noc před jeho narozením zdálo, že jí do boku vstoupil bílý slon. Hned se seběhli královští věštci a označili tento sen jako jasné znamení, že královna porodí budoucího vůdce, krále všech králů. Královna porodila, údajně při tom zpívala, stála a držela se větve stromu. No, kdo by takový radostný porod nechtěl, ale následně po 7 dnech záhadně zemřela.

Buddhův otec dělal maximum pro to, aby jeho syn žil v maximálním přepychu a hojnosti, a zároveň dělal všechno pro to, aby se nikdy nedozvěděl, že venku existuje nějaká bída, nemoc nebo smrt. A tak si Siddhártha spokojeně žil až do svých 29 let, kdy ho jeho otec oženil s jeho sestřenicí. Byla to láska jako blázen. Údajně se tihle dva milovali natolik, že jednou, když si to vášnivě rozdávali na střeše paláce, skutáleli se dolů do záhonku a ani si toho nevšimli. 😊 Buddha o mnoho let později z těchto radovánek čerpal ve svém učení: „Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy. Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl ženy tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek muže.“

Narodilo se jim krásné děťátko a vše vypadalo jako z pohádky. Ono to tak v jisté okamžiky života vždycky vypadá, až do doby, než Siddhártha vyjel na svou první projížďku do města a uviděl starce, člověka, který se celý zkřivený opíral o berle a sotva stál. Buddha se setkal poprvé se stářím a byl zděšen, že možná jednou taky tak dopadne. Druhá vyjížďka mu přihrála do cesty nemocného člověka na lehátku, který sotva dýchal a byl kompletně celý pošpiněn zvratky a močí. A do třetice všeho dobrého a zlého, poslední Siddhárthova vyjížďka jej zavedla k mrtvole.

Buddha, tenhle mladý kluk, je zmaten. Myslel si, že bude žít donekonečna jako mladý, bohatý, bezstarostný klučina a najednou začíná chápat, že i on jednou bude nemocný, starý, a pak zemře.
Zdrtí ho to, a tak jako v českých pohádkách odchází Honza do světa na zkušenou, Siddhártha jde do světa hledat něco, co nepodléhá zákonu pomíjivosti. Něco, co mu ukáže, jak se chovat, aby jednou nezemřel, aby se vymanil z koloběhu zrození a smrti. Chce zjistit, co je vlastně utrpení a jak s ním pracovat, aby mohl spokojeně žít věčně.

Najde si toho nejlepšího guru v okolí a naučí se od něj vše, nasaje vědomosti, ale nestačí to. Pořád má v sobě to prázdno a je plný otázek, jak být šťastný věčně? Po několika letech učení opouští daného šamana a jde do učení k dalšímu, i tady ale nenachází nic moc nového a odchází

Ve svém putování narazí na tzv. askety. Asketa je člověk, který se zřekne všech světských rozkoší a požitků, aby dosáhl pokroku v duchovním životě. A protože Siddhártha byl extrémista nad extrémisty, i tady netroškařil. Po několik let jedl jedno zrnko rýže denně, pil jen vlastní moč, denně trýznil své tělo a umrtvoval jednotlivé části. Dle popisu jeho ruce a nohy vypadaly jak větvičky vinné révy, oči měl zapadlé hluboko do důlků, z jeho postavy jste neviděli v podstatě nic jiného než jen páteř a vystupující žebra. Ani to ho ale nedovedlo k odpovědi.

A tak se jednoho dne došoural ke stromu u vody, zavřel oči, poslouchal vodu a přemýšlel o smrti. V ten moment se mu vybavila krásná vzpomínka z dětství, kdy takhle seděl u zurčící řeky s tatínkem, panem králem, a povídali si. V ten moment, tam ve stínu jambovníku, byl šťastný. A došlo mu to. Doteď jsem vše dělal špatně! Hledal jsem odpověď venku, musím hledat uvnitř.

Zpoza stromu, jakoby zázrakem, vyšla najednou žena a podala kostnatému Siddhárthovi mléko a rýžovou kaši. Řekla: „Jez!“ a odešla. Musím se přiznat, že když jsem tuhle část příběhu slyšela, musela jsem se smát a teď mě moc prosím, chlapi, nebičujte mě, ale mě to přišlo jak klasická žena se selským rozumem – trpělivě vyčkává, než to chlapovi dojde, pak přijde, prostě mu „narve“ jídlo a řekne si v duchu: No konečně!. Buddha jídlo neodmítl, došlo mu, že aby mohl znovu zažít tento pocit štěstí, musí jíst a pít, musí mít na to dostatek sil.

Buddha byl ale šokován. „Takže to znamená, že to, co jsem doposud dělal, bylo vše špatně? Bylo vše k ničemu?“ Vzpomínka, která jej naplnila tak dlouho hledanou uvolněnou radostí a lehkostí byla totálně v rozporu s tím, jak asketicky žil. A nemusel pro to dělat nic, ani se mučit, nejíst, nepít, trápit se, stačilo jen sedět a být. Siddhártha žil 6 let v přesvědčení, že musí nyní trpět, aby v budoucnu byl šťastný. Vlastně se bál, co se stane, když šťastný bude už teď. Ale v ten moment, tam pod stromem, byl tak vyčerpaný, že se jen poddal slastnému pocitu radosti ve vzpomínce na tatínka a pozoroval, co se s ním při tomto procesu děje.

Nechápal to. Dosavadní nauky o vysvobození vyžadovaly muka, absolutní disciplínu, v podstatě odstranění těla, aby mysl mohla volně dýchat (což je mimochodem samo o sobě blbost, protože v momentě, kdy Vaše tělo prožívá bolest, soustředíte se v podstatě jen na ni, na nic jiného nemáte moc myšlenky), ale Siddhártova vzpomínka z dětství oproti tomu nevyžadovala vůbec nic. O nic usilovat, nic neměnit, jen být – a tak mu to došlo –, stačí jen být a plně se soustředit na současný okamžik. V tom je nekonečné štěstí, v těch momentech neexistuje ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost. Jen jste, soustředíte se na bezprostřední situaci, omezíte se na prosté pozorování existence sebe sama, na své sezení, dýchání a okamžité myšlení a cítění.

Dál už v příběhu nebudu pokračovat, protože tady, přesně tady bych se ráda zastavila a sdílela s Vámi…
PONAUČENÍ, KTERÉ SI MŮŽETE VZÍT DO ŽIVOTA:

1. Nemá smysl hledat štěstí venku, musíte jít dovnitř.
Buddha strávil x let námahou a snahou změnit vnější podmínky, a tím si navodit pocit štěstí, učil se od těch nejlepších, zohyzdil své tělo, až mu došlo, že musí dovnitř a že to kýžené, hledané štěstí je v něm, v jeho srdci, v jeho vlastním míru. Což mi připomíná citát, který mám doma položený na stole, citát od Sri ChinmoyeKde je mé štěstí? Uvnitř mého míru a nikde jinde.“

2. I ti nejosvícenější dělají chyby.
Drahý Buddha v tom několik let exceloval, a až pak, u stromu, mu došlo, že dělal doposud vlastně všechno špatně. Nadával si za to, kritizoval se, mučil se za to dál? Ne, jen spočíval v opojném okamžiku, že konečně pochopil, jak se věci mají, a plně si uvědomoval, že kdyby nezažil vše, co zažil, tento moment by možná nikdy nenastal nebo by si jej minimálně tak silně neuvědomoval. Těchto krásných opojných vzpomínek na dětství měl více, ale tehdy je necítil tak silně, neměl tu znalost, co měl teď, a tak až teď si jich byl schopen naplno vážit a vnímat jejich krásu.

3. Odložte na chvíli mobily a TO-DO listy a vnímejte jen krásu přítomného okamžiku.
Fakt nemusíte vůbec nic dělat, když máte chvíli času, nemusíte hned sahat po telefonu a číst si články nebo přemýšlet, jestli půjdete ven nebo vytřete podlahu. Můžete se nudit. Dovolte si se nudit. A při té nudě jen pozorujte místnost, ve které jste, všímejte si věcí známých i neznámých, soustřeďte na detaily, které jste předtím neviděli. Podívejte se i na lidi, kteří v té místnosti jsou s Vámi, a zkuste odhadnout, co jim asi letí hlavou, jaké mají starosti a radosti, co asi prožili, než došli sem. To stačí. To stačí. To opravdu stačí ke štěstí.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#29: STRAVA BEZ LEPKU, BEZ CUKRU A BEZ MLÉKA – JDE TO VŮBEC?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Jsem žrout, miluju jídlo. Pro dobrý cheesecake bych vraždila. Vždy jsem o sobě hrdě prohlašovala, že jsem kavárenský a restaurační typ, cítím se tam jako doma. Když jsem byla malá a chtěli jsme jít s rodiči do restaurace, vždy jsem taťku nutila se ještě před vchodem podívat na menu, jestli mají smažák s kroketami a tatarkou. Když neměli, růžová bačkůrka Petrušky Bouškové nešla přes práh. Navíc jsem měla už odmala plechový žaludek – absolutně v klidu jsem na oslavách do sebe tlačila dort a k tomu přikusovala klobásku. Byla jsem prostě gurmán, suďte mě za to. Gurmán, který vychutnává, ale nevaří. Jop, veřejně se zde Vám všem posluchačům a čtenářům přiznávám, jsem žena, kterou vaření nebaví a vůbec jí to nejde. A proč Vám to tohle vše říkám? Už 3 měsíce totiž frčím na speciální stravě a kuchyň je místnost, kde trávím svá volná odpoledne. Jím totiž… a teď se připravte… bez lepku, bez cukru, bez mléka, nesmím alkohol a nesmím samotné kafe! Ptáte se, co teda jím? Co piju? Proč jsem se do toho pustila? Co vařím, když neumím vařit? Tak o tom to dneska bude… A jestli si myslíte, že to bude další povídání o tom, jak je to bezvadné, jak se to dá bez problémů zvládnout a jak chuťově výborné věci se dají uvařit i bez lepku, cukru a mléka, tak jste na omylu. Dnes to bude tvrdá realita o zdravých žvancích. 😊

První otázka, která Vás asi napadne, proč by do toho, proboha, někdo dobrovolně šel? Proč si zakázat to nejlepší, co kuchyň nabízí? Lepek, cukr, mléko, vždyť to jsou základní ingredience všeho dobrého. Ano, jsou. A drazí vegani, vegetariáni, raw lidi a všichni ostatní dobrovolní fanoušci jistých omezení a restrikcí, ať jste přesvědčeni o čemkoliv, bez těchto 3 věcí nikdy nedokážete v kuchyni vykouzlit to, co s nimi. A je jedno, kolik sójového mléka, kokosového cukru nebo rýžové mouky tam nakydáte.
Jak už jsem zmiňovala v podcastu č. 25 DO ZMĚNY NIKOHO NEDONUTÍTE, a přesto se o to snažíme, již pár let se zotavuji z jistých problémů se žaludkem a ačkoliv hodně pracuji s vnitřkem, tedy s psychikou a zjišťováním, co za tím stojí (a že často to jsou brutální a zcela nelogické prográmky a věty, které se mi zasekly v paměti), tak zároveň to samozřejmě řeším i z vnějšku. Dostala jsem doporučení na pana doktora Freje, který mi poslal seznam vhodných a nevhodných potravin, aby mi celý trávicí systém mohl pěkně odpočívat a pomalu se léčil. Tímto mu tady nechci dělat reklamu, jen popisuji svou cestu.

Má první reakce na můj nový jídelníček? Respektive dá se to vůbec nazývat jídelníček, když skoro nic nesmíte? Totální panika! Zavolala jsem své milované sestřičce.

Ségra totiž na rozdíl ode mě je už od puberty bláznivý nadšenec do zdravé stravy. Již od svých 16 mi vždycky barvitě vyprávěla o benefitech „mimozemšťanských“ potravin jako pohanky, quinoa, tempeh, rýžové nudle a o všech těch dalších věcí bez chuti a zápachu. Při jejím vyprávění jsem se vždy soucitně usmívala, a pak jí škodolibě nabídla brambůrky s extra slaninovou příchutí. Teď se i ze mě měl stát mimozemšťan! No nazdar bazar! Ségra mě po telefonu uklidnila a poslala mi pár jednoduchých receptů, které neobsahovaly nic, co jsem měla v ledničce.

Ta byla čerstvě po nákupu různých sýrů, jogurtů a šlehačky.  Nádech, výdech, oukej, z toho všeho něco „uklohním“ příteli a sama si tedy nakoupím znovu. V pohodě, to zvládnu. Pocity beznaděje vystřídaly pocity zoufalosti… Můj první nákup na Rohlíku mi trval asi 4 hodiny, protože ačkoliv jsem bleskurychle a velmi inteligentně otevřela sekci „Speciální výživa“, tak pročítání složení potravin bylo nekonečné – když to nemělo lepek, mělo to mléko, když to nemělo mléko, mělo to cukr a tak dále. Po 4 hodinách jsem naklikala do košíku vše, co jsem potřebovala k tomu, abych 2 týdny nebyla jen o vodě. Když jsem viděla cenu nákupu, polil mě studený pot! Nejenom že mě čeká strava bez chuti a vůně, ale ještě mě to bude stát jak půlka nájmu! Když chcete jíst zdravě, musíte se připravit, že si připlatíte. Ze stovek jsou tisíce, jen to fikne.

Teď se dostaneme k několika zajímavostem…
JAK SE MI ŽIJE UŽ ČTVRT ROKU BEZ LEPKU, CUKRU A MLÉKA?  
Na začátku jsem měla totální „absťák“ po víně. Byla jsem zvyklá si dát večer k vymýšlení těchto podcastů nebo příspěvků na sociální sítě skleničku vínka. Každopádně jsem si zvykla, jde to i bez vína. Další věc… Můj volný čas je vyplněn googlením receptů a googlením speciálních potravin, které můžu. Co se týká receptů, člověk by řekl, že toho je na internetu spousta… No, ale vražedná kombinace bez lepku, bez cukru a bez mléka. Jste v háji. Ale dá se najít a já od té doby vyzkoušela plno receptů, některé jsem musela vyhodit, protože se to nedalo jíst. Jiné jsem i celkem s chutí pozřela. Tak Vám tady vysypu pár tipů na ty, co ujdou a jsou jedlé. Kdo tento podcast posloucháte jenom jako audio do uší a něco z toho, co tu budu vyjmenovávat, Vás zaujme, určitě následně mrkněte na článek k tomuto podcastu, kde na proklik se rovnou dostanete na všechny zmíněné recepty a potraviny.

DOPORUČENÍ NA MIMOZEMŠŤANSKÉ RECEPTY
Tak jasně, co bych to byla za ségru, kdybych nedoporučila stránku své sestřičky. Ona na rozdíl ode mě vaření miluje a to, co ona uklohní, je fakt dobré, tak jsem jí asi před rokem donutila založit facebookovou stránku s recepty. Stránka se jmenuje Svůj Smysl a doporučuji ji všem, co mají rádi hlavně luštěniny na milion způsobů a celkově rádi vaří tak, aby to dávalo smysl.
Další zajímavá žena, na kterou jsem na internetu narazila, je Maria Jurková, která vaří a peče pro celou svou rodinu právě bez cukru, mléka a lepku. Klobouk dolů. Pak jsem objevila stránku Na vlně chuti, tam odtud hodně peču, ale doporučuji do všeho přidat o dost víc cukru, jinak můžete skončit s pekáčem nesladké suché houbičky na mytí. Dále stránka Vím, co jím – tady mohu vysoce doporučit batátové bezlepkové brownies, ty chutnaly i mojí rodině a to je co říct. Nebo stránka Jíme zdravě. Z anglických kuchařů mě chytly sušenky od Love of Raw, super je týpek z Avant-Garde Vegan, pak mě baví vousatý černoch z Make It Dairy Free s jeho geniálním receptem na bezlepkovu pizzu, nebo mistr na jakoby sýry je Minimalist Baker, díky němu jsem si udělala vlastní veganský čedar nebo ricottu. No mazec! Přijdu si jak Alenka v říši divů.
Zde se zastavím a chtěla bych Vás všechny, kteří jste na tom třeba podobně jako já, poprosit o další tipy na recepty, protože se to občas fakt blbě hledá. Předem děkuju za všechny soukromé i nesoukromé zprávičky!

DOPORUČENÍ NA MIMOZEMŠŤANSKÉ POTRAVINY
A teď něco k extra super divným, ale celkem dobrým mimozemšťanským potravinám!
Opět, pokud Vás cokoliv zaujme, v článku najdete ihned proklik na potravinu, o které mluvím.
Schválně, věděli jste, že existuje něco jako tapiokový škrob? Prášek do pečiva bez lepku? Kytka k sežrání, která chutná jako ricotta? Hobliny z kokosového oleje, které chutnají jako strouhaná mozzarella? Co takhle superpotravina lahůdkové droždí? Místo normálního cukru můžete vyzkoušet kokosový cukr nebo všemožné sirupy, jako javorový, čekankový nebo rýžový sirup? Nedávno jsem objevila jahodový džem bez cukru značky Marmelády s příběhem nebo marmelády Relax, které jsou slazené pouze dalším ovocem. Připadám si jako člověk, můžu marmeládu! No, sice doopravdy normální člověk si dá chleba s máslem a marmeládou, já si dám pohankovou podrážku s přepuštěným máslem ghí a rozmatlanými jahodami v želírující látce, ale neber to! Ne, vážně, je to docela dobré. Osobně mě ještě nadchly malé, dětské, slaďoučké, kokosové trubičky Kiddylicious. A jako poslední extra super tip mám fantastickou, zdravou veganskou čokoládu s kokosovým cukrem a kokosovými plátky od Alnatury. Tu prostě musíte vyzkoušet!
Zase krátké zastavení, jestli jste na tom podobně jako já, budu ze srdce ráda za další zajímavé doporučení na mimozemšťanské laskominy! Díky moc!

A jsme ve finále…
5 VĚCÍ, KTERÉ SE V MÉM ŽIVOTĚ ZMĚNILY

1. Lockdown a zavřené restaurace mi nevadí, protože stejně nikde nic nemůžu, což je ale ve finále pěkný „opruz“. Když jedu za rodinou, musím je předem informovat o všech mých omezeních, což je zase pěkný opruz pro mou mamču, která nás jídlem ráda rozmazluje. Když jdeme s bandou opékat buřty (o čemž jsem mluvila v podcastu č. 19 9 ZARUČENÝCH TIPŮ: Už žádná nuda v lockdownu! Už žádný stereotyp!), peču si tam bezlepkový chleba. To prostě nechceš.

2. Bez pořádného mixéru se při téhle stravě moc nenajíte, protože v podstatě v každém druhém receptu mixujete buď oříšky, nebo oříšky s mrkví a jablkem. Já si kupovala tyčový mixér President z Tescomy a jsem s ním celkem spokojená, takže za mě doporučení.

3. Při jakémkoliv omezení je klíčové mít kolem sebe lidi, kteří Vás podpoří. Jestli je nemáte, najdete je v různých facebookových skupinách, kde pochopíte, že fakt nejste sami a všichni s vařením slušně zápasí. Můj přítel se k tomu postavil úžasně. Vaří si sám svoje prasárničky a já si vařím sama svoje neprasárničky. Za prvé mu strava od mimozemšťanů moc nechutná, za druhé já tím pádem nemusím vařit dvakrát tolik a minimalizuji tak svůj čas v kuchyni. Díky bohu za jeho pochopení a díky bohu, že u nás láska neprochází žaludkem!

4. Možná Vás bude zajímat, zda opravdu reálně pociťuji nějaké změny. Tak ano, mám víc energielépe se mi spí a zmizel mi povlak z jazyka. Pleť se vyčistila. Navíc jsem občas trpěla na večerní zvýšené teploty a bušení srdce (vše ukazovalo na skrytý zánět v těle), tak to je taky minulost. A cholesterol se mi vrátil náramně do normy. Takže ačkoliv si nedokážu představit takhle jíst do konce mého života, tak jo, něco na tom bude.

5. A poslední extra super vychytávka! I pro Vás, kterým zdravá strava nějak nic moc neříká, ale stejně jste doposlouchali nebo dočetli až sem. Což se Vám teda klaním k zemi, kamarádi!
Nakonec jsem objevila způsob, jak si dát kafe! A na sto procent u tohoto způsobu zůstanu, až tohle všechno pomine.

Kafčo je daleko lépe stravitelnější pro žaludek, když jeden hrníček smícháte s 2 polévkovými lžícemi MCT oleje. Kupte si k tomu malý mixérek na pěnu, mně se perfektně osvědčil ten z Tescomy za 2 stovky, a uvidíte, že budete mít dvakrát tolik energie jako při normálním kafču, a navíc si chráníte tak celé zažívání. Já na tom ujíždím, tedy vysoce doporučuji všem, kteří si chtějí brutálně nastartovat svůj den!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#28: SPAM: 3 typy e-mailů, které Vás brzdí v práci i v životě

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Věděli jste, že až 84 % naší denní dávky e-mailů je SPAM? Nevěříte? Věřte. V dnešním podcastu Vám předvedu módní přehlídku těch nejbídnějších a nejpodlejších spamů ve Vaší schránce, do kterých – a to se vsadím – byste nikdy neřekli, že se jedná o SPAM! Dnes to bude vášnivé, dnes to bude na dřeň, dnes Vás donutím k velkým změnám, které Vám umožní o 100 % lépe hospodařit s časem. Čeká nás až morbidní masakr motorovou pilou ve Vašich e-mailech!

O mluveném spamu a jak jej okamžitě rozpoznat a nezatěžovat se jím, abyste mohli v práci skončit třeba o hodinu dříve, jsme se bavili v podcastu č. 27 s názvem Jak něco vysvětlit, aby to fakt každý pochopil?! (2/2). Umění tzv. separace mluveného spamu už určitě ovládáte, a jestli ne, tak Vám ze srdce doporučuji právě zmíněný podcast nebo článek k němu.

A teď k tomu písemnému spamu. Schválně, teď hned si otevřete e-mail a podívejte se, kolik tam máte nepřečtených zpráv. Desítky? Stovky? Tisíce? Také jsem to tak měla. Nyní mám nulu. Fakt – nulu. Vše je roztříděno a do e-mailu mi padá jen to absolutně podstatné. A po poslechnutí tohoto podcastu to budete mít také tak. Co Vám tedy nevinně „balastuje“ schránku?

1. NEWSLETTERY & E-MAILOVÉ LETÁKY Z OBCHODŮ
Tedy, abychom to uvedli na pravou míru, všechny newslettery… Kromě těch mých úterních, samozřejmě, ty jsou super! 😊 Mimochodem, už jste přihlášení? Jestli ne, tak nevíte, o co přicházíte. Zadejte e-mail zde na www.petrabouskova.cz a přesvědčte se sami, že tohle prostě potřebujete. No, ale zpět, teď jsem se rozvášnila úplně jiným směrem, než jsem chtěla. 😊 Zamyslete se: Na kolika webech a u kolika lidí jste přihlášeni k odběru newsletterů? Kolik newsletterů Vám týdně pípne ve schránce?

A co e-mailové letáky z obchodů, kde jste v poslední době něco koupili? Já byla donedávna terčem Tescomy, Rohlíku a Kosmase. A teď se fakt sebekriticky pošťourejte ve svém svědomí – čtete to? Fakt to všechno poctivě čtete? Doopravdy ty dané informace z obchodů NUTNĚ potřebujete dostávat na PRAVIDELNÉ BÁZI?

NE? Tak proč se neodhlásíte? Já Vám řeknu proč. Bojíte se, že když se natrvalo odhlásíte, tak Vám třeba něco unikne. Jedná se syndrom FOMO (fear of missing out) – strach, že když u něčeho nebudete, tak o něco přijdete. Na tom je založený např. celý Clubhouse nebo všechny sociální sítě. Na FOMO téma doporučuji článek a podcast zde na Improoviu od Lukáše Edera: Jak být pánem technologie a nestat se závislákem.

Zkuste metodu štěně na zkoušku. Je to celkem podlá, ale bezvadně fungující marketingová metoda, kterou můžete aplikovat kdykoliv, když máte z něčeho strach. Terminus technicus „štěně na zkoušku“ se dá snadno vysvětlit na následující situaci: Přijdete do obchodu se štěňaty, jedno si vyhlédnete a váháte, nevíte, máte si ho koupit, nemáte… A teď namísto toho, aby k Vám prodavač přistoupil a s fatálním, pohřebním výrazem ve tváři Vám začal vykládat: „Je Vám ale jasné, že když si ho koupíte, tak Vaše dovolené už nikdy nebudou stejné, nebo respektive vůbec žádné nebudou? Jste připraven na to, že jej budete muset pravidelně každé ráno a večer venčit, jinak Vám počůrá celý byt? A víte, kolik stojí takové kvalitní žrádlo pro toho rošťáka? A to ani nemluvím o návštěvách veteriny! Jste si tedy 100% jistý, že chcete tuto životní změnu teď podstoupit?“
Tak místo toho všeho se na Vás usměje a s takovou nezávaznou lehkostí Vám řekne: „Zkuste si jej zdarma na 14 dní, když to nebude ten pravý parťák do života, můžete ho klidně nezávazně vrátit.
A hele! To zní už daleko lépe! Jasně, beru! A věřte mi, 99,9 % lidí štěně nikdy nevrátí.

Jak to aplikovat na sebe v naší spamové situaci? Odhlaste se úplně ze všeho na 2 týdny, ze všech newsletterů (ehm, kromě těch mých) a ze všech obchodních letáků a dalších „ptákovin“. Po 2 týdnech se na moment zastavte a zamyslete se, co Vám doopravdy chybí? Opakuji, co Vám DOOPRAVDY chybí? Jestli je to Tescoma a prostě nutně potřebujete vědět, jestli náhodou není zlevněná chňapka, palička na maso nebo solnička a pepřenka, tak se tam přihlaste zpět. Když Vám to chybí, není to spam.
Vsadím ale boty, že Vám toho moc chybět nebude… Prubněte to sami. Vyzkoušejte ŠTĚNĚ NA ZKOUŠKU.

2. E-MAILY O PRDU (můj pracovní název)
Kolegové se Vás zeptají, jak se máte, co víkend, jak zvládáte koronu, lockdown, nekonečný home office. Nebo Vám klienti děkují za pomoc či službu. Nebo na Vás sem tam blikne notifikace, že někdo někde připsal komentář nebo změnil dokument. Kroutíte hlavou, že tohle není přece žádný spam, ale normální e-mailová komunikace?

Což mi připomíná jednoho zcela vytřeštěného a pobouřeného klienta na Lumina Learning, když jsme probírali jeho povahové vlastnosti způsobující totální neproduktivitu v práci a on začínal být hysterický: „Vždyť je to slušnost, Peťo! Já na to přece musím nějak adekvátně reagovat. Prostě pokecáme po e-mailu, to je normální, ne? To dělá každý!“
NE, NENÍ TO NORMÁLNÍ, a NE, PRODUKTIVNÍ LIDI TO NEDĚLAJÍ!

Zeptejte se sami sebe: Chcete žít, nebo psát e-maily?
E-maily mají být nástrojem řešení pracovních záležitostí, problémů a věcí, které potřebujete mít černé na bílém. Účel e-mailů není si pokecat!

Co dělat s notifikacemi:
Všechny nedůležité notifikace vypněte nebo si nastavte v e-mailu pravidlo, že e-maily, které mají v titulku slova např. zmínil/a, komentář, odpověděl/a atd., Vám automaticky spadnou do složky Notifikace a tuto složku jednou za den/týden otevřete a přečtěte si NÁRAZOVĚ! To je klíč k efektivitě. Bojíte se? Zkuste zase „štěně na zkoušku“, dělejte to tak 14 dní a uvidíte, jak moc se Vám zrychlila práce.

Co dělat s otázkami a odpověďmi o ničem:
Co tedy odepsat na otázku: Jak bylo o víkendu? Krátce napište, jak jste se měli, omluvte se, že máte nabitý den, a na nic se zpátky neptejte! Ani žádné „Doufám, že u Tebe taky všechno v pohodě“. Ne, ne, ne. Pokecejte nad kafčem v kuchyňce nebo na obědě, ne v e-mailu. Už jste si také všimli, že čím jsou lidi efektivnější a úspěšnější, tím kratší e-maily Vám píšou?

3. EMAILOVÉ DOHADOVÁNÍ TERMÍNU
Schválně, zní Vám to povědomě?
První e-mail: „Anežko, navrhuji termín schůzky tento pátek ve 14:00. Můžeš?“
Druhý e-mail – odpověď od Anežky: „Peti, nedá se mi, promiň. Máš nějaké jiné možnosti?“
Třetí e-mail: „Hele, tak ještě následující úterý v 10:00 mám volno.“
Čtvrtý e-mail: „To jsem celý den v terénu, promiň.“ A tak dále a tak dále.

Moc, moc Vás prosím, osvojte si umění ZAVOLAT SI A OKAMŽITĚ DOMLUVTE TERMÍN nebo písemnou taktiku – POKUD JO, tak… A POKUD NE, tak…
Podívejme se ještě jednou na předešlou diskuzi.
Když bych prostě zvedla telefon a přilepila Anežku ke kalendáři, tak během minuty máme termín a hotovo. Za mě je telefon vždycky rychlejší, i když teď jsem přišla s novou vychytávkou a veškeré dohadování termínů jsem svěřila své asistentce Marcelce. To je bájo, lidi, to je bájo! Nejlepší počin měsíce. Druhá možnost byla písemná výhybka, taktika – POKUD JO, tak… A POKUD NE, tak…

Jak by vypadal první e-mail? „Anežko, navrhuji termín schůzky v pátek ve 14:00, pak v pondělí v 10:00 nebo v úterý zase ve 14:00. Pokud zvolíš jeden z termínů, moc prosím, sama rovnou pošli pozvánku nám oběma do kalendáře s odkazem na ZOOM. Pokud nevyhovuje ani jeden z navrhovaných časů, pošli mi, prosím, obratem dnes do 16:00 Tvé 3 nové návrhy termínů a já udělám maximum pro to, abych si vybrala. V tom případě zašlu pozvánku do kalendáře sama. Díky moc!

Já vím, je to delší, ale je to jasné. Ušetřila jsem si minimálně další 4 vyrušení pinkáním si těchto pitomých e-mailů. Hotovo!

Tedy vždy lidem jasně specifikujte, co mají udělat. Pokud ANO, souhlasí s Vaším návrhem, a zároveň pokud NE, nesouhlasí s Vaším návrhem. Je to vážně geniální technika, vyzkoušejte!

Zajímá mě, co funguje Vám? Máte ještě nějaké další písemné spamy, které Vám otravují život a brzdí Vás od práce? Jak s nimi zápasíte? Jak s nimi nakládáte? Nebo mi jen dejte vědět, kolik Vám denně přijde e-mailů a kolik jich reálně denně zvládnete odbavit. Kolik z nich je urgentních a kolik je důležitých? Těším se na všechny Vaše zprávičky, protože v tomhle tématu rozhodně nejste sami.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#27: JAK NĚCO VYSVĚTLIT, ABY TO FAKT KAŽDÝ POCHOPIL?! Dodržujete tato 3 pravidla ve svém týmu? (2/2)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


V minulém podcastu, v podcastu č.26, jsem Vám odkryla jeden z nejvíc ponižujících okamžiků mého profesního života. Já, koordinátorka 5 „ajťáků“ s naším komunikačním problémem, v jedné místnosti s top managementem a jejich komunikačním problémem.  Navíc jsem v tomto podcastu odkryla za mě zcela klíčové první pravidlo týmové komunikace, které Vám odkrylo tajemství JAK NĚCO VYSVĚTLIT, ABY TO FAKT KAŽDÝ POCHOPIL?! Jestli jste daný podcast ještě neslyšeli nebo nečetli, tak doufám, že jsem Vás právě teď dostatečně namotivovala si ho ihned po poslechnutí tohoto podcastu pustit, abyste měli komplet celou týmovou komunikaci v malíčku.

Dnes se zaměříme na další 2 komunikační pravidla, bez kterých prostě nemůžete efektivně a pohodově spolupracovat s kýmkoliv, jakkoliv, kdekoliv. Doufám, že jste připraveni na to, že dnes rozsekám další dva komunikační mýty!

V pořadí tedy druhým zásadním pravidlem je:
ŘEŠ PROBLÉMY A NEŘEŠ POLITIKU.

Proč zrovna toto pravidlo? Tak poslouchejte. Údajně až 84 % naší denní dávky e-mailů je SPAM. Nevěříte? Věřte. 😊 Každopádně tento písemný spam, při použití alespoň ždibce selského rozumu a ždibce pokusu o nějakou priorizaci, dokážeme celkem rychle rozpoznat a většinou dle důležitosti a urgentnosti odkomunikovat. Tedy pokud Vám přistane do e-mailu zpráva s nápisem „urgentní průser“, tak pravděpodobně nepokrčíte rameny a nebudete se dál věnovat proklikávání všech knížek na Kosmasu, protože tento týden mají při nákupu nad 1 000 Kč dovoz zdarma.

PŘEMÝŠLELI JSTE ALE NĚKDY NAD TÍM, KOLIK ENERGIE STRÁVÍTE NAD MLUVENÝM SPAMEM?
KOLIK ČASU PROMRHÁTE MLUVENÍM O NIČEM?

Náš život můžeme rozdělit do 3 kategorií: 
1. Kruh kontroly (JÁ) – naše rozhodnutí, naše pocity, naše emoce, naše reakce na to, co ostatní dělají nebo říkají, naše slova. Ano, je to tak, pod kontrolou máme pouze sami sebe.
2. Kruh vlivu (MY) – přátelé, rodina, kolegové. Dle toho, co já vysílám, ovlivňuji ostatní. Ale již nemohu kontrolovat, a už vůbec nemohu mít ve své moci to, jak oni zareagují, co mi oni řeknou, co oni udělají. To, co já dělám, to ovlivňuje ostatní. Když někomu řeknu, že je blbec, tak daný blbec mi pravděpodobně bude oponovat nebo se urazí, bude se hádat. Tedy já měla pod kontrolou, co jsem řekla, moje pusa, můj mozek – to ovlivnilo chování mé protistrany (kdybych řekla něco jiného, ten druhý by reagoval zase jinak). Nemohu ale kontrolovat, jak zareaguje on na můj výrok, to je na něm. To je jeho pusa, jeho mozek, jeho kruh kontroly. 
3. Kruh akceptace (TO) – věci, které nezměním, pokud se opravdu do dané problematiky nevrhnu po hlavě a nezačnu ji proaktivně řešit. Patří sem politika. Pokud nekandidujete do politiky a nebudete se za své názory prát, tak proč si pořád stěžujete? Proč nad tématem politika plýtváte svou energii? Občas i ta proaktivita je k ničemu. Třeba počasí. Pokud nejste zatvrzelí komunisti a neumíte poroučet větru a dešti, tak proč už od rána být naštvaní, že prší? Změníte to? NE! Další téma je rozhodnutí top managementu nebo Vašich šéfů. Nebo doprava, uvíznete-li třeba v zácpě. To jsou věci, které musíte prostě přijmout a žít s nimi. 

Zamyslete se. Co nejčastěji řešíte na začátku nebo na konci Vaší telekonference s kolegy? Co řešíte  s rodinou, přáteli, životními partnery? Já Vám to řeknu, řešíte koronu, lockdown, nesmyslná opatření, řešíte politiku, počasí, rozhodnutí Vašeho šéfa, reakce některých z Vašich kolegů.
Teď se zamyslete ještě více do hloubky. Můžete všechny tyhle věci kontrolovat? Ne. Můžete tyto věci ovlivnit? Velice těžko. Pokud okamžitě nenastoupíte do politiky, tak z Vašeho gauče při koukání se na zprávy se v politice prd změní. Vyjmenované věci musíte přijmout.

Tak sakra, proč nad tím hodiny debatujete? Proč si kazíte pracovní prostředí? Proč stěžováním si na to, jak stál celý minulý rok za prd, si pouštíte pod kůži blbou náladu? 

Poslední, třetí pravidlo, které jsem s kluky zavedla, bylo:
POJMENUJ EMOCI. POCHOP JI. POČKEJ.
Říkáte si, co je tohle? „Řeš problémy a neřeš počasí“, bych ještě pochopil, ale „Pojmenuj emoci, pochop ji a počkej“…, jak jako počkej? Na co?

Nejdříve si řekneme, proč vůbec tohle pravidlo je potřeba dodržovat, jinak se v práci nebo i doma velmi rychle zblázníte. Statistiky ukazují, že denně čelíme 190 „komunikacím“ v podobě e-mailů, pracovních schůzek, „small talků“, telefonátů. Po určitém objemu slov (každý má hranici jinou) je zcela přirozené, že vybuchneme a konfrontujeme mluvčího emocemi. Prostě čeho je moc, toho je příliš! 

Taková klasická situace. Na home officu naproti Vám sedí vytočená partnerka a křičí, že jí už hodinu nefunguje Outlook. Co udělá klasický chlap? „Prosím Tě, uklidni se, zkoušela si zmáčknout tohle a tohle nebo to restartovat nebo refreshovat nebo…, doplňte si sami.“ V podstatě tedy „sprdnete“ druhou stranu, ať se laskavě uklidní, a rovnou jí navrhnete řešení.

Ha, ale daleko moudřejší by bylo říci: „Vidím, že si pěkně rozčílená (tedy pojmenujete emoci) , úplně to chápu, mně Outlook zlobí neustále (ukážete pochopení), chceš s tím nějak pomoci (počkáte)?“ Pojmenujete emoci, projevíte pochopení a počkáte neboli zeptáte se, zda je od Vás řešení očekáváno, nebo se partnerka chtěla jen vyvztekat a už to třeba řeší sama s IT. Vyvarujete se tím klasické ženské reakci: „Ježiši, jasně, že jsem všechno, co navrhuješ, už zkoušela. Nejsem přece blbá!“

Co je zde ještě navíc důležité si uvědomit, je fakt, že ženy a muži v těchto situacích většinou reagují odlišně. Teď, chlapi, poslouchejte pozorně: Když ženy na něco nadávají, tak pokud si samy neřeknou a nepožádají o návrhy řešení problému, tak se opravdu chtějí jenom vyvztekat, chtějí sdílet svůj hněv, chtějí na někoho zařvat a to je všechno. Nechtějí Vaše řešení! Když potřebují řešení, řeknou si o něj. Vždycky.
Teď zase poslouchejte vy, ženy: Když se Vám svěří chlap, že má problém, chce řešení, chce znát Váš názor. To, že ho obejmete a dáte pusu, mu nepomůže.  Docela zajímavá knížka k tomuto tématu je Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Doporučuji!

A JSME VE FINÁLE: 

Tímto končím sérii dvou podcastů o třech jednoduchých pravidlech, která jsem nastolila u sebe v týmu s 5 „ajťáky“, kteří byli experti ve svých oborech, ale v komunikaci byli na úrovni batolete. Šlo to těžko, chtělo to trpělivost, pár výbuchů, že je to stejně k ničemu, ale po 3 měsících jsme si skutečně začali lépe rozumět, všechny procesy se zefektivnily a z nás se stal nejenom dobře fungující pracovní tým, ale i dobře fungující tým přátel. A stačila na to 3 jednoduchá pravidla.
Tedy:
1. VŽDY TO ZOPAKUJ SVÝMI SLOVY.
2. ŘEŠ PROBLÉM A NEŘEŠ POLITIKU.
3. POJMENUJ EMOCI. POCHOP JI. POČKEJ.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#26: JAK NĚCO VYSVĚTLIT, ABY TO FAKT KAŽDÝ POCHOPIL?! Dodržujete tato 3 pravidla ve svém týmu? (1/2)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


„Udělejte z nich tým, ale rychle!” Fantazie, tomu říkám SMART zadání jako blázen – konkrétní, jasně měřitelné, dosažitelné, odsouhlasené, realistické a s pevným časovým rámcem. Ale to zvládnu, uklidňovala jsem svou hysterií se zmítající intuici – zvládla jsem už horší věci. To jsem ještě netušila, co mě čeká.

To, jak velká výzva mě čeká, jsem pochopila na můj vkus až moc rychle. Měla to být schůzka na hodinu s cílem připomínkovat a finálně odsouhlasit nový „workflow” testování řídících jednotek našich aut. V ringu se proti sobě postavili moji bohémové s komunikačním nedostatkem a top management s komunikačním přebytkem. Teď zpětně musím říct, že nechápu, jak jsem to ustála. Byla to katastrofa a pro mě to byl asi nejvíc ponižující zážitek mého života.

Radek po 10 minutách rozzuřeně prásknul dveřmi, že na to nemá nervy, že jsou všichni pitomci, co absolutně nechápou, co to obnáší vyvíjet a testovat cokoliv, natož auto. Marek se skelným pohledem po celou dobu schůzky zíral do mobilu a ani nepípnul a Josef pořád dokola opakoval, že zadání znělo jinak. Byl jako kolovrátek. Jakékoliv téma jsme načali, jel si pořád to samé dokola. Monotónně, tvrdohlavě, bez zájmu.

Schůzku jsem raději ukončila rozpačitě o půl hodiny dřív s tím, že vše raději doladíme e-mailem. Sedmý den mé nové pozice a já byla někde mezi pocitem, že se buď nervově zhroutím, nebo prostě otevřu okno a skočím. Tohle i na mě bylo moc. V kuchyňce jsem potkala moje kluky, kteří akorát nadávali nad kávou, jak nesmyslné změny šéfové pořád vymýšlejí, jak je nikdo nechápe, jak za všechno můžou tihle nebo támhleti a že ta blonďatá čůza (tím mysleli mě) to s nimi určitě dlouho nevydrží. No, tak dost! řekla jsem si. Nezhroutila jsem se ani jsem neskočila z okna. Zaťala jsem zuby. Přes viditelnou nevoli a odpor tohoto týmu-netýmu, jsem začala zavádět komunikační pravidla. Prvním pravidlem bylo:

VŽDY TO ZOPAKUJ SVÝMI SLOVY

Proč tohle pravidlo? Když jsem viděla, jak kluci nesrozumitelně něco někomu vysvětlují a ten dotyčný odchází sklesle z kanceláře s nechápavým zmateným pohledem, bylo mi vždycky jasné, co bude následovat. Telefonáty, doplňující e-maily a rozčilování se „Proč to ten Pepa neudělal tak, jak jsem mu říkal, vždyť jsem mu to, sakra, jasně vysvětlil, co po něm chci!” A hned byl oheň na střeše a špatná nálada na světě. A jak to se špatnou náladou bývá, je jako pandemie. Hned ji všichni chytnou a její průběh se časem zhoršuje.

Klukům jsem ukázala statistiku, která říká, že 70 % všech měřitelných chyb na projektech je přímým výsledkem nepochopení požadavku a že jestli se nechtějí  pořád s někým rozčilovat, musí jít ego stranou a prostě musí k lidem přistupovat jinak.

Teď Vám odtajním, jak takové pravidlo funguje. Vy jej můžete hned po poslechnutí tohoto podcastu (nebo přečtení článku) aplikovat v práci nebo klidně doma s rodinou.
Jak tedy funguje trik:
VŽDY TO ZOPAKUJ SVÝMI SLOVY?

První možnost je, že…
VY NĚCO NĚKOMU VYSVĚTLUJETE.

Pokud Vy někoho zavalujete úkoly, vyžádejte si zopakování toho, co jste právě řekli. Ale pozor! Žádné povýšené, učitelské: „Tak a teď mi to zopakuj!” To máme zajeté v podvědomí ze školy a připadáme si při tomto povelu jak hloupí nechápaví spratci, kteří neumí do pěti napočítat.  Aby se Váš posluchač tedy necítil jako pitomec, udělejte pitomce ze sebe.

„Prosím Tě, jen abych si ověřil/a, že jsem to dobře a nějak pochopitelně vysvětlil/a, mohl/a bys mi to, prosím, zopakovat celé svými větami?”

A v průběhu se elegantně a mile, opět ne učitelsky, doptávejte.

„Super, a co uděláš v tomto případě jako první a co potom? A jen pro jistotu, že jsme se pochopili, kdyby se stalo tohle, jak si s tím poradíš?”

Druhá možnost je, že…
NĚKDO VYSVĚTLUJE NĚCO VÁM.
Pokud jste Vy na straně posluchače, tak po vyslechnutí všech instrukcí začněte svůj monolog. I tady ale hrozí poměrně vtipné riziko, že ten, kdo Vám vše právě pečlivě vysvětlil, se po Vašem odpapouškování jeho instrukcí naštve a zahřmí: „Ježíši, proč to opakuješ?! Vždyť teď jsem Ti to všechno řekl! Nedělej ze mě pitomce!” Takže – tady opět uděláte lehounkého pitomce ze sebe, abyste předešli této automatické reakci. Můžete říct třeba úplně jednoduše:

„Prosím Tě, já to jen pro jistotu zopakuji celé vlastními slovy, jestli jsem to dobře pochopil/a. Takže nejprve…”

„Abych si to líp ukotvila v paměti, takže pokud jsem Ti správně rozuměl/a, tak teď…” 

EXTRA TIP NAVÍC
Vysvětlujete něco někomu pořád dokola a on to pořád nechápe? Namalujte to! Nebo naopak, už Vy sami slyšíte instrukce k něčemu po sté a nemáte stále „šajn, o co go”?  Požádejte protistranu, ať to pro Vás nakreslí! Věřte mi, vývojový diagram nebo myšlenková mapa bude Vaše spása! Kolikrát mně pár propojených čar s různými bublinami zachránil život!
Pamatujte si, že až 55 % lidí jsou vizuální, učí se věci vizuálně, a je tedy velká pravděpodobnost, že jste jedním z nich!

To bylo první pravidlo, které jsem v týmu nastolila. O dalších dvou pravidlech si povíme příště, v podcastu č. 27.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#25: DO ZMĚNY NIKOHO NEDONUTÍME, a přesto se o to snažíme

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Už ani nevím, kdy to začalo. Kdy jsem se začala zajímat o seberozvoj. Proč je to zrovna u mě tak šokující, to pochopíte, když Vám teď zprostředkuji takový malý pohled do minulosti.

Celá moje rodina je velmi, velmi technicky zaměřená, všichni vystudovali programování. Já sama jsem v tradici pokračovala na Fakultě aplikovaných věd v Plzni. Jsem žena analytik, nikdy jsem nechápala filozofii, psychologii a nikdy jsem to vlastně ani chápat nechtěla.

Pamatuji si, jak jsem si na gymplu vybrala jako maturitní předmět Základy společenských věd, protože mi všichni tvrdili, že to bude „dávačka“. Vidím to jako včera, kdy jsem rozzuřená chodila po kuchyni a nadávala: „Mami, mě to tak nebaví, to jsou takový kecy! Představ si, co se učím: Platon tvrdí o našem světě, že je pouze odleskem ideálního, věčného světa. Pravé bytí je idea a idea je forma, ze které vykrojujeme určité věci. Například idea stromovitosti, podle které existují stromy. Takový ptákoviny se musím učit.“ Ze základů společenských věd jsem nakonec dostala za 3 a byl to boj.

Jenže pár let poté, psal se rok 2013, jsem začala mít nějaké táhnoucí se chronické zdravotní problémy. Trávila jsem hodiny po čekárnách, doktoři mě už znali jménem, vyzkoušela jsem všechny dostupné léky na trhu a výsledek byl stále stejný: „Slečno Boušková, jste zdravá jako řípa, bude to v psychice.“ A když to slyšíte pořád dokola, tak si řeknete: „No, možná jo.“ Tak i já jsem přestala hledat řešení venku a začala jsem hledat vevnitř. Protože proč – psychika je mrcha. Navíc, jak už jsem říkala v podcastu #20 s názvem DŮVĚRA, SEBEDŮVĚRA, SEBEJISTOTA, jsem shodou okolností v tuto dobu poznala Daniela. Byla to láska jako trám, až na to, že mě po 2 měsících celkem dramaticky opustil s tím, že jsem manipulant. Já jsem v tu dobu ani to slovo neznala, a tak jsem začala googlit, číst články a knihy, navštěvovala jsem semináře s touto tématikou, ptala jsem se svých přátel, zda mě vnímají jako manipulantku. Ti si tedy klepali na čelo, že jsem praštěná. Každopádně jsem měla hned 2 silné impulzy, proč se hrabat sama v sobě. Chronická nemoc a nařčení z manipulace.

Nakonec jsem díky tomu všemu zjistila, že drahý Daniel byl manipulant, dokonce dle jistých lékařských zdrojů splňoval všechny podmínky nemoci narcismu. Každopádně… jak jsem trávila večery po práci studiem psychiky a lidského chování, tak mi začalo plno věcí docházet, o mně, o ostatních, začala jsem rozumět tomu, co stojí za mým chováním, za chováním ostatních, proč v jistých situacích reaguji nepřiměřeně, začala jsem chápat svoje vzorce, jejich vzorce, jak funguje podvědomí, jaké vnitřní bloky nás mohou brzdit a tak dále.

Jaké je uvědomění si z mého příběhu? Začala jsem se sebou něco dělat, až když jsem měla silnou vnitřní motivaci, až když jsem si nabila hubu. Jsem přesvědčená o tom, že každý, kdo se doopravdy zajímá o seberozvoj, a každý, kdo má hlad po sebepoznání, tak v životě zažil něco silného, špatného, co ho k tomu donutilo. Ať už to byly vážné komunikační problémy v rodině, nějaký zásadní pitomec v práci, nebo třeba vlastní chronická nemoc… Začali jste, protože jste sami chtěli.

A právě z toho důvodu nikdy nemůžete nikoho k seberozvoji a změně dotlačit. To, že chcete Vy, a to, že vidíte, jak by to někomu mohlo pomoci, zkrátka nestačí. Vše jde zevnitř ven, ne naopak.

Krásným příkladem jsou mé podcasty o sexu. Natočila jsem totiž podcasty o frekvenci sexu v páru (podcast č.14, č.15 a č.16) nebo o ženském orgasmu (podcast č.18).

Tyto podcasty byly o tom, co dělat, když jeden chce sex častěji a druhý méně. Jak sladit frekvenci, aby vyhovovala oběma. Po publikování mi přišla spousta soukromých zpráv. Tak nějak, jak jsem čekala, zprávy přišly od těch sexuchtivějších jedinců. Ti měli problém, hledali tedy řešení. Třeba takový Petr se chtěl milovat alespoň dvakrát týdně a jeho žena maximálně jednou měsíčně. Petr mi psal, že dané podcasty přesně vystihují jejich domácí situaci, ale jak ksakru donutit manželku, aby si ten podcast taky poslechla? Jak jí donutit si to celé uvědomit? Jak jí donutit se změnit a pracovat na sobě?

Co jsem se za těch pár let naučila, je:
NIKDY NIKOHO NEZMĚNÍTE, POKUD ON SÁM NECHCE. POKUD TO NENÍ JEHO NÁPAD. POKUD NA TO NENÍ PSYCHICKY PŘIPRAVEN. POKUD NENÍ PŘESVĚDČEN, ŽE ZMĚNA MUSÍ PŘIJÍT OD NĚJ, A NE OD OSTATNÍCH.

Po pár dnech jsem začala dostávat další vlnu zpráv v souvislosti s mými podcasty o sexu a mohla bych je v klidu rozdělit do 2 skupin.
1. Partneři si i po nátlaku ODMÍTLI podcast o sexu PUSTIT
Proč odmítli? Z jednoduchého důvodu, nebyl to jejich nápad, neměli dostatečnou vnitřní motivaci. Častokrát si troufám tvrdit, že měli ohromný strach, že díky podcastům budou do něčeho tlačeni, budou něco muset, cítili se manipulováni. Myslím si, že o problému frekvence sexu doma častokrát moc dobře věděli, nebrali jej na lehkou váhu, chtěli najít řešení –  ale protože podcast byl navrhovaný sexuchtivější stranou, báli se, že řešení, které uslyší, je bude tlačit do toho se třeba přemoct a měsíc v kuse prosouložit. Přitom je to blbost, o tom ty podcasty rozhodně nejsou, ale daní jedinci si je nenašli sami, tedy logicky přišel odpor k nabízenému řešení.

2. Partneři si po nátlaku podcast o sexu PUSTILI
To byl třeba příklad Petra, který ale taky nepochodil a napsal mi: „Ona to vůbec nechopila! Vůbec jí to nedocvaklo. Vzala si z toho úplně něco jiného, než jsem chtěl!“ To je další klasický případ, protože my posloucháme podcast naší optikou, my v tom speciálně slyšíme to, co tam slyšet chceme, a druhá strana slyší to, co tam zase chce slyšet ona. Dívá se na to celé její optikou. Troufnu si říct, že podvědomě se Petrova manželka schválně (schválně v tom neutrálním slova smyslu, ne v tom zlém) zachytávala na větách, slovech, myšlenkách, které podporovaly její teorii, její pohled na věc, její vnímání problému – třeba si z toho vzala to, že jednou měsíčně není až taková tragédie a že by se měl změnit Petr.
A taky se může stát a dost často se to děje, že jak je každý jinde v seberozvojové cestě, tak to, co Vám dává smysl a máte z jednoho podcastu mnoho „aha momentů“, někdo jiný vůbec nechápe a přijde mu to jako největší hovadina roku.

Je potřeba si uvědomit, že tam ještě prostě není, jeho mysl teď není připravena na tuto myšlenku a není připravena na pochopení dané věci. Což neznamená, že tam nikdy nebude. Zaseli jste semínko, ale prostě teď není ten pravý čas na tu danou myšlenku.

Taková perlička na konec: 
Uvědomte si, že nikdy nezměníte své rodiče.
Můžete jim vyprávět o blocích, o tom, jak se podvědomě chovají, jak jsou třeba v pasti strachu, nenávisti, že to máte v rodové linii, ať se podívají na své rodiče, že se chovají až extrémně stejně nebo extrémně jinak, jak by se měli změnit, co by měli dělat a tak dále… Je možné, že Vám to odkývají, možná Vám i částečně přiznají pravdu – ale věřte mi, z 99 % se nic nezmění. Změnit musíte Vy sami sebe. Váš přístup. Vždycky.

A to, jak změníte Vy sami sebe – začnete třeba komunikovat trošku jinak, začnete vyzařovat jinou energii, prostě budete jiní, to donutí je nějak reagovat. Do jaké míry se oni změní díky té Vaší psychické proměně, nechte na nich, nic netlačte, jen pozorujte a soustřeďte se plně na sebe.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#24: JSTE VÝSLEDKOMIL, NEBO LIDUMIL? Osobnostní test roku 2021 (4/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Tak už jdeme do finále a za všechno vážně dík! Možná přijde i kouzelník a pro mě takovým kouzelníkem je právě Lumina Learning, Vy už máte zmapováno skoro všechno. Víte, jestli jste poháněni disciplínou, nebo inspirací. Víte, jestli jste realista, nebo vizionář. Víte, jak moc jste extrovertní a jak moc introvertní. Ale co ještě nevíte, a to je dnešní poslední dílek puzzle do naší skládačky… nevíte, jestli Vaší úchylkou jsou lidi, nebo výsledky, a jak moc toto nastavení ovlivňuje každý Váš den. To vše a mnohem víc v dnešní „hurikánově“ rychlovce.

Ve 4 podcastech jsem Vám postupně odkryla tajemství toho, proč fungujete tak, jak fungujete. Co Vám to dává, co Vám to bere, kdy to můžete přehánět a co si o Vás může myslet Vaše okolí. Všem moc děkuji za nadšené reakce a vzkazy, jak Vám dané měření zlepšilo životy a jak jste spousty věcí o lidech kolem sebe rázem pochopili. Pokud jste je ještě neslyšeli (nečetli), ze srdce doporučuji podcasty #21, #22 a #23. Je jedno, v jakém pořadí si je pustíte nebo přečtete, instrukce k měření jsou ve všech. A co dvojice aspektů, to jedno nezávislé téma.

Navíc budu ze srdce ráda, když mi napíšete e-mail nebo pinknete zprávičku na Facebooku, LinkedInu či Instagramu, jak se Vám celé toto komplexní měření s Lumina Learning líbí a co nového jste zjistili o sobě nebo o svých blízkých. A obecně pokud máte jakoukoliv otázku týkající se diagnostiky Lumina Learning, prezentačních dovedností či Vám cinknul do nosu nápad, na jaké téma by mohl vzniknout další podcast, určitě mi taky hned napište, ráda všechny dotazy zodpovím a téma zpracuji.

Bez dalších úvodních keců a brebtů…
Dnes se vrhneme na poslední 2 aspekty z 8, které Lumina Learning v té úplně jednoduché zdarma verzi měří, a to jsou orientace na lidi vs. orientace na výsledky.

Držte si klobouky, bude to jízda, hvězdy.
Nejdříve si změříme, z kolika procent jste…
LIDUMIL, tedy jak moc jste ORIENTOVÁNI NA LIDI

Přečtu Vám celkem 6 výroků, za každé „ano, ta věta mě vystihuje“, zvedněte na ruce jeden prst. Pokud na Vás tedy bude sedět všech 6 vět, budete mít na konci zvednutých 6 prstů, pokud si na všechna tvrzení v hlavě odpovíte „ne“ (což se taky klidně může stát), nebudete mít zvednutý ani jeden prst. Tedy za každé ano – jeden prst nahoru. Za každé ne – nic nezvedáte, nic neubíráte.

1. Často měním své názory v argumentaci, abych vyšel vstříc ostatním.
2. Mám tendenci vyhýbat se konfliktům.
3. Vždy ocením přínos ostatních.
4. Spolupráce s ostatními je mojí silnou stránkou.
5. Snadno se vcítím do názorů ostatních.
6. Zajímají mě pocity jiných.

Super. Kdo jste se mnou prošel předešlé 3 podcasty, tak už moc dobře víte, co bude následovat. Pro toho, kdo poslouchá tento podcast jako první ze série 4 osobních testů roku 2021, tady máte krátkou instruktáž, jak se od prstů dostat k procentům. Když nemáte zvednutý ani jeden prst, jste na nule, nejdete do mínusu. Pokud máte zvednutých všech 6 prstů, ještě jednoduše na 100 %. Všechno mezi se počítá následovně: Počet prstů vynásobte 20 a odečtěte 7. To znamená, mám zvednuté třeba 2 prsty, 2krát 20 je 40 a 40 mínus 7 je 33. Jste tedy na 33 % ORIENTOVÁNI NA LIDI. Tedy velmi jednoduše, počet prstů vynásobit 20 a odečíst 7.

Právě jste spadli do jedné z 3 kategorií:

Jste do 30 %? Ne, Vy nejste nijak extra orientováni na lidi. To neznamená, že je nemáte rádi – jak se mi obával jeden klient, to jen znamená, že způsob, jakým diskutujete, jak spolupracujete, co u Vás ovlivňuje řešení, to vše nezakládáte na lidech, ale pravděpodobně jdete po výsledcích. Každopádně si určitě poslechněte, jak tito lidé fungují, a vsadím boty, že v tom najdete plno ze svých přátel, z rodiny, kolegů nebo možná i některého šéfa. 
Máte mezi 30 a 70 %? Pak bych Vás zařadila do „efektivních lidumilů“. Dokážete tento aspekt tedy využívat tak akorát. 😊
Jste mezi 70 a 100 %? Pak orientace na lidi je Vaše extra super silná stránka! Ohromná gratulace! Vnímejte každé následující slovo a rovnou se i zamýšlejte, zda to občas v něčem trošku nepřeháníte.

Jak se projevujete jako LIDUMIL?
Jste týmoví hráči.
Dokážete se doopravdy vcítit do ostatních a dle toho přizpůsobit svůj způsob komunikace a svůj názor na věc. Berete ohledy na ostatní a jste k nim velmi pozorní. Lehce lidem důvěřujete a zároveň působíte okamžitě velmi důvěryhodně. Jste spokojení, když v kolektivu vládne pohoda, harmonie a soudržnost. Hádky nevyvoláváte, naopak je uklidňujete. Dokážete od srdce a s nadšením pochválit ostatní a trpělivě jim vysvětlit vše, co nepochopili. Neradi lidi kritizujete, dělá Vám problém přijmout pochvalu a Vaše touha všem pomoci Vám občas znemožňuje říci někomu asertivně NE.
Ale pozor! Ne všichni jsou jako Vy! Dávejte pozor dál.

A teď se vrhneme na druhé měření, z kolik procent jste…
VÝSLEDKOMIL, tedy jak moc jste ORIENTOVÁNI NA VÝSLEDEK
Připravte si prsty a zase – za každé ano jeden prst nahoru, za každé ne nic.
1. Jsem tvrdý vyjednavač.
2. Neobávám se konfliktů.
3. Usiluji o to, abych překonal své kolegy.
4. Jsem soutěživý.
5. Rychle najdu logický nedostatek v argumentaci.
6. Když je přede mnou výzva, volím logický a objektivní přístup.

A zase stejné počty. Počet prstů vynásobíme 20 a pak odečteme od čísla 7. Výjimky jsou jen dvě, kdy nemusíte nic počítat, nemáte-li žádný zvednutý prst, jste na nule, a máte-li všech 6, jste na plných 100 %.

I kategorie máme stejné jako předtím:
Do 30 %: Hon za výsledky Vás nechává celkem chladným, Vy jste prostě zaměřený na lidi.
Mezi 30 a 70 %: Jste „efektivní výsledkomil“, zkrátka tak akorát. 😊
Nad 70 %: Výborně! Kápli jsme společně na Vaši silnou preferenci, jen opatrně, zamyslete se přeci jenom nad tím, jestli to někdy nepřepísknete.

Co to vlastně znamená VÝSLEDKOMIL?
Když někdo potřebuje objektivní a racionální pohled na věc, jde za Vámi. Vidíte svět jako černý a bílý, čísla a fakta zkrátka mluví jasně. Stejně tak, jak sami pohlížíte na věc, máte rádi, když lidi s Vámi komunikují napřímo, bez vytáček. Platí na Vás pouze logické, pádné a dobře promyšlené argumenty, nesnášíte chození kolem horké kaše nebo tlachání nad kávičkou. Tak nějak přirozeně udáváte skupině směr a stáváte se jejím mluvčím. Milujete výzvy. Konfliktů se nebojíte, vnímáte je jako příležitost pročistit vzduch. Díky Vašemu zaměření ale občas můžete zapomínat na lidi jako takové, na jejich emoce a pocity v dané situaci. ‍

Jak celkově pohlížet na výsledky?
Buď máte opravdu jednu dominantní preferenci – pak si odpovězte sami pro sebe, jak Vám to v práci pomáhá, kdy přesně ji využíváte, zamyslete se i nad tím, zda tuto preferenci nepřeháníte.
Nebo Vám vyšlo vyvážení – jste tedy např. ze 73 % lidumil a ze 73 % výsledkomil, pak to buď opravdu dokážete krásně balancovat a sepínat ty správné knoflíky v těch správných momentech, nebo dané aspekty využíváte situačně. Odpovězte si zde sami na otázky: V jakých situacích si jdu tvrdě za svým a kdy se dokážu přizpůsobit ostatním? Proč to mám nastavené zrovna takto?

A už jdeme do finále! 
Kde vznikají nejčastější střety v práci?
Šéf lidumil a zaměstnanec výsledkomil: Šéfovi jde hlavně o to, aby v týmu hrála harmonie a všichni se zde cítili dobře. Nemá rád konflikty, vyhýbá se jim. Dávat zpětnou vazbu jej stresuje, rád lidi kolem sebe chválí a moc si neví rady, jak s nimi komunikovat problémy. Zaměstnance vytáčí, jak jeho šéf neumí pojmenovat věci pravými jmény, chodí kolem horké kaše, a když je průšvih, dělá, jakoby se nic nedělo, a třeba přestane odpovídat na e-maily.

Šéf výsledkomil a zaměstnanec lidumil: Šéf frčí na čísla, výsledky, termíny. Nijak extra jej nezajímá týmový duch, pokud tým odvádí svou práci. Mluví k lidem napřímo, servíruje jim vše rychle a bez emocí. Má pocit, že jim tím vlastně pomáhá, protože kdo jiný by jim dal pravdivou zpětnou vazbu, když ne on. Zaměstnanec se necítí ve svém týmu dobře, pokud se na moc dlouho zakecá v kuchyňce. Už má pocit, že ho sledují oči jeho šéfa. Nad vším, co mu šéf řekne, dlouho přemýšlí, trápí ho to a myslí si o něm, že je bezcitná bestie bez srdce.

Kde vznikají nejčastější střety doma?
Oběd u lidumilovy tchýně. Lidumil oběd domluvil, protože cítí, že maminka je sama a je jí smutno. Výsledkomil není vůbec nadšený, daný víkend má být hezky, v práci není hotov poslední úkol s termínem odevzdání v pondělí a u tchýně jste byli před měsícem. Výsledkomil zuří a vyčítá lidumilovi, že mu mělo logicky dojít, že oběd je ptákovina a maminčin momentální emoční stav není dostatečným argumentem, proč zabít sobotu při tlachání nad dortem v paneláku. Lidumil je zničený a přijde si jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Nebo ještě jeden vtipnější příklad je přístup k sexu. Lidumil to musí cítit, musí být naladěn, endorfiny musí lítat vzduchem, a pak začne naznačovat. Výsledkomil si logicky odvodí, že je večer, není moc přecpaný po jídle, v televizi nic nedávají, tedy je ideální čas na sex a častokrát to lidumilovi napřímo řekne. Lidumil to ale necítí, výsledkomil zase nechápe, co jako chce cítit.

Hlavní poselství tohoto podcastu je: Nejprve si změřte Vaše preference a pak odhadněte preference druhého člověka. Nebo mu přepošlete tento podcast. Následně najděte zlatou střední cestu, která bude vyhovovat oběma stranám. Ať už v práci, nebo doma. Pamatujte si, že někdo rád hovoří napřímo a jiného to může zraňovat. Dávejte lidem takové argumenty, které potřebují – ať už empatické, nebo logické. 

Jestli Vás zajímá víc a rádi byste detailně prozkoumali, jak fungujete a jak můžete zlepšit pracovní i soukromé vztahy kolem sebe, určitě se podívejte na můj web, kde zjistíte o Lumina Learning o dost víc.  Nebo si v tomto článku rovnou stáhněte plný 35stránkový vzorový profil.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#23: Z KOLIKA PROCENT JSTE EXTROVERT A Z KOLIKA INTROVERT? Osobnostní test roku 2021 (3/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Ach můj bože, slova extroverze a introverze byla už tolikrát všude skloňována. Minimálně na koučincích a prezentacích to slyším pořád dokola: „No jo, ale já prezentovat nikdy nebudu umět tak dobře, já jsem introvert,“ nebo „Já ale nechci prezentovat jako extrovert, budu vypadat jako šašek,“ nebo dokonce jsem slyšela i „Já se v životě nikdy nedokážu pořádně prosadit, jsem totiž introvert.“

Dámy a pánové, všechno tohle jsou jen výmluvy a hlavně je to pořádná blbost! 90 % mých klientů jsou introverti. A stačilo málo a prezentují fantasticky! Navíc pouze v Lumina Learning Vám může vyjít, že jste třeba z 80 % extrovert a z 50 % introvert. Že to nejde? Že to nedává 100 %?

Jde to. A v dnešním podcastu se sami bleskurychle otestujete dle Lumina Learning!

V dílech #21 a #22 jste změřili hned 4 z 8 osobnostních aspektů Lumina Learning. Jste tedy v polovině Vašeho sebepoznání! V podcastu #21 jste zjistili, zda Váš životní motor má na sobě cedulku disciplína, nebo inspirace. V podcastu #22 jste zase prozkoumali, jak přistupujete k řešení problémů – zda v hlavě zmáčknete svůj vizionářský spínač, nebo se naopak pevně uzemníte nohama na zemi. Jestli jste ještě neprošli mými předešlými „rychlo-testíky“, určitě si oba dané podcasty poslechněte nebo přečtěte jako článek. Dám ruku do ohně za to, že Vám to vyřeší spoustu hádek a starostí jak v práci, tak doma s rodinou.

Navíc… budu ze srdce ráda, když mi napíšete e-mail nebo pinknete zprávičku na Facebooku, LinkedInu či Instagramu, jak se Vám měření s Lumina Learning líbí, co nového jste zjistili o sobě nebo o svých blízkých a jak Vám tato informace pomohla. A obecně, pokud máte jakoukoliv otázku týkající se Lumina Learning, prezentací nebo máte nápad, na jaké téma by mohl vzniknout další podcast, určitě mi taky hned napište, ráda všechny dotazy zodpovím.

Vy, moji posluchači a čtenáři, jste zase mým životním motorem.

Dnes se vrhneme na 5. a 6. aspekt z 8, které Lumina Learning v té úplně jednoduché zdarma verzi měří, a to extroverze vs. introverze.

Držte si klobouky, bude to jízda, hvězdy.

Nejdříve si změříme, z kolika procent jste…
INTROVERT

Přečtu Vám celkem 6 výroků, za každé „ano, ta věta mě vystihuje“, zvedněte na ruce jeden prst. Pokud na Vás tedy bude sedět všech 6 vět, budete mít na konci zvednutých 6 prstů, pokud si na všechna tvrzení v hlavě odpovíte „ne“ (což se taky klidně může stát), nebudete mít zvednutý ani jeden prst. Tedy za každé ano – jeden prst nahoru. Za každé ne – nic nezvedáte, nic neubíráte.

1. Trvá mi delší dobu, než si najdu přátele.
2. Dříve, než ve skupině nahlas promluvím, nechám si čas na promyšlenou.
3. Většinou působím vážně.
4. Kontroluji, kdy a kde vyjádřím své emoce.
5. Jsem nejefektivnější v komunikaci 1 na 1.
6. Před tím, než vyslovím svůj názor, naslouchám druhým. 

Frčíme dál! Kdo jste slyšel nebo četl poslední dva podcasty, tak už víte, že teď bude následovat taková lehká matematická hra. Když nemáte zvednutý ani jeden prst, jste na nule, nejdete do mínusu. Pokud máte zvednutých všech 6 prstů, nemusíte taky nic počítat, jste na 100 %. Všechno mezi počítáme následovně: Počet prstů vynásobte 20 a odečtěte 7. To znamená, mám zvednuté třeba 4 prsty, 4krát 20 je 80 a 80 mínus 7 je 73. Jste tedy na 73 % INTROVERT. Tedy ještě jednou, počet prstů vynásobit 20 a odečíst 7.

Právě jste spadli do jedné z 3 kategorií:

Jste do 30 %? Pak ve Vás dřímá jen něco málo z introverta a pravděpodobně budete prsty zvedat při výrocích pro extroverta. Pozorně ale poslouchejte, jak se chová a jak poznáte takového klasického introverta, určitě v popisu poznáte někoho z rodiny, přátel, kolegů nebo třeba z šéfů.

Máte mezi 30 a 70 %? Pak bych Vás zařadila do „efektivních introvertů“. Já vím, zní to divně – obzvlášť, když jste do teď žili v přesvědčení, že jste buď introvert, nebo extrovert. Ale i introverze se dá efektivně dávkovat a využívat.

Jste mezi 70 a 100 %? Pak je introverze Vaše extra super silná stránka! Gratuluji! Jenom si při poslouchání následujícího popisu trošku hrábněte do svědomí, jestli to občas maličko nepřeháníte.

Co vlastně znamená INTROVERZE?
Neskáčete do řeči, nemáte to rádi.
Nasloucháte ostatním, snažíte se jim doopravdy porozumět a až potom jim nabízet své nápady a úhly pohledu. Rádi pracujete sami, nepotřebujete se neustále s někým radit a něco probírat. Když máte klid se soustředit, dokážete podat impozantní výsledky. Lidi Vás mohou mít za tichého a vážného člověka, ale je to způsobeno pouze tím, že na veřejnosti neradi ukazujete emoce. Ty projevujete v soukromí nebo se svými nejbližšími. Nejdříve přemýšlíte a až potom mluvíte. Často se o Vás říká, že moc nemluvíte, ale co řeknete, to je perla. Preferujete písemnou komunikaci, kdy si můžete to, co řeknete, promyslet.
Ale bacha! Ne všichni jsou jako Vy! Dávejte pozor dál.

A teď se vrhneme na druhé měření, kolik v sobě máte…
EXTROVERTA

Připravte prsty a zase za každé „ano“ jeden prst nahoru, za každé „ne“ nic.

1. Mému přemýšlení pomáhá, když mohu s ostatními o tématu hovořit.
2. Aktivně udržuji širokou sociální síť.
3. Ostatní lidé vidí, když se pro něco nadchnu.
4. Lidé mě vnímají jako pozitivního a entuziastického.
5. Často ve skupině převezmu iniciativu.
6. Ve skupině jsem většinou přesvědčivý a ovlivňuji ostatní.  

A zase stejné počty. Počet prstů vynásobíme 20 a pak odečteme číslo 7. Výjimky jsou jen dvě, kdy nemusíte nic počítat, nemáte-li žádný zvednutý prst, jste na nule, a máte-li všech 6, jste na plných 100 %.

I kategorie máme stejné jako předtím:
Do 30 %: Extroverze není Vaše síla, pravděpodobně opravdu tíhnete k introverzi.

Mezi 30 a 70 %: Jste „efektivní extrovert“, zkrátka tak akorát. 😊

Nad 70 %: Výborně! Kápli jsme společně na Vaši silnou preferenci, jen opatrně, zamyslete se přeci jenom, jestli to někdy nepřepísknete.

Jak Lumina Learning popisuje EXTROVERZI?
Milujete práci s lidmi. Nedělá Vám absolutně žádný problém oslovit nové lidi a začít se s nimi jen tak nezávazně bavit. Rádi začínáte konverzaci jen tak, nemusí to mít žádný důvod, prostě Vás jen zajímá, kam to celé povede. Lidi na Vás hned poznají, jestli máte radost, jste smutní nebo Vás něco štve. Emoce se Vám jednoduše dají číst z obličeje a z držení těla. Nemáte problém asertivně projevit svůj názor, až tak moc Vás nestresuje prezentovat před skupinou lidí. Díky Vašemu zaměření ven ale můžete mít problém s udržením pozornosti, rádi děláte více věcí najednou a nebaví Vás, když musíte pracovat sami.

Jak celkově pohlížet na výsledky?
Buď máte opravdu jednu dominantní preferenci – pak si odpovězte sami pro sebe, jak Vám to v práci pomáhá, kdy přesně ji využíváte, zamyslete se i nad tím, zda tuto preferenci nepřeháníte.

Nebo Vám vyšlo vyvážení – máte tedy např. 73 % introverzi a 73 % extroverzi, pak jste buď opravdu knižní příklad centroverta neboli ambiverta, nebo dané aspekty využíváte situačně. Odpovězte si zde sami na otázky: V jakých situacích reaguji velmi introvertně a jindy velmi extrovertně? Proč to mám nastavené zrovna takto?

A teď opět za mě nejzajímavější část.
Kde vznikají nejčastější střety v práci?
Šéf introvert a zaměstnanec extrovert: Šéf nerad svolává meetingy, vše posílá e-mailem a nesnáší, když mu jeho zaměstnanci s nějakým problémem telefonují, nedokáže se pak plně soustředit na práci. Zároveň ho dokonale stresují velké porady, kdy má mluvit před více lidmi. Zaměstnanec je zase vytočený, že jeho šéf je zabraný jen sám do sebe, je nečitelný, je to takový tichý suchar zahrabaný do čísel, který není schopen nic říct přímo do očí.

Šéf extrovert a zaměstnanec introvert: Já myslím, že tušíte. Šéf rád svolává meetingy kvůli každé blbosti, zve tam plno lidí a rád meetingy přetahuje. Rád jen tak klábosí s lidmi v kuchyňce a rád poznává své zaměstnance i po soukromé, nepracovní stránce. Zaměstnanec je ale nešťastný, protože místo hluboké práce musí pořád vysedávat na poradách a ještě je nucen, když nedejbože potká šéfa v kuchyňce, se bavit o tom, jak strávil víkend a zda by se k němu nechtěl připojit na oběd. Ne, nechtěl, a víkend přece není práce, tedy proč by jej měl rozebírat s kýmkoliv jiným než se svou rodinou?

Kde vznikají nejčastější střety doma?
Úplná klasika je třeba konverzace v kuchyni po práci. Extrovert chce sdílet všechny zážitky, co mu kdo řekl, jak se cítil a co měl k obědu. Introvert je vyčerpaný z komunikace v práci a chce doma jen mlčet a odpočívat, nabírat energii tichem. Nedejbože když extrovert naplánuje na večer akci s přáteli, to je introvert už úplně v háji, protože nemá jak dobít baterky.

Hlavní poselství tohoto podcastu je: Nejprve si změřte Vaše preference, a pak odhadněte preference druhého člověka. Nebo mu přepošlete tento podcast. Následně najděte zlatou střední cestu, která bude vyhovovat oběma stranám. Ať už v práci nebo doma. Pamatujte si, doma každý dobíjí baterky jinak, respektujte se navzájem, a v práci každému vyhovuje jiný způsob komunikace.

Jestli Vás zajímá víc a rádi byste detailně prozkoumali, jak fungujete a jak můžete zlepšit pracovní i soukromé vztahy kolem sebe, určitě se podívejte na můj web, kde zjistíte o Lumina Learning o dost víc.  Nebo si v tomto článku rovnou stáhněte plný 35stránkový vzorový profil.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je, prosím, se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se Vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna Vy.

Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak si mě určitě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedInFacebookInstagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Mrkněte také na můj web www.petrabouskova.cz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#22: JSTE REALISTA A/NEBO VIZIONÁŘ? Osobnostní test roku 2021 (2/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


V minulém podcastu, v podcastu č. 21 jsme procentuálně změřili, jestli Vás v práci pohání motor disciplína, nebo motor inspirace. Disciplínu si můžete představit jako takovou fialovou příměs Vaší krve, která Vás tak nějak přirozeně nutí držet sliby, termíny a věci dopředu plánovat. Inspirace naopak barví Vaši krev lehce do zeleno-žluta a umožňuje Vám bez většího stresování měnit své postoje, přizpůsobovat postupy práce aktuální situaci, a tak v pohodě žít bez plánu. Dnes se podíváme na další dva aspekty, které nám ukážou, jakou optikou nahlížíte na řešení problémů v práci a doma.

Má asistentka, má pravá ruka, úžasná obchodní referentka Marcela Samková mi napsala: „Peti, ten podcast o disciplíně a inspiraci byl super, ale mně vyšlo, že jsem na 73 % poháněná inspirací a úplně stejně na 73 % poháněná disciplínou. Je to možný?“ No, jasně že je! Právě to je jedno z kouzel Lumina Learning, měří Vaše chování situačně, zahrnuje takové to „občas“ nebo „to záleží na lidech, na situaci, na úkolu… doplňte si to svoje…“. Marcelka je opravdu silná v obojím, dle situace přepíná barvu své krve, a když je potřeba, do fialové disciplíny stříkne trošku inspirující flexibility a jindy zase frčí na bezstarostné přizpůsobivé kobyle, se kterou se ale prohání jen ve výběhu s plotem z disciplíny. Jestli jste ještě daný podcast neslyšeli nebo nečetli, doporučuji se na něj hned po tomto vrhnout!

Zároveň budu moc ráda, když mi napíšete e-mail nebo pinknete zprávičku na Facebooku, LinkedInu či Instagramu, co všechno Vám tohle naše testování přináší a jak s tím pracujete. Nebo jestli máte jakoukoliv otázku ohledně Lumina Learning, určitě mi taky hned napište, ráda všechny dotazy zodpovím. Vy, moji posluchači a čtenáři, jste tím mým největším životním motorem.

Dnes se vrhneme na další 2 aspekty z 8, které Lumina Learning v té úplně jednoduché, zdarma verzi měří. Otestujete si, jestli myslíte komplexně a jste vizionářský snílek, nebo naopak jste realista jako prase a stojíte pevně nohama na zemi.

Bude to rychlovka, bude to zábava a budete k tomu opět potřebovat jenom Vaše prsty.
Nejdříve si změříme, na kolik procent stojíte…
NOHAMA PEVNĚ NA ZEMI

Přečtu Vám celkem 6 výroků, za každé „ano, ta věta mě vystihuje“ zvedněte jeden prst. Pokud na Vás tedy bude sedět všech 6 vět, budete mít na konci zvednutých 6 prstů, pokud si na všechny tvrzení v hlavě odpovíte „ne“ (což se taky klíďo píďo může stát), nebudete mít zvednutý ani jeden prst. Tedy za každé ano – jeden prst nahoru. Za každé ne – nic nezvedáte, nic neubíráte.

1. Vyhýbám se přílišnému komplikování věcí a snažím se, aby vše zůstalo jednoduché.
2. Pracuji nejlépe s věcmi, které jsou konkrétní a skutečné.
3. Opakující se a detailní úkoly zvládám dobře.
4. Když pracuji na úkolu, tak jsem puntičkář.
5. Jsem skeptický vůči novým myšlenkám.
6. Nerad měním vyzkoušené a osvědčené metody.

Paráda! Kdo jste slyšeli nebo četli poslední podcast, tak už víte, že teď bude následovat trošku úplně „jednoduchoučké“ matematiky. Když nemáte zvednutý ani jeden prst, jste na nule, nejdete do mínusu. Pokud máte zvednutých všech 6 prstů, nemusíte taky nic počítat, jste na 100 %. Se všemi možnostmi mezi pracujeme následovně: Počet prstů vynásobte 20 a odečtěte 7. To znamená, mám zvednutých třeba 5 prstů, 5krát 20 je 100 a 100 mínus 7 je 93. Jste tedy na 93 % NOHAMA PEVNĚ NA ZEMI. Tedy ještě jednou, počet prstů vynásobit 20 a odečíst 7.

Právě jste spadli do jedné ze 3 kategorií:

Jste do 30 %? Pak určitě nejste realista, což není špatně, ne všichni jsou, a vsadím se, že se najdete v další sekci, kdy budu popisovat vizionářství. Nastražte ale uši při popisu „Jak se projevujete v práci a doma, když stojíte nohama pevně na zemi?“. Stoprocentně tam poznáte možná svého kolegu, možná svého šéfa nebo partnera či partnerku.
Máte mezi 30 a 70 %? Pak bych Vás zařadila do efektivních realistů, využíváte daný aspekt tak akorát 😊
Jste mezi 70 a 100 %? Pak je to Vaše extra super silná stránka! Gratuluji! Jenom si při poslouchání následujícího popisu trošku hrábněte do svědomí, jestli to občas maličko nepřeháníte.

Co to znamená v praxi „STÁT V ŽIVOTĚ PEVNĚ NOHAMA NA ZEMI“?
Jste zkrátka praktický realista. Soustředíte se na to, co je, a ne na to, co by mohlo být. Na základě všech dostupných vstupů a výstupů a Vašich předešlých zkušeností dokážete uchopit a naplánovat projekt tak, aby byl uříditelný, aby byl realizovatelný. Zároveň máte velký smysl pro detail, a když něco děláte, tak precizně. Proto si Vás mnoho lidí velmi cení. Slova změna či nový postup ve Vás vzbuzují nepříjemné pocity, preferujete řešit věci otestovanými, známými a vyzkoušenými metodami. Proč nutně zkoušet něco nového, když to staré funguje? Jste instinktivně opatrný, Vaše rozhodnutí jsou založena na důkazech a důkladné analýze všech možností.
Ale pozor! Ne všichni jsou jako Vy! Dávejte pozor dál.

Teď si změříme Vaši vizionářskou stránku. Jak moc dokážete…
MYSLET NAD VĚCMI KOMPLEXNĚ
Připravte prsty a zase za každé „ano“ jeden prst nahoru, za každé „ne“ nic.
1. Jsem dobrý v abstraktním myšlení.
2. Všimnu si i takových souvislostí, které ostatním nejsou zřejmé.
3. Mám mnoho kreativních myšlenek.
4. Mám velkou představivost.
5. Moje myšlenky jsou považovány za odvážně a radikální.
6. Znají mě jako někoho, kdo se dovolává změny současného stavu. 

A zase stejné počty. Počet prstů vynásobíme 20 a pak odečteme od čísla 7. Výjimky jsou jen dvě, kdy nemusíte nic počítat, nemáte-li žádný zvednutý prst, jste na nule, a máte-li všech 6, jste na plných 100 %.

I kategorie máme stejné jako předtím:
Do 30 %: Komplexní myšlení není Vaše síla, evidentně budete mít sílu někde jinde.
Mezi 30 a 70 %: Schopnost přemýšlet nad věcmi komplexně využíváte tak akorát.
Nad 70 %: Výborně! Kápli jsme společně na Vaši silnou preferenci, jen opatrně, zamyslete se přeci jenom, jestli to někdy nepřepísknete.

Jak se chováte, když…
PŘEMÝŠLÍTE NAD SVĚTEM KOMPLEXNĚ
Jste kreativci, vizionáři, „generátoři“ nových nápadů. Díváte se na věci nestandartní optikou, rádi řešíte problémy jinak, inovátorsky. Vždy přemýšlíte nad tím, zda by se něco nedalo vylepšit, baví Vás otřásat tzv. statusem quo a nebojíte se obcházet kvůli svým vizím tradice a pravidla. Dokážete o svých nápadech mluvit nahlas, i když by ostatním mohli přijít divné nebo až moc radikální. V hlavě Vám běhají různé scénáře, příběhy – situace, lidi, úkoly si spojujete a dokreslujete. V každé situaci se soustředíte na příležitosti a nové možnosti.

Jak celkově pohlížet na výsledky?
Buď máte opravdu jednu dominantní preferenci – pak si odpovězte sami pro sebe, jak Vám to v práci pomáhá, kdy přesně ji využíváte, zamyslete se i nad tím, zda tuto preferenci nepřeháníte.
Nebo Vám vyšlo vyvážení – máte tedy např. 73 % nohama pevně na zemi a 73 % komplexní myšlení, pak jste buď opravdu krásná kombinace realista-vizionář nebo dané aspekty využíváte situačně. Odpovězte si zde sami na otázky: V jakých situacích reaguji velmi pragmaticky, a v jakých situacích naopak vizionářsky? Proč to mám nastavené zrovna takto?

Parádička, a teď asi nejzajímavější část.
Kde vznikají NEJČASTĚJŠÍ STŘETY V PRÁCI?
Šéf realista a zaměstnanec vizionář: Šéf miluje tabulky, excely, jsou pro něj důležité detaily a velmi nerad se pouští do změn, již ze své podstaty může skepticky nahlížet na jakýkoliv návrh na „dělat věci jinak“. Zaměstnanec trpí, považuje svého nadřízeného za puntičkáře a perfekcionistu. V plno věcech vidí možnosti na vylepšení, ale už se ani nesnaží nic navrhovat, protože ví, že se k tomu šéf postaví negativně. Vadí mu, že jeho šéf nevidí věci v širším měřítku.

Šéf vizionář a zaměstnanec realista: Šéf nechává volnou ruku zaměstnanci a pobízí je k vytváření návrhů na vylepšení procesů, sám zavádí na pracovišti novinky a rozčiluje se, že jeho zaměstnanec je nadšeně nevítá a že miluje věci dělat postaru. Zaměstnanec má šéfa za inovátorského pošuka, který dělá změnu pro změnu, aniž by si zanalyzoval situaci.

Kde vznikají NEJČASTĚJŠÍ STŘETY DOMA?
Příkladem nápad jít v neděli na výlet. Vizionář přijde s milionem nápadů, ať už realizovatelných, či absolutně mimo zákony naší planety, zcela se pro všechny nápady nadchne a rád by je i skombinoval. Realista je vystresovaný všemi možnostmi a nechápe, jak vizionář může vůbec s něčím takovým přijít. Vizionář je zase naštvaný, že realista nikdy nic nevymyslí a vždycky je to na něm.

Hlavní poselství tohoto podcastu je: Nejprve si změřte Vaše preference, a pak odhadněte preference druhého člověka. Nebo mu přepošlete tento podcast. Následně najděte zlatou střední cestu, která bude vyhovovat oběma stranám. Ať už v práci nebo doma. Pamatujte si, změna je dobrá věc, pokud dává smysl.

Jestli Vás zajímá víc a rádi byste detailně prozkoumali, jak fungujete a jak můžete zlepšit pracovní i soukromé vztahy kolem sebe, určitě se podívejte na můj web, kde zjistíte o Lumina Learning o dost víc.  Nebo si v tomto článku rovnou stáhněte plný 35stránkový vzorový profil.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými partnery, kolegy nebo přáteli. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#21: JE VÁŠ MOTOR DISCIPLÍNA, NEBO INSPIRACE? Osobnostní test roku 2021 (1/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Prezentace a učení lidí jak správně prezentovat mě vždycky bavilo, ale asi před rokem mi došlo, že bych chtěla jít hlouběji, proniknout do samotného fungování lidské podstaty. Pochopit jak a proč funguji já, ale hlavně ukázat lidem jak a proč fungují oni. Chtěla jsem konečně porozumět, proč reaguji tak, jak reaguji, a co se ve mně spíná, nebo vypíná. Vyzkoušela jsem spousty psychometrik a dotazníků, až mě totálně nadchnul nástroj Lumina Learning! My si dnes hravě a jednoduše změříme, z kolika procent je Vám vlastní disciplína a z kolika inspirace. Můžete tak otestovat sebe, svého partnera nebo partnerku a klidně celou svou rodinu. Jdeme na to!

V minulém podcastu č.20 jsme se bavili o sebedůvěře, kdy a jak ve Vašich srdcích vzniká a zaniká a jak moc ovlivňuje všechny Vaše úsudky, činy a rozhodnutí. Pokud jste ještě neslyšeli nebo jste nečetli článek, doporučuji na něj mrknout, protože ze zpětných vazeb posluchačů a čtenářů vím, že daný podcast je jeden z mých top ve množství „aha-momentů“ a uvědomění. Se sebedůvěrou úzce souvisí sebepoznání a sebepochopení. A v tom nám dnes jednoduše pomůže základ Lumina Learning.

Bude to rychlovka, bude to zábava a budete k tomu potřebovat volnou jednu ruku.

Nejdříve si změříme, na kolik procent máte nastartovaný motor:
DISCIPLÍNA

Budu Vám postupně číst 6 výroků, za každé „ano, ta věta mě vystihuje“ zvedněte jeden prst. Pokud na Vás tedy bude sedět všech 6 vět, budete mít na konci zvednutých 6 prstů, pokud si na všechna tvrzení v hlavě odpovíte „ne“ (což se taky úplně klidně může stát a není to špatně, nebo dobře), nebudete mít zvednutý ani jeden prst. Tedy za každé ano – jeden prst nahoru.

1. Znají mě jako člověka, který je rozhodný a soustředěný.
2. Cílevědomě pracuji na tom, co jsem si stanovil, a nenechám se snadno vyrušit.
3. Když pracuji na úkolu, jsem strukturovaný a metodický.
4. Jsem efektivní plánovač.
5. Vždy přijdu na setkání včas.
6. Jsem spolehlivý při dodržování svých závazků.

Super! Teď přijde ještě drobná matematika, ale to zvládnete. Počet prstů vynásobte 20 a odečtěte 7. To znamená, mám zvednuté třeba 3 prsty, 3krát 20 je 60 a 60 mínus 7 je 53. Jste tedy na 53 % disciplinovaní. Nebo máte zvednutých 5 prstů, pak 5krát 20 je 100 a 100 mínus 7 je 93. Jste tedy na 93 % disciplinovaní. Když nemáte zvednutý ani jeden prst, jste na nule, nejdeme do mínusu. Pokud máte zvednutých všech 6 prstů, nemusíte taky nic počítat, jste na 100 %.

Jste do 30 %? Pak Vám disciplína moc neříká a najdete se až v další sekci, kdy Vám budu popisovat motor inspiraci. Poslouchejte ale pozorně, schválně koho v následujícím popisu poznáte v okolí?
Máte mezi 30 a 70 %? Pak jste disciplinovaní tak akorát, dokážete tuto schopnost efektivně využívat. Jste mezi 70 a 100 %? Pak je to Vaše extra super silná stránka, která ale lehce může sklouznout do stavu, kdy to přeháníte a ženete věci do extrému.

Tak a konečně, co to znamená, když jste disciplinovaní:
Co slíbíte, to splníteNesnášíte, když sami někam přijdete pozdě, a stejně tak odsoudíte ty, kteří vysmátí přiběhnou o 3 minuty později. Rádi plánujte, pěkně krok po kroku si vše pečlivě připravíte. Pokud máte deadline v pátek, od pondělí odškrtáváte svůj „to-do“ list. Když Vám někdo do Vašich plánů hodí vidle, rozhodí Vás to a musíte vše zase přeplánovat. Nechápete, jak někdo může začít pracovat, aniž by přesně věděl, kdy to má udělat. Žene Vás sebedisciplína, prostě makáte, dokud úkol není hotový.
Ale bacha! Ne všichni jsou jako Vy! Dávejte pozor dál.

Teď si změříme, na kolik procent máte nastartovaný motor:
INSPIRACE
Připravte prsty a zase za každé „ano“ jeden prst nahoru, za každé „ne“ nic.
1. Lehce přizpůsobím svůj přístup měnícím se okolnostem.
2. Někdy považuji za produktivnější pracovat bez přesných cílů.
3. Díky své flexibilitě občas nedodržuji přesně všechny procesy.
4. Popsal bych se jako bezstarostný a neformální.
5. Při spontánních rozhodnutích používám svůj vnitřní pocit.
6. Abych byl produktivní, potřebuji se ve své práci cítit inspirován.

A pokračují úplně stejné počty. Počet prstů vynásobíme 20 a pak odečteme od čísla 7. Máte zvednutý jeden prst, tak 1krát 20 je 20 a mínus 7 je 13. Jste tedy na 13 % pohánění inspirací. Nemáte žádný zvednutý prst, jste na nule, a máte-li všech 6, jste na plných 100 %.
Kategorie jsou stejné jako předtím:
Do 30 % : Inspirace rozhodně nebude Váš dobíječ energie, ale nastražte uši a zkuste v následujícím popisu identifikovat někoho z Vašeho okolí – třeba kolegy, rodinu, přátele.
Mezi 30 a 70 %: Jste efektivní „využívač“ inspirace.
Nad 70 %: Je to Vaše silná stránka, silná preference, kterou snadno můžete přivést do extrému.

Pokud jste tedy pohánění inspirací, tak:
Čas pro Vás plyne. Pět minut sem nebo tam – zajímavé je, že stejně tak, jak jste benevolentní ke svému zpoždění, neprožíváte tolik ani zpoždění jiných. Potřebujete časový tlak, abyste začali pracovat. Pokud máte deadline v pátek, vlítnete na to ve čtvrtek večer. Plány jsou Vám proti srsti, rádi pracujete intuitivně dle aktuální situace. Baví Vás úkoly, kde máte volnost, kde můžete udělat pouze první krok s tím, že pak se uvidí, pak se flexibilně přizpůsobíte situaci. Žene Vás vášeň, a pokud vášeň uhasne, pracuje se Vám o dost hůř a nemáte problém cíl změnit.

Vaše měření mohlo dojít ke 2 závěrům.
Buď máte opravdu jednu dominantní preferenci – pak si odpovězte sami pro sebe, jak Vám pomáhá a kdy ji využíváte, a zároveň se zamyslete, zda na té druhé by bylo, nebo nebylo prima zapracovat.
Pokud jste vyvážení – vyšlo Vám např. 60 % disciplína a 70 % inspirace, pak jste buď opravdu tak vyvážení, že jste akorát disciplinovaní a akorát pohánění vášní, nebo dané aspekty využíváte situačně, pak se zamyslete, v jakých situacích se u Vás spouští inspirace a kdy Vás naopak žene disciplína.

Kde vznikají NEJČASTĚJŠÍ STŘETY V PRÁCI?
Šéf disciplína a zaměstnanec inspirace – šéf požaduje přesně vyplněný výkaz, dává jasné kroky ke splnění úkolu, rozčiluje jej, jak jeho zaměstnanec chodí na schůzky věčně pozdě a zároveň začíná s prací na úkolu na poslední chvíli. Problém je v tom, že mu nedá prostor, nenechá jej dýchat, a tak zaměstnance jasně nalajnované kroky a úkoly nebaví a stresují.
Samozřejmě to může být i opačně.
Šéf inspirace a zaměstnanec disciplína – šéf zadává zaměstnanci úkoly příliš neurčitě, vágně. Zaměstnanec jej považuje za rozlítaného, chaotického, nestrukturovaného a až příliš flexibilního, může si stěžovat na nedostatečnost plánování, žádný plán neexistuje a když už ano, neustále se mění.

Kde vznikají NEJČASTĚJŠÍ STŘETY DOMA?
Bohatě postačí třeba plánování dovolené. Jeden balí týden dopředu, vyžaduje jasný plán, kdy se půjde kam, s kým a proč, druhý nechává balení na poslední chvíli a na dané místo chce jen přijet a nechat věci plynout, kam se půjde se rozhodne přeci dle nálady a počasí. No, ještě jste ani nevyjeli a už doma řádí hurikán a bouřka v jednom.

Hlavní poselství tohoho podcastu je: Nejprve si změřte Vaše preference a pak odhadněte preference druhého člověka. Nebo mu přepošlete tento podcast. Následně najděte zlatou střední cestu, která bude vyhovovat oběma stranám. Ať už v zadávání a vypracovávání úkolu v práci nebo při společném plánování dovolené. Vždy můžete něco naplánovat a něčemu nechat prostor.

Jestli Vás zajímá víc a rádi byste detailně prozkoumali, jak fungujete a jak můžete zlepšit pracovní i soukromé vztahy kolem sebe, určitě se podívejte na můj web, kde zjistíte o Lumina Learning o dost víc.  Nebo si v tomto článku rovnou stáhněte plný 35stránkový vzorový profil.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými partnery, kolegy nebo přáteli. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#20: DŮVĚRA, SEBEDŮVĚRA, SEBEJISTOTA: Jak bezpečně důvěřovat?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Důvěra je mrcha. Tak schválně, kolikrát jste někomu důvěřovali a on Vás zradil? Kolikrát jste dali své křehké srdce do rukou někoho, komu jste věřili, a on ho v nečekanou chvíli rozdrtil na prach? Ostatně jak radí moudrá přísloví: „Nikdy nikomu nevěř, pamatuj, že i démon byl jednou anděl,“ nebo „svět je plný falešných lidí, nevěř nikomu!“ nebo jedno takové pěkné sebemrskačské „můj problém je ten, že občas věřím lidem, kteří lžou,“ až na to, že je to všechno blbost a tohle smýšlení Vás dostane do pekla. Jak to vím? Sama jsem se smažila v pekelném kotli. Dnes to bude o tématu, které se naším životem prolíná od začátku do konce.

Od svých 18 let jsem měla štěstí na kluky, všichni byli opravdu zlatí, se kterými jsem se cítila v bezpečí, kterým jsem plně věřila a na které jsem se vždycky mohla spolehnout. Zlom nastal, když jsem se se přestěhovala před 7 lety do Prahy. Byla jsem nadšená z nového města, nových lidí, nových zážitků a bláznivě jsem se zamilovala, vše bylo jako z pohádky. Do té doby, než jsem po měsíci seděla u sebe na gauči, brečela a nechápala. Až zpětně mi došlo, že daný klučina trpěl narcistickou poruchou osobnosti, že vše byla od začátku ať už vědomá nebo nevědomá manipulace. Nebudu Vám lhát, zničilo mě to, totálně jsem se uzavřela, měla jsem pocit, že nemohu věřit nikomu, že si každého musím na začátku pořádně proklepnout. Nejvíc jsem z toho samozřejmě vinila i sebe: „Jak to, že jsem to neprokoukla dřív?“ A protože je kvantová vlna života plná legračních opakujících se scénářů, v následujících 4 letech jsem potkala ještě pár takových podobných. Upřímně, trvalo to, než jsem se z toho vyhrabala, a teď chodím s nejlepším klukem na světě, jehož srdce je tak otevřené a čisté, že vlastně chápu, proč jsem ho nepotkala dřív. Protože před tím bych ho poslala do háje. Tehdy jsem si pustila k tělu opravdu rodinu a nejbližší přátele.

Bez důvěry to ale nejde, bez důvěry nebudete mít dobrá přátelství, dobrý business, Váš vztah půjde do kytek. Důvěra je ale zároveň pěkně riskantní, už jen z její definice: Důvěra je sázka na nejisté chování a jednání druhých. Je to jakýsi stav, kdy spoléháme na druhé bez možnosti bezpečně vědět, jak dopadne budoucí výsledek. Laicky řečeno, důvěra znamená, že někomu doširoka otevřete srdce a věříte, že do něj nezabodne nůž.

Věta, která mi v tomto ohledu nesmírně pomohla, zněla: Je naše volba, komu důvěru svěříme, ale je jejich volba, jak s ní naloží. Tedy v momentě, kdy někomu vložíte do rukou Vaší důvěru, je to jen na nich a jejich charakteru, co s ní udělají.

Před 4 lety jsem tedy zatvrzele tvrdila, že nemám odhad na lidi a že má intuice v tomto ohledu nefunguje. Což se časem ukázalo taky jako pěkná blbost. Intuice funguje všem, hned na první dobrou a jestli tvrdíte, že ne, jen se Vám stalo něco, co Vás zablokovalo a Vy jste přestali věřit svému úsudku.

Jak intuice funguje?
Někoho vidíte a Váš mozek začne okamžitě vyhodnocovat slovní projev, mimiku, gestikulaci, postoj a držení těla a během asi 7 vteřin Váš mozek blikne zeleně, nebo červeně. Osoba hodna nebo nehodna důvěry. V reálu je to jen takový pocit, objektivně nevíte, proč Vám ten člověk není sympatický, vždyť jste ho přece teprve potkali, ale nesedí Vám. Nevíte proč. Co se stane potom? S daným začnete mluvit a řeknete si: „Ty, ba ne, je úplně v pohodě, normální, zase jsem se spletl v úsudku, to jsem klasický já.“ A po pár týdnech, měsících, letech spolupráce se ukáže, že ten člověk je opravdu v něčem divný a že ten úplně první pocit byl vlastně správný. Jenže to na daný pocit už dávno zapomenete a raději se mácháte v myšlence, že jste jej zase neodhadli. Schválně, není Vám to povědomé?

Jak intuici zesilovat nebo znovu nastartovat?
Existuje pár způsobů, podle mě jsou nejúčinnější 3. Jóga, meditace a otužování. Při všech těchto aktivitách se naciťte na sebe, představte si, že Vaše vědomí sestupuje do srdce, prostě se silně soustřeďte na srdce a věřte mi, že během pár týdnů bude Vaše intuice nádherně probuzená k životu.

Jak tedy bezpečně důvěřovat?
Za prvé, už z výše zmíněné definice, bezpečně důvěřovat nejde nikdy. Za druhé, důvěra je velice úzce spojena se sebedůvěrou a z ní plynoucí sebejistotou. Jak moc důvěřujete sobě, tak moc důvěřujete ostatním. Jak moc jste si jistí svými činy, tak jste si jistí činy ostatních. Jednoduchý příklad je žárlivost.
Žárliví lidé jsou žárliví proto, protože si nejsou sami sebou jistí, že by partnera nepodvedli. Sami v sebe nemají takovou důvěru, že by je první pokušení nesvedlo do propasti nevěry. Jak podvědomě tedy měří sebe, měří i své partnery, a hysterická scéna je na světě.

Další krásný příklad byl, když kamarádka začala podnikat a dala výpověď v práci. Celá rodina měla strach, ptala se jí, jak to zvládne bez jistoty stálého příjmu, bez interakce se spolupracovníky. Pamatuji si, jak mi Jitka zničeně volala, že jí ani jeden člověk z rodiny nevěří – pak jsme ale přišli na to, že oni nevěří jenom sobě. Oni by nikdy nezačali podnikat, protože by měli hrozný strach, a svou nízkou sebedůvěru jenom projektovali na Jitku. Ptali se jí na ty otázky, na které by oni sami v její situaci neměli odpovědi.

Kdy a jak v nás vzniká důvěra?
Asi nebudete až tak překvapeni, když Vám řeknu, že zase v dětství a je úzce spjata s výchovou rodičů a s tím, jak si Vaši rodiče věří, nebo nevěří. Teď to bude trošku komplikovanější, protože to je pěkně zamotaný kruh, ale pokusím se to vysvětlit jednoduše. Pokud Vaši rodiče nebyli vnitřně sebejistí, tedy často pochybovali o svých schopnostech a rozhodnutích, stejně tak přistupovali i k Vám, tedy nedůvěřovali ani Vašim dětským rozhodnutím a schopnostem. Měli třeba o Vás zbytečný strach. V momentech, kdy jste měli být odkázáni sami na sebe, podvědomě nevěřili, že to zvládnete. Tím, že Vaši rodiče, ti absolutně nejbližší, ve Vás nevěřili, nevěřili jste tím pádem ani Vy sami sobě. Proč byste měli.

Je to až kouzelně pitomý řetězec. Vaši prarodiče nevěřili v sebe, tím nevěřili ve Vaše rodiče, tím ty rodiče nevěřili sami v sebe, tím nevěřili ve Vás, své děti, tím Vy nevěříte pořádně sami sobě a tím logicky nevěříte ani ostatním. Pamatujte si, v momentě, kdy si tohle uvědomíte, můžete na tom okamžitě začít pracovat a tento bludný řetěz nebo kruh přeseknout!   

Pracovat na své sebedůvěře můžete třeba tak, že se lépe poznáte a pochopíte, jak a proč fungujete, popíšete si své silné stránky, poznáte ty slabé a uvědomíte si, že třeba na nich není potřeba ani pracovat. Na to vše se podíváme příště, zabrousíme do Lumina Learning a zaměříme se na 8 klíčových aspektů Vaší bytosti!

V neposlední řadě, důvěra, sebedůvěra a sebejistota jsou základy dobrého sexu a jestli jste ještě neslyšeli mé zatím asi nejkontroverznější podcasty, tak ze srdce doporučuji podcast č.14, č.15, č.16 a podcast č.18.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými partnery, kolegy nebo přáteli. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#19: 9 ZARUČENÝCH TIPŮ: Už žádná nuda v lockdownu! Už žádný stereotyp!

#19: 9 ZARUČENÝCH TIPŮ: Už žádná nuda v lockdownu! Už žádný stereotyp!

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Abych se sama z lockdownu nezbláznila, pomáhá mi systém, pravidelnost. Pracuji od 10:00 do 18:00, v 18:00 zavřu notebook a zhruba do 21:00 mám čas pro sebe, který si vyplním některou z níže popsanou aktivitou. Ve 21:00 se sejdeme s přítelem v obýváku a většinou si zapneme hodinový seriál, potom to celé prodiskutujeme a jdeme spát. O víkendech máme jeden záchytný bod, bez kterého by náš víkend nebyl víkendem. Připravte se na smršť tipů, jak rozbít stereotyp Vašeho týdne.

Pétin tip č. 1 na víkend venku:
VYCHÁZKA – Ano, to je nás styčný bod víkendu. S přítelem jsme nikdy nebyli procházkoví, pro nás i 60minutová chůze v kuse byl „mordor“. Nebavilo nás to, ale korona nás donutila přehodnotit využití našich čistých pohorek v botníku. Teď jsme často i 4 až 6 hodin venku. Super na tom je, že se vyvětráme a konverzace plyne úplně jinak než doma. Když to na bytě vypadá, že už nemáme o čem, venku jako by najednou existovalo tisíc témat, které jsme ještě neprobrali, a to mě na tom baví. Za mě doporučuji Průhonický park (kupte si na jejich webu online vstupenku za 70 Kč pro dospělého a máte půl roku na využití), kouzelný je Kunratický les nebo Klánovický les. U Plzně nás oslovily Brdy. Dobrý tip navíc, ačkoliv to zní trošku praštěně, my vždycky po výletu, kdy máme boty totálně od bahna, jedeme do samočistící automyčky a tam si za 50 Kč omyjeme oba boty, a pak tedy většinou i auto. 😀

Pétin tip č. 2 na víkend venku:
BUŘTY – Tohle nás naučili v zimě moji rodiče a je to totální bomba. Naši teda nadšeně opékají každý víkend a mamka mi říkala, že když jdou v týdnu na procházku, tak monitorují ohniště po celém okolí a zadávají si je do mapy. To dělat nemusíte, ale jinak to Vaší procházku nádherně obzvláštní! Příprava je velice jednoduchá, do batohu si stačí dát dříví, noviny, zápalky, Pepo podpalovač, buřty, nůž, příbory, talíře, hořčici, chleba, papírové ubrousky, do ruky chytněte vidlice na opékání, a vyrazte. Já vím, zní to složitě, ale fakt to stojí za to!

Pétin tip č. 3 doma po práci na gauči:
FILMY A KNIHY – Stalo se to, čemu jsem se dlouho bránila, protože jsem se bála, že si vypěstuji závislost, ale jsem na Netflixu! A tak pár tipů ode mě. Totální romantické oddechovky bez nutnosti přemýšlet pro mě byly Emily v Paříži a Bridgertonovi. Na to chlapi nekoukejte, to je výhradně pro ženy. Svým vtipným a totálně originálním pojetím mě dostaly Zpátky do školy (z roku 2009) a Dobré místo (z loňského roku). Obojí má stopáž lehce přes 20 minut, takže za mě geniální. S přítelem jsme potom zvládli Dámský Gambit, Peaky Blinders, Mělas to vědět a teď jsme přesedlali na něco více vzdělávacího a méně krvavého a určitě za nás veliké doporučení V Billově mozku: Dekódování Billa Gatese (3 díly po hodině) a Máme jasno (každý díl opět na 20 minut a to extrémně baví mě) – velmi zábavně zde vysvětlují třeba funkci mysli, snů, úzkosti, všímavosti.
Snažíme se i víc číst, takže místo seriálu si občas vedle sebe lehneme a čteme si. Tedy občas, zatím se to stalo jednou a bylo to moc prima, tak snad se četnost zvýší! Přítel propadl knize Blackout, na mě čeká Muž, který chtěl být šťastný, Pohádka o ztracené krajině, Atomové návyky a Mudrc, surfař a byznysmenka.

Pétin tip č. 4 doma po práci u stolu:
KRESLÍM
 – Můj dětský sen bylo stát se malířkou a v podstatě celé gymnázium jsem pravidelně docházela na hodiny malby. Sen se rozplynul, hobby zmizelo z priorit, ale s koronou se zase objevilo. Koupila jsem si Malujeme podle čísel, k vybarvování si vždy zapnu nějaký podcast nebo jen meditační hudbu, vypnu mozek a kreslím si. Protože jsem na podobné téma napsala i newsletter, jedna odběratelka mi reagovala a doporučila mi „zentangle animals“ – a napsala mi k tomu: „V sobotu jsem podle video návodu nakreslila sovu, a i když jsem na tohle fakt levá, tak je pěkná.“ 🙂

Pétin tip č. 5 doma po práci u stolu:
SKLÁDÁM PUZZLE
–  Tak schválně, kdo si z Vás doma před koronou skládal jen tak puzzle? No, já rozhodně ne! Ale teď mě to chytlo, osobně jsem se zamilovala do dřevěných Unidragon, které jsem si objednala ze Švédska. To je opravdu masterpiece!

Pétin tip č. 6 doma po práci kdekoliv s partnerem:
HRY
– Nezapomenu dva večery, kdy jsem nejprve zruinovala já přítele, a potom on mě při Monopolech! Náš vztah to rozhodně zase posunulo o kus dál. 😀 Často si to rozdáme v Krycích jménech Duet a nejednou jsme rozbořili stereotyp i úplně jednoduchými loděmi nebo piškvorkami. Jednou jsem partnera při víně uvrtala i do Smysluplných rozhovorů, a to bych osobně doporučila všem párům. Různé hry ale můžete hrát i online! Kamarádi mi doporučili Krycí jména pro skupiny online, stačí zadat www.codenames.game a vybrat český jazyk. Nebo Bang! Online, ten najdete na adrese www.bang.danajanoskova.sk. Pro vyzkoušení něčeho nového v sexu, mrkněte na www.loveee/app/cz. 

Pétin tip č. 7 doma po práci v prostoru:
CVIČENÍ
– Je mi jasné, že to do Vás hrnou všichni horem dolem, ale zde pár tipů ode mě a mých sledujících. Jestli se chcete opravdu vypracovat, tak pro ženy doporučuji si nakombinovat několik 10minutových videí od Blogpilates. Jedna posluchačka mi doporučovala Sharona’s Hill. Já osobně nedám dopustit na Fitfab Strong, kde jsou cvičení většinou na 30 minut a máte široký výběr náročnosti. Určitě zkuste cvíčo Coffee Yoga, Dance Strong a Yoga Strong.
Coffee Yogu jsem jeden večer dokonce cvičila s přítelem. Pohled, když hokejista dělá poprvé psa hlavou dolů, je k nezaplacení! Od té doby jsem ho do toho už nikdy nenamotivovala, ale ten večer stál rozhodně za to. 

Pétin tip č. 8 doma po práci v kuchyni:
VAŘENÍ
– Teď je ta nejlepší doba doma experimentovat. Včera jsem dostala tip na recepty na Rohlíku, my jsme si mlaskali nad kuřecím burritem nebo nad tvarohovým koláčem, ale slyšela jsem z více zdrojů, že recepty na Rohlíku jsou fantastické. Tak co takhle zkusit konečně sushi, slovenské halušky nebo namíchat koktejl? Já osobně teď frčím z jistých zdravotních důvodů zdravě, tak mohu dát ruku do ohně za sladkosti na adrese www.mariajurkova.cz nebo na Facebooku skupina Svůj Smysl, kterou vede moje podnikavá sestřička. A ačkoliv jsem její zdravý životní styl nikdy nechápala, teď nadšeně vařím její recepty, protože jsou jediné fakt dobré, co jsem kde našla. A tím fakt dobré myslím to, že chutnají i mému slovenskému příteli! 

Pétin tip č. 9 doma po práci u stolu:
SNĚTE
– Napište si svých 100 snů a cílů, kterých chcete dosáhnout. Sepište si: co byste chtěli vlastnit, co byste chtěli zažít a co byste chtěli ovládnout (např. jazyk, dovednost, sport). Vyberte si 5 věcí a ke každé z nich si napište první pidiminikrok, který můžete učinit už zítra, abyste se k němu posunuli. Přítel si jich za den sepsal 120 a já nestačila zírat! Sama jsem jich vypotila 50 a dál nevěděla, každopádně Vás to perfektně namotivuje a je to skvělý nakopávač.

Podcast ukončím slovy mé jedné posluchačky: „Takže, kdo kňučí, že se nudí, tak se prostě nudit chce 🙂 Do covidu jsem ani nekreslila, ani necvičila, ani se nevzdělávala, a jak to pěkně jde.“

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými partnery, kolegy nebo přáteli. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


PŘEDSTAVTE SE JAKO PROFESIONÁL!

PŘEDSTAVUJETE SE VYSTRESOVANĚ NEBO SEBEVĚDOMĚ?

Hynku, Viléme, Jarmilo, můžeš se nám představit?”
Odkašlete si, nervózně zabrbláte jméno a název své pracovní pozice. Nastane trapné ticho. Vystresovaně zapnete režim
Životopis” a mluvíte o tom, co jste vystudovali, kdy jste začali pracovat a jak jste skončili tady. Ufff, máte to za sebou! Gratuluji! Nikdo si na Vás za pár minut ani nevzpomene.

Jak to dělají profíci? Metod je více, tady je jedna z mých oblíbených! 
1. JMÉNO
Začněte s úsměvem, udělejte krátkou pauzu před a krátkou pauzu po. Pokud si Vaše jméno někdo nezapamatuje, je to Vaše chyba! Řekli jste jej málo sebevědomě a moc rychle.
„Jmenuji se __ Petra Boušková __ a…

2. AKČNÍ SLOVESO + VÝSLEDEK
Komunikujte, co je výsledkem Vaší práce. Jak pomáháte dělat svět lepším?
Pomáhám lidem odprezentovat cokoliv úspěšně a profesionálně.”
„Dělám vše proto, aby se Vám v létě nepotil v autě zadek.”

3. POZICE
Jsem totiž prezentační kouč a trenér.”
„Jsem vedoucí týmu ve Škodovce.”

4. JAK TO DĚLÁM?
„Skoro každý den vedu individuální koučinky s klienty, kde soukromě pilujeme jejich styl nebo vedu hromadné workshopy ve firmách, kde řešíme specifické prezentační schopnosti, třeba pro obchoďáky, IT, marketéry a tak dále.”
„Se skupinou automobilových nadšenců denně inovujeme a testujeme všechny funkce klimatizace a topení v našich vozech.”

5. VÝZVA K AKCI
To, že jen okomentujete, co děláte, nestačí. Buďte jako reklama na vložky, ta Vám vždycky řekne, že si je máte jít koupit do nejbližší lékárny. 😎 „Pokud cítíte, že je zde něco, co by chtělo na Vašem prezentování zlepšit nebo znáte někoho, komu by se moje služby mohly hodit, určitě mi napište e-mail. Jsem tu pro Vás!”


#18: TAK NORMÁLNĚ O SEXU: Ženský orgasmus – Praktický návod pro muže

#18: TAK NORMÁLNĚ O SEXU: Ženský orgasmus – Praktický návod pro muže

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Každou minutu se pošle přes 203 milionů e-mailů. Mluví se normálně o e-mailech? Jasně, jsou běžnou součástí našeho života! Najdete plno zajímavých článků třeba o tom, jak e-maily třídit nebo si nastavit „out of office“.
Každou minutu dá 28 milionu lidí někomu like na Facebooku. Mluví se tak normálně o Facebooku? No jéžiš, existuje plno expertů, kteří Vám poradí, jak nastavit správně úspěšnou kampaň.
Každou minutu má 1,5 milionu lidí orgasmus. Mluví se tak normálně o sexu nebo dokonce o orgasmu? Vsadím se, že to maximálně opatrně naťuknete přímo s partnerkou nebo partnerem doma u vína, a když to nepomůže, svěříte se nejbližší kamarádce či kamarádovi. Tím končíte. Je to totiž tabu. Tabu, které všichni dělají a nikdo o tom nemluví… Ale jak říká sexuolog Petr Weiss: „Informace o ženském orgasmu by se měly učit snad už na základní škole! Aby muži hned od začátku tušili, jak na ženy, a ženy věděly, jak na sebe.“ 😊

Proto jsem celý tento podcast věnovala ženskému orgasmu. Protože je to natolik zajímavé a kontroverzní téma, o kterém se nemluví, ale přitom ovlivňuje náš život, že si prostě zaslouží naši pozornost.

Ne, nejsem sexuolog ani psycholog a vím, tohle není má doména. Nebo, není to má business doména, tou jsou prezentace a komunikace Lumina Learning. Ale… je to má lidská doména, jsem přeci žena a tohle téma se tedy týká i mě. A jsem natolik drzá žena, že jsem sebrala všechnu odvahu, řekla dalším zajímavým drzým ženám kolem mě, že plánuji podcast o ženském orgasmu, a poprosila je, aby se mi svěřily, jak fungují ony. K mému ohromnému překvapení skoro všechny velmi otevřeně odpověděly. Já si k tomu našla ještě pár statistik a najednou to vše do sebe zapadlo. Vezmeme to pěkně od začátku.

Jak na ženě poznáte, že by dnes chtěla sex?
Jednoduše, pokud s ní náhle večer nezalomcuje vášnivá touha a neskočí na Vás… žena – od pravěku opečovávatelka – Vám to dává vědět hned od rána. Sem tam Vás pohladí, obejme, dá Vám delší pusu než obvykle, ujede jí trošku delší sexy pohled nebo provokativní hláška s erotickým podtextem. Žena tedy připravuje atmosféru.

Proč žena potřebuje předehru?
Vědcům doteď není jasné, zda existují orgasmy dvojího typu, nebo pouze jednoho typu. Jedni tvrdí, že my ženy máme orgasmus buď vnější, nebo vnitřní (podle toho, kde jsme vzrušovány). Jiní tvrdí, že je to komplexní záležitost a že je v podstatě orgasmus jako orgasmus. Kvalita a intenzita je stejná. Klíčové ale je, že hlavním zdrojem orgasmu pro více jak 70 % žen je vnější stimulace! Aháá, takže proto ta předehra! Jednoduše, když na to jenom vlítnete bez čehokoliv kolem – před tím nebo při tom – možnost, že Vaše partnerka dosáhne orgasmu, je téměř nulová.

Jaké má žena erotogenní zóny?
Jak říká Radim Uzel: „Další důležitá věc je, ženská citlivost erotogenních zón je větší než citlivost mužská, a zároveň není tak výrazně specifická – neomezuje se tedy jen na úzce vymezené genitální oblasti.“ Chlapi, Vy jste prostě predátoři, jste odpradávna zvyklí zaútočit na jedno konkrétní místo. My ženy jsme v tomhle ale komplikovanější. Má kamarádka Eliška mi na to napsala: „Jednou jsem Davidovi vyjmenovala všechna místa, kde mě vzrušuje, když se mě dotýká, a že jich nebylo málo. Holky, tak překvapeného chlapa jsem ještě neviděla.“ Není nic jednoduššího než se na to partnerky zeptat, a potom tedy překvapeně poslouchat.

A teď má nejoblíbenější pasáž. Statistiky a české ženy. Za mě absolutně nejdůležitější uvědomění.

1. Mužům stačí k vyvrcholení 2–3 minuty pohlavní stimulace.
2. Žena potřebuje  – a teď se podržte – 20 až 30 minut!

A pohlavní stimulací je myšlena převážně vnější stimulace nebo vnitřní v kombinaci s vnější.

Jdeme dál se statistikami od pana Weisse:
Ze 100 českých žen asi 8–12 krásek nikdy nedosáhne orgasmu, jednoduše tu nějak zdravotně chybí vrozená vlastnost orgasmus mít. Zbylých, zaokrouhleme to na 90 žen ze 100, je schopno orgasmu dosáhnout. Pozor, být něčeho schopna ještě neznamená, že to tuto schopnost ovládají.
Tedy další zajímavý fakt. Z těchto 90 bohyní lásky pouze 5 dosahuje orgasmu se svým partnerem pravidelně. Zbylých 85 žen z těchto 90 popisují problémy s dosahováním orgasmu, některé si při sexu potřebují dopomoci nějakou stimulační hračkou, jiné dokonce nejsou schopné vyvrcholit při sexu vůbec, potřebují na to být samy se sebou.

Co z toho vyplývá? Muži, pokud si přejete, aby žena vystřelila na měsíc při hrátkách s Vámi, musíte se jí věnovat komplexně. Vnější stimulace je základ. A bohužel, poměrně dlouho. Půl hodinky není málo. Zároveň, pokud to ženě nejde, neberte to jako vlastní selhání, protože není! Absolutní většina ze všech dotazovaných potvrdila, že si sex užijí i bez vyvrcholení. Je pro ně důležitá blízkost, intimita, ten samotný akt. Jako žena Vám mohu potvrdit, my to fakt máme jinak, chlapi.

Ale ačkoliv ženy obecně orgasmus nepotřebují k životu, 73 žen z těchto 100 jej občas před svými muži předvádí a 5 žen z těchto 100 jej simuluje pokaždé, aniž by partner pojal podezření. Důvody?
Nejčastěji ženy v dotazníku uváděly věty:
1. „Abych to měla rychle za sebou.“
2. „Abych potěšila partnera.“

Teď je otázkou, jestli si za to nemůžeme samy. Tím myslím to, že muži se cítí zklamáni, když při sexu nedosáhne orgasmu i jejich partnerka. Tím, že orgasmus my ženy předvádíme, vzbuzujeme ve Vás, chlapech, přesvědčení, že je pro nás orgasmus důležitý. Na druhou stranu jej simulujeme právě proto, abych se nemusely dívat na ty Vaše zklamané obličeje. Protože ačkoliv jsme Vám již několikrát řekli, že orgasmus pro nás není důležitý, Vy to jaksi nechápete, a tak to raději předvedeme, abyste byli šťastní.

Drazí posluchači a čtenáři, prosím, milujte se a mluvte spolu o sexu, mluvte spolu o tom, jak to máte rádi a jaké jsou rozdíly mezi sexualitou muže a ženy, už jen z toho důvodu, abych nemusela nahrávat další podobný podcast. 😀 Podcast od obyčejné holky, která mluví tak normálně o sexu. Já doufám, že jsem tímto podcastem pomohla alespoň jednomu páru se navzájem lépe pochopit a alespoň jednomu páru rozproudit tu komunikaci mezi sebou.

Tímto minimálně na nějakou dobu s tématem sexu končím a přesunu se zase na jiná zajímavá témata. Ale pokud Vás tohle téma zajímá, poslechněte si podcast #14#15#16. Já Vám moc děkuji, že jste doposlouchali až sem.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými partnery, kolegy nebo přáteli. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#17: (NE)BÝT BOHATÝ: Jak nevědomky zabijete každou možnost vydělávat víc peněz.

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Peníze. Jsou dobré, nebo špatné? Je potřeba je hromadit, nebo investovat? Kolik vydělává můj partner a kolik já? Jak rozdělit účty? Co je luxus? Můžu si to dovolit? Chci si to dovolit? Proč nevydělávám více? Kolik peněz si zasloužím? Je vydělávání peněz doménou mužů, nebo žen? Peníze hýbou světem a dnes budou hybnou silnou i tohoto podcastu.

Do teď si pamatuji moment, kdy jsem v euforické chvilce řekla svému, tenkrát poměrně čerstvému, příteli: „Víš, já chci jednou být bohatá a vím, že budu.“ V ten moment se můj partner zasekl. Od té doby jsme několikrát diskutovali nad tím, jak peníze mohou zkazit charakter a proč vlastně chtít, nebo nechtít být bohatý, a až snad po měsíci podivných debat mi konečně přítel položil tu základní, zcela elementární otázku, od které jsme to měli celé začít už od začátku: „Počkej, počkej, co pro Tebe znamená být bohatá?“ Vylíčila jsem mu svou představu s milionem na účtu. Zeptal se zcela v klidu: „Myslíš milion eur?“ Vyvalila jsem na něj oči „Blázníš, milion korun.“ Oba jsme slovo „bohatství“ vnímali jinak. Zamyslete se teď sami pro sebe, s jakou částkou na účtu byste si již přišli bohatí? A proč zrovna s touto?

Ještě před tím, než začnete oponovat vnitřním bohatstvím a že statky jsou v konečném důsledku k ničemu, že nejdůležitější je zdraví, rodina a láska… tak Vás zastavím. Dnes budeme hovořit o penězích. O těch barevných bankovkách. O vnitřním bohatství zase někdy jindy.

Už při odpovídání na danou otázku jsme společně zabrnkali na několik vnitřních sabotérů.

Nejprve se zamyslete, jak vnímáte slovo peníze? Je to spíše pozitivní, nebo negativní pocit? Lehce ezotericky bychom mohli říct, jakou energii myslíte, že mají peníze? Možná Vás překvapím, ale peníze nemají vůbec žádnou energii. To jste Vy, co jste jim nalepili nějakou nálepku. Jestli žijete v tom, že peníze Vás budou jen omezovat, přidělají Vám kopec starostí a problémů, pak je vnímáte asi negativně. Pokud v nich naopak vidíte svobodu, nezávislost, možnost plnit si sny a pomáhat světu, pak budete mít asi pozitivnější přístup.

Obrovitánský podíl na tom má i to, co do Vás lili od malička Vaši rodiče. Dala jsem do kupy snad ty nejčastější hlášky a přesvědčení, které jsem různě pochytila a se kterými jsem sama bojovala.
Je to skvělé cvičení pro Vás, jen čtěte věty, a jakmile ucítíte svíravý pocit, negativní vlnu, přejede Vás studený pot, tak jste právě narazili na toho Vašeho sabotéra. Jdeme na to!

„Peníze kazí charakter.“ „Mám strach, že když zbohatnu, stane se ze mě nafoukaný blbec. Ztratím své současné přátele, protože si s nimi nebudu mít o čem povídat. Nebudu si vážit základních hodnot. Nemůžu si dovolit vydělávat víc než moji rodiče. Nemůžu si dovolit vydělávat víc než můj přítel.“
Nebo trošku z jiného soudku: „Bez práce nejsou koláče. Jenom když budu tvrdě pracovat, tak mohu vydělávat.“ A tak dále. Napište mi do komentářů nebo na jakoukoliv mojí síť, jaké sabotéry jste objevili. Opravdu mě to zajímá. A nezapomínejte, v ničem nejste sami!

Ráda bych podotkla k „Peníze kazí charakter.“, podle všeho to tak není, naopak Peníze odhalují charakter.“ V jednom podcastu to bylo krásně vysvětleno: „Pokud jste blbec, budete bohatým blbcem, pokud jste normální, budete bohatě normální.“ Údajně dokonce existuje statistika spojující sexuální úchylky a výšku finančního příjmu, vzpomeňte si třeba na takových 50 odstínů šedi. Týpek, co má potlačovanou potřebu být dominantní, tak ve filmu v podstatě díky penězům být může. Tedy peníze odkryly charakter. 😊

Mám pro Vás krásný příběh z knihy Cesta – Vědomí, Nová měna od Brandon Bays a Kevina Billeta:
Abyste se lépe nacítili, do příběhu zasadím českou měnu a česká jména. Příběh místo Brandon budu vyprávět jako já, Péťa.

Zavolal mi dlouholetý kamarád Tomáš a sotva popadal dech: „Právě jsem pro svou firmu získal investici 22 milionů korun! Když jsem viděl smlouvu, zpanikařil jsem, odjel jsem sám na chatu a tam šílel. Pohlcovaly mě tam všechny možné strachy z takové částky. Bál jsem se, že selžu, zkrachuju, ztratím všechny, rodina mnou bude opovrhovat, přátelé mě zavrhnou, sám z těch peněz zblbnu. Nakonec jsem to ale přemohl, smlouvu podepsal a hele, ono se nic nestalo, bylo to v pohodě.“

Za 3 měsíce mi volá Tomáš znova: „Peti, tomu neuvěříš, získal jsem investici ve výši 218 milionů korun! Jen tentokrát jsem týden zvracel sám na chatě. Byl jsem úplně mimo, plný všech přesvědčení a strachů. Bál jsem se, že mě bůh potrestá, že firma zkrachuje, že skončím bez přátel a rodiny. Nakonec jsem to zase přemohl a podepsal, hele, a ono se zase nic nestalo, prostě přibylo pár nul na účtu, rodina ani přátelé mě nezavrhli. Díky bohu!“

Pogratulovala jsem mu a na „férovku“ mu řekla, že má problém, který si musí vyřešit, že tohle není normální, a on mi řekl, že to normální teda je a jestli já bych s tím neměla sama problém. Bez mrknutí oka jsem řekla, že ne! Jsem přeci otevřená nekonečné hojnosti, kurňa!  Doma jsem nad tím ale přemýšlela, nakonec jsem si poctivě sedla a sepsala všechny své pravidelné výdaje, výdaje na jídlo, dům, oblečení a následně jsem zavřela oči. Položila jsem si otázku: Kdyby bylo o tohle všechno postaráno, kdybych mohla mít na měsíc JAKOUKOLIV částku, kolik bych byla ochotná utratit jenom pro sebe? Před očima mi vyvstala částka 4400 Kč. Málem mě omylo, já, žena neomezených možností, si nedovolím přijmout jen pro sebe víc jak necelých 5 tisíc korun? A pak mi došla další jobovka, když jsem si reálně sedla nad svým účetnictvím. Každý rok jsem vydělávala stejně a každý rok jsem opravdu měsíčně ušetřila asi 4400 Kč.

Sama sebe jsem úspěšně sabotovala. Kdykoliv to vypadalo, že se dotknu hranice mé pohodlné zóny, zrušila jsem sezení s klienty, protože jich přece nemusím mít tolik, zrušila jsem obchodní cestu do zahraničí, protože tam přece nemusím jezdit dvakrát ročně, ale stačí jednou.

Chtěla jsem tomu přijít na kloub, a tak když přítel přišel domů, zkusili jsme techniku, o které jsem četla. Uvolnila jsem se, Adam si sednul naproti mně a zeptal se mě: „Představ si, že bys mohla mít jakýkoliv plat, jaký příjem bys upřímně považovala za příjemný?“ Nadechla jsem se a vyslovila jsem částku zcela průměrného platu.
Adam se usmál a řekl: „Fajn, abychom zjistili, kde máš skutečně svou zónu pohodlí, teď mi ten plat zpětinásob. Jaký z toho máš pocit?“ Ponořila jsem se do té představy a začala jsem se třást, stáhlo se mi hrdlo, hystericky jsem se Adamovi obhajovala, proč mi stačí pouze průměrný plat, až jsem nakonec ječela: „Pokud se jenom pokusíš mi jakkoliv zvyšovat můj příjem, vím, jak jej účinně zablokovat!“ Adam to zkusil měkčeji a já začala plakat: „Cítím všepohlcující strach, paralyzující strach. Jsem neschopná, nezasloužím si to, nepracuji dostatečně, nikdo mě nebude mít rád…“

Jak to dopadlo, Vám nebudu prozrazovat, ale evidentně dobře, když daná žena napsala tuto knihu, ve které se i skýtá poměrně dlouhá hloubková meditace s imaginacemi, která Vás komplet očistí od všech strachů z hojnosti.

Tento úryvek jsem Vám zde převyprávěla schválně, protože mě samotné se zaseknul v paměti. A od té doby se sama sebe často ptám, zda i já se netopím v „autosabotáži“. A schválně, položte si, prosím, teď tu otázku ze začátku znovu: S jakou částkou na účtěu byste si již přišli bohatí? A proč zrovna s touto? Chcete vůbec být bohatí? Proč ano, a proč ne?

Budu ze srdce ráda, když mi napíšete na jakoukoliv síť nebo do e-mailu, jak se Vám dnešní podcast líbil a jaká jedna myšlenka nebo jeden aha moment Vám zůstává v paměti.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#16: TAK NORMÁLNĚ O SEXU: Frekvence (3/3). Jdeme do finále a budeme aplikovat do praxe.

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Pět pravidel pro pochopení toho, proč Váš partner chce sex méně, nebo více než Vy, nebo shrnutí podcastu #15 z rychlovlaku: Pokud to má Váš partner jinak, neznamená to, že to má špatně a Vy dobře. Vy to máte dobře pro Vás, on to má dobře pro něj. Nic si neberte osobně, problém není ve Vás. Partnerovo vnímání sexuality vychází z jeho osobního příběhu. Pochopte Vaše jazyky lásky. Udělejte si inventuru své duše a svého příběhu, co pro Vás sex znamená a jak se při něm cítíte. Zamyslete se reálně nad tím, jak moc je pohár Vašeho partnerství naplněn ve 3 pilířích vztahu. Připravte se na pořádnou finální jízdu. Dnes to bude o praktických tipech.

Dnes to bude z praxe. Vnitřně cítím, že toto téma potřebuje uzavřít něčím, co Vy reálně můžete doma říct nebo udělat, abyste se s partnerem vyladili. Ráda bych upozornila, na koho to bude moc, tak tenhle podcast klidně vypněte, poklepejte si na čelo, dejte si dobrou kávu a pusťte si nějaký můj prezentační podcast, protože ani dnes to o prezentacích fakt nebude.

Kdo ale neslyšel moje předešlé dva podcasty (#14 a #15), určitě doporučuju, protože zkrátka bez toho správného nastavení mysli nikdy následujícími praktikami nedocílíte žádaného výsledku.

Jdeme na to.

První rada sexuálních terapeutů zní:
1. O SEXU MLUVTE.
Jak to máte rádi, jak Vám to vyhovuje, nevyhovuje. Preferujete spíš rychlou jízdu, nebo procházku pomalým krokem? Můžete to nějak nakombinovat ke spokojenosti obou? Z čeho máte strach? Měli byste při tom mluvit víc, nebo míň? Věřte mi, tohle Vám hrozně pomůže, protože najednou nebudete proti sobě, ale budete proti potenciálnímu problému. Když jsem tohle téma otevřela s nejbližšími přáteli, muži, jeden si postěžoval: „No jo, jenže kdo se má ve Vás ženských vyznat. Já už raději ani nezačínám, protože nevím, na co moje Kája bude mít zrovna chuť. Jednou je to romantická jízda, jindy vášnivá bleskovka. Stresuje mě to, protože ve finále mi vyčte, že zrovna dneska byla naladěná jinak.“ Jak to vyřešili? Mluví o tom před tím. Kája řekne Pepovi, co by se jí dnes chtělo, Pepa zase řekne, jak je na tom on, a buď se shodnou, nebo zvolí zlatou střední cestu. 😊
Jo, já vím, možná si řeknete, že to má daleko od milostných scén v romantických filmech, nebo naopak v pornu, ale taková je realita. A jak říká terapeut Honza Vojtko: „Romantické filmy pro ženy jsou jako porno pro chlapy. Obojí nerealistické a vytvářející zcela mylné představy o sexu. Ani jedno nedoporučuji konzumovat moc často, a když, tak s vědomím, že takhle to v reálu fakt nevypadá.“

Druhá rada sexuálních terapeutů zní:
2. MĚSÍC BEZ SEXU aneb MĚSÍC PODLE GOLFISTY.
Tady se mi zase líbilo přirovnání sexuologa Petra Weisse: „Je to, jako když jde horal, sportovec na túru do Tater a vezme s sebou golfistu z Prahy. Horal uhání, nezapotí se a golfista se snaží, ale dlouho to nevydrží. Jestli chtějí jít spolu na pochod, musí vždycky ten rychlejší zpomalit na tempo toho pomalejšího, jinak je to dlouhodobě neudržitelné.“ Pro ty náruživější z Vás… nezní to moc optimisticky, co?

Řeknu Vám, kde je zakopaný pes. Když horal neustále iniciuje hrátky takovým tím: „Dneska bychom mohli, co?“, „Zlatko, mám chuť…“, ruka sem, ruka tam, po čase si golfista vytvoří odpor k těmto větám a gestům a letí mu hlavou: „Ježíš, zase…“ Četla jsem příběh z poradny, kdy si horal našel milenku a golfista se vyhýbal jakémukoliv styku s horalem, protože mu jeho fyzický dotek způsoboval špatně od žaludku. A to asi nechcete. Proto se doporučuje dát si měsíc pauzu. Co se stane?

Podle všeho ohromná úleva! Golfista si uleví a horal se nemusí namáhat, prostě oba ví, že nic nebude. Tak jednoduché a zároveň kruté to ale není. Terapeuti z intimního spojení doporučují místo sexu se vrátit k intimitě. Jednou z aktivit je třeba Bossy masáž, když se střídavě navzájem masírujete, ale s tím, že k sexu nesmí dojít. Zkrátka si opět k sobě hledáte cestu přes intimitu.

Komu to přijde moc radikální, můžete zkusit měsíc bez kontroly, tedy měsíc bez proaktivity, kdy necháte všechno na tom druhém. Berte tento měsíc jako experiment, kdy pozorujete sami sebe a Vašeho partnera. Pozorujte, jak často to doopravdy potřebujete, zda pomáhá, když zařadíte nějakou jinou aktivitu do svého režimu (tím nemyslím teda milence nebo milenku). 😊 A po měsíci si to můžete vyhodnotit.

Třetí rada sexuálních terapeutů zní:
3. NE NA VŠECHNO MUSÍTE BÝT DVA.
Pokud přijde den, kdy Vy máte chuť a partner ne, nemusíte v této situaci zůstat závislý pouze na něm. Řeknu to narovinu, muž se může někam zavřít s pornem a žena si udělá sama romantický večer s nějakou hračkou. Zde je ale velmi důležitý absolutní respekt golfisty k tomu, že horal si pomohl sám. Žádné výčitky. Naopak golfista by měl být rád, že horal našel částečně řešení celé situace, a to vylézt si čas od času na Velkou Fatru prostě sám, bez toho, aby nutil Golfistu.

Terapeuti z intimního splynutí zde navrhují ještě jinou taktiku, a to, pokud Golfista v daný moment nemá náladu, nemusí říct prosté: „Ne,“, může říct: „Ne, ale…
Kouzelné „ale“ Vám může změnit atmosféru celé situace! „Ne, ale co můžeme dělat spolu jiného…“
Odvážnější mohou dokonce navrhnout, že při výstupu horala budou vedle něj a budou se s ním tzv. tulit. No, já vím, já vím, zní to šíleně, nikdo, koho znám, to nezkoušel, ale tak zní jeden z tipů.

Já Vám ze srdce děkuji, že mé podcasty posloucháte, že podle všeho Vás i baví moje myšlenkové odbočky od prezentací k normálním tématům, o kterých se moc normálně nemluví. Budu se na Vás moc těšit příště, kdy se podíváme na to, proč nevyděláváte tolik, kolik byste chtěli.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#15: TAK NORMÁLNĚ O SEXU: Frekvence (2/3). Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejme na mysli, v sexu nám to vyčíslí.

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Jeden podcast mi na téma sex evidentně časově nestačil, a tak přicházím s dalším. Začneme jednou ověřenou prezentační technikou, která hned v úvodu jakékoliv prezentace chytne maximum pozornosti publika, a to je – statistika.

74 % žen dává přednost jídlu před sexem. Za mě, amen, při cheesecaku se nezapotíte, cheesecake jíte tak rychle, jak chcete Vy, a když ho nesníte, nebo si naopak přidáte, nemusíte to s cheesecakem nijak víc probírat. Každá 20. žena neměla někdy sex střízlivá. Já se upřímně divím tomu číslu. Kdybych si měla tipnout, tak bych řekla, že snad každá žena měla někdy sex lehce ovíněná, ale evidentně mám kolem sebe málo kamarádek abstinentek. A poslední fakt, který mě pobavil, až 84 % žen poskytne občas partnerovi sex jako úplatek za pomoc v domácnosti. No, bez komentáře. 😊

V minulém podcastu, v podcastu #14, jsme rozebírali, z jakého důvodu vůbec tyto speciální podcasty dělám, jaká frekvence sexu je ideální a co za pocity prožívá partner, který je do sexu nucen, nebo naopak je hlavním iniciátorem všech intimních hrátek. Pokud jste ještě neslyšeli daný podcast nebo nečetli článek k němu napsaný, ze srdce Vám to doporučuji, protože je nejlepší nejdříve danou problematiku pochopit a až potom s ní nějak pracovat. Protože dnes s vyladěním frekvence budeme pracovat.

Opět bych ráda zdůraznila, že nejsem žádný sexuální expert nebo terapeut. Jsem jen obyčejná holka, která by ráda o normálních věcech mluvila normálně. Tedy ne vulgárně, ani se při tom pochechtávat jako patnácka. Všechny tipy, které tu budu sdílet, mě zaujaly při poslechu různých podcastů a při debatách s různými ženami kolem mě, které jsem kvůli těmto podcastům vyzpovídala.

My moudré hlavy 😊 jsme daly do kupy několik rad, tipů a triků, jak se pokusit tohle téma, tedy frekvence sexu v páru, kde každý to chce jinak, vyladit ke spokojenosti obou. A ne, nebudu si tady hrát na rozumbradu, co ví všechno – takže uchopím téma, které je kolem mě mezi ženami kupodivu nejčastější a kterým jsem si sama před pár lety prošla s expřítelem. Tedy budeme se na frekvenci sexu v páru dívat z pohledu člověka, který je náruživější než jeho partner. Jo a dále budu říkat partner – pro chlapy, kteří poslouchají, dosaďte si tam slovo partnerka – tipy jsou obecné a platí pro všechny kombinace párů.

Prima, dost povídání, jdeme do praxe:

Pět pravidel pro pochopení, jak být spokojeně uspokojení 😉
1. KAŽDÝ TO MÁ JINAK.
Pokud to má Váš partner jinak, neznamená to, že to má špatně a Vy dobře.

Pokud Vy byste na to rádi hupsli každý den a Váš partner jednou za měsíc, neznamená to, že Vy jste normální a on je divný. Jen to máte každý jinak. Tečka. Absolutně nemá cenu si tady navzájem něco vyčítat, tento fakt musíte jen přijmout a nehodnotit.

2. NEBERTE SI NIC OSOBNĚ.
Každý člověk je egoista, a proto si zcela logicky myslí, že vše, co se děje, je kvůli němu. Ženy, říkejme pro účel tohoto podcastu „milovnice“, se mi svěřovaly: „Mám pocit, že mě nemiluje tolik jako já jeho, asi nejsem dostatečně sexy, možná dělám něco špatně v posteli, nejsem dost taková a maková, podle mě ho už nevzrušuju.“ Blbost. Není to o Vás, je to o partnerovi. Důvodů může být plno. Partner má jinou rodinnou výchovu. Sex byl vnímán u nich doma jako tabu nebo jako něco špatného, o čem se nemluví a nedělá se to, partner má špatnou zkušenost z minulých vztahů, sexuální aktivita je u něj na hodnotovém žebříčku jinde než na tom Vašem, má jiný jazyk lásky (doporučuji přečíst knihu Pět jazyků lásky, může Vám zachránit život) a tak dále, a tak dále. Stojí za to o tom mluvit. Poznejte navzájem Vaše příběhy. Jak a proč se cítíte v nynějším vztahu?

3. POCHOPTE JEHO JAZYK LÁSKY.
Tohle mi přijde úplně klíčové v jakémkoliv vztahu. Strašně moc Vám pomůže, když uvidíte partnerovy signály vyznání lásky tam, kde opravdu jsou, ne tam, kde byste je rádi měli. Dle Garyho Chapmana existuje 5 jazyků lásky:
3.1. slova ujištění – druhý slovy oceňuje Vaší hodnotu (pochválí Vás, řekne Vám, že Vás má rád…)
3.2. pozornost – je s Vámi, naslouchá Vám, empaticky se dokáže nacítit, obejmout…
3.3. dary – kupuje Vám dárky, maličkosti, hmotné věci
3.4. skutky a služby – pomůže Vám, patří sem úklid domácnosti, oprava auta, zkrátka jakákoliv praktická činnost
3.5. fyzický kontakt – dotyky, sex, líbání, objetí

Vygooglila jsem daný test na internetu a rozeslala ho několika párům kolem mě. Výsledky byly různé, ale co mě moc nepřekvapilo, ženy milovnice měly jazyk fyzický kontakt a jejich muži měli jiný. Nejvíc mě pobavila spontánní reakce kamarádky Adély: „Počkej, takže když on mi vynese koš a vyklidí myčku, tak já si to mám přeložit, jako kdyby se se mnou pomiloval? To snad nemyslíš vážně.“ No, bohužel jo. Její partner jí bezmezně miluje a je schopen pro ni vynášet ten koš klidně 3krát týdně, zatímco ona kupuje sexy prádlo. Nebo naopak, partnerka Vám uvaří dokonalou svíčkovou a pak se svalí unaveně do postele, protože ona Vám již svou lásku dokázala, zatímco Vy byste ještě skotačil.

4. CO PRO VÁS SEX ZNAMENÁ A PROČ HO DĚLÁTE?
Jak se při něm / po něm cítíte?
S těmito otázkami přišla jedna má kamarádka od své koučky. Začali jsme to tedy rozebírat. Aneta se při něm cítila žensky a Simona se cítila uvolněná, submisivní. Bylo vážně nesmírně zajímavé sledovat, jak to pro každého znamená něco jiného, a pak jsme šli ještě víc do hloubky, jak se Aneta může cítit víc žensky normálně, jaké aktivity by pro sebe mohla dělat, aby k tomu nepotřebovala sex. Stejně tak Simona, co změnit ve svém životě, aby se cítila víc uvolněná a bez kontroly nad vším v každodennosti, nejenom v posteli. Nutno podotknout, obě jsou vysoce vytížené manažerky, které v práci dost frčí na mužské energii.

5. TŘI PILÍŘE VZTAHU.
No jasně, není to jenom o sexu, a kdyby bylo, tak do kupy je to asi dost žalostný vztah. Já na jedné přednášce kdysi dávno slyšela krásnou teorii, která mě provází každým vztahem.

Na partnera (nebo partnerku) byste se měli podívat jako na:
5.1. Přítele
– Jaký je kamarád? Můžete se mu se vším svěřit? Je to v podstatě Váš nejlepší přítel? Důvěřujete mu? Jak mi jednou řekla mamka: „Najdi si takového chlapa, se kterým můžeš diskutovat – vše ostatní se na stará kolena vypaří, ale je potřeba, abyste si nad vínkem vždycky dokázali pokecat.“
5.2. Rodiče – Jaký Váš partner jednou bude (nebo je) rodič? Jaký má vztah k dětem? Je zodpovědný, spolehlivý, hravý…?
5.3. Milence – Rozumíte si v sexu? Líbí se Vám sex s ním (když už na něj dojde)? Voní Vám? Je tam ta chemie?

Proč otevírám toto téma – už několikrát jsem viděla, jak se lidi zaměřili pouze na pilíř „Milenec“, to byl hlavní problém, proto se s ním musí rozvést nebo rozejít a jaksi zapomněli na další dva pilíře. Jasně, nikdy nic nemůže být perfektní, ale stojí za zamyšlení, z kolika třetin je Vaše sklenice plná, nebo prázdná.

Přiznám se Vám, že vůbec netuším, jak na tyto podcasty budete reagovat, ale budu se zde držet pravidla, které si opakuji před každou svou přednáškou nebo prezentací: „Kdyby to mělo pomoci jen jednomu člověku, tak to má smysl.“ Příště se podíváme na poslední 4 praktické tipy, co říkat nebo dělat, abyste byli těmi dokonalými spokojenými milenci.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#14: TAK NORMÁLNĚ O SEXU: Frekvence (1/3) Jak často je normální spát se svým partnerem/partnerkou? Pocity, když to jeden chce víc a druhý méně.

Petra Boušková

<>

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Sex. Když jsem na LinkedIn napsala, že chci udělat podcast o sexu, jedna má posluchačka reagovala, že jsou témata, o kterých se zkrátka na veřejnosti nemluví. Témata, která by měla zůstat v soukromí. Částečně tento názor chápu, ale zároveň mě to pěkně štve. Jedná se totiž o téma, které řeší všichni a zároveň vlastně nikdo. Nebo nikdo… skoro nikdo o něm nemluví tak normálně… aniž by ho nezlehčoval, připitoměle se při něm nesmál nebo ho nevulgarizoval. Při tom to jde a já doufám, že dnes se mi to povede. Dnes Vám jedna úplně normální holka řekne něco úplně normálně o sexu.

Ehm, ne, dnes to zase nebude o prezentacích. Upřímně, tohle téma je tak kontroverzní a takové tabu, že jsem dlouho přemýšlela, jak jej uchopit, abyste si mě neblokovali, nezlynčovali, co to sem cpu. Ale já to prostě risknu, protože si myslím, že by se o tom mělo mluvit. Normálně.

Proč tohle téma? Před pár lety jsem měla s holkami tzv. babinec. Sešlo se nás 12 ženských. 12 úspěšných zajímavých bab u mě na bytě, otevřely jsme si vínko a klábosilo se. Tehdy jsem byla navenek veselá zamilovaná Péťa, ale přiznám se vám, s tehdejším partnerem mi sex absolutně nevyhovoval a já moc nevěděla, co s tím dělat. Přišlo mi to bezvýchodné. A tak, po pár sklenkách, jsem to na ty svoje spřízněné duše vybalila a čekala, jak mě všichni politují, protože oni to mají doma pravděpodobně normální. Následovalo ticho a pak… Představte si americkou burzu, když nečekaně spadnou akcie. Ovíněné euforické ženy, které pily víno a cpaly se nezřízeně tučným cheesecakem, začaly jedna přes druhou vykřikovat a vyprávět, co za problémy mají ony doma. Bylo to tak ulevující si o tom normálně pokecat.
A mně to tenkrát přišlo líto. Kdybychom neotevřely víno a já téma nenakousla, tak každá si myslíme, že jsme divná nebo že partner je divný a že celá naše situace nemá řešení.

Obecně mě tohle téma začalo zajímat, poslouchala jsem nějaké podcasty, které mi ale přišly víc připitomělé než nápomocné. Zajímavější byly statistiky sexuologů, ale ty mi zase nedávaly moc návod na problémy. Po čase jsem zjistila, že se v tom našem babinci – máme na whatsappu naší skupinku – pořád dokola řeší vlastně jenom jedno téma a ráda bych Vám řekla k němu něco víc. Opakuji, jako normální holka, ne jako sexuolog nebo Váš terapeut.

Téma, ke kterému jsme se stále vracely bylo: FREKVENCE SEXU ANEB ROZDÍLNÁ CHUŤ NA SEX

Údajně nejčastější otázka v ordinacích sexuologů je: „Pane doktore, kolikrát týdně je to správně?“
Je dávný mýtus, že chlapi to chtějí obecně víc než ženy. Údajně za poslední roky je více a více žen, které to chtějí častěji než muži a jsou z toho v domácnostech nešťastné. Takže jestli mě takové holky poslouchají, evidentně v tom nejste samy! Průměrný český pár má sex dvakrát týdně, kdy 15 minut trvá předehra a 15 minut trvá samotný sex. Aaaa… už Vám to šrotuje! Ježiš, my se milujeme jenom jednou měsíčně, to je konec! Nebo my spolu blbneme denně, tyjo, abychom to nepřehnali zase, abychom neupadli do stereotypu. Statistiky obsahují sice cenné údaje, ale často Vás zbytečně hodí do modu přemýšlení: „děláme to tedy správně?

Zajímavá otázka k zamyšlení: „Kdybyste byli jediný pár na světě a neměli byste tedy žádné srovnání s ostatními – byli byste s Vaší frekvencí spokojeni?

Přidám sem historku terapeuta Honzy Vojtka: „Přišel za mnou pár padesátníků, kteří se milovali jednou ročně. Jenže drahá paní se dozvěděla od přítelkyň, že to není normální a že se to normálně dělá častěji. Skončili u mě na terapii. Když jsem je viděl, ti dva po sobě neustále lezli, drželi se za ruce, hladili se po zádech. Poslal jsem je domů, že jsou úplně v pořádku, a řekl jsem jim, že mají mezi sebou možná víc intimity a lásky než všechny ty páry, které mají sex častěji.“
Proč to říkám? Pokud Vám ta Vaše frekvence vyhovuje, vyhovuje tedy oběma v páru, vykašlete se na nějaké statistiky. Ze srdce Vám to přeji a tohoto faktu si nesmírně važte. Nebudeme si ale lhát do kapsy, já kolem sebe nemám jediný pár, který by si teď dal high five a podcast vypnul.😊 Bohužel.

Pitomé je, že daná situace, tedy nesoulad potřeb, vyvolává frustraci v obou partnerech.

Já budu teď mluvit za ženy, protože jsem žena a se ženami jsem to probírala. Ale podle mě pocity, které teď budu popisovat, jak se cítí člověk, který nutí toho druhého do sexu, a naopak člověk, který se často přemůže, aby druhému vyhověl, budou úplně stejné, nehledě na to, jestli jste žena nebo muž. Ale já to pro zjednodušení budu popisovat z toho ženského pohledu.

Začneme tím, jak se cítí žena, která by v partnerství ráda skotačila více než její muž. Mimochodem to je další tabu dnešní doby. Tedy tabu v tabu 😊 Protože se většinou, nebo alespoň mně to tak přijde, až skoro předpokládá, že žena to nechce tolik, že je zcela normální, když muž loudí. Nebo normální – děje se to a mluví se o tom. Ale co… když žena loudí, tak to je potupa, o tom ani muk. A těchto žen mám momentálně kolem sebe kupodivu nejvíce, ale zkrátka se o tom nemluví.

Každopádně v holkách s větší chutí na milostné hrátky vyvolává nucení svého partnera pocit, že nejsou dost sexy, nejsou žádané, nejsou milované, že partner na Vás nemá chuť, protože nejste dost dobrá, krásná, divoká, „kdovíco jakéco“. Jedna kamarádka mi psala: „Hele, přijdu si jako jeho kamarádka, služka, hospodyňka, ale vůbec ne jako nějaký sexuální objekt.“ Navíc, asi i z romantických filmů jsme (celkem nešťastně) naučeny, že je to muž, co by měl ženu svést, ne žena jeho. Respektive ne, že žena iniciuje 100 % všech intimních chvilek.

Nepřidává ani to, že statistiky ukazují, že ženy si nejvíce užívají sexu po třicítce. Proč? Muži frčí na výkon. Výkon mají většinou jako mladí divoši, kdy se potřebují uvolnit, ženy ale na rozdíl od nich nejsou výkonné energie, jsou od pradávna pečující energie, ty se potřebují cítit uvolněně při milování, aby si jej užily. A abyste se cítili uvolněně při něčem, musíte sám sebe už dostatečně znát, nesmíte se stydět, musíte mít sebevědomí na to se svléknout a říct si, co chcete, atd. Nejednou jsem slyšela: „No jo, Peťulo, kdy jindy než teď? Já jsem ve svém rozpuku.“

Opačná poloha je, když jste ten, který nevyžaduje sexuální uspokojení tak často. Taky mám pár kamarádek. V této roli se cítí holky taky špatně, protože po nějaké době se už děsí večera, kdy to zase přijde. Nedávno jsem dostala nešťastnou zprávu od Elišky: „Začínám být alergická na to, když mě u televize pohladí po stehně. Přesně vím, že na to zase bude chtít vlítnout. Normálně radši se večer zašiju do kuchyně, než abych se zase musela vymlouvat.“ A to je pořádný průšvih! Tato žena se začne svému protějšku vyhýbat, protože si přijde, že chlapovi jde jen o to jedno, že je jenom panenka na uspokojení potřeb. Za každým dotekem hledá tato žena vedlejší motivaci, je z toho unavená, navíc jí její partner neustále vyčítá, že je s ní něco špatně, říká jí, že ho asi dost nemiluje. A tak se žena přinutí, i když se jí teda vůbec nechce, jen aby nemusela čelit výčitkám.

Je mi jasné, že tohle není úplně téma na to, abyste mi do komentářů psali, jak to máte doma Vy. Ale budu si moc cenit toho, když mi napíšete třeba soukromou zprávičku, popřípadě řešení, které Vám zafungovalo, nebo nezafungovalo.

Příště se podíváme na to, co je strašně důležité si uvědomit a s jakým nastavením mysli řešit tyto problémy a nesoulady, abyste neskončili sami, bez lásky a sexu.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#13: POKROČILÉ TECHNIKY ONLINE CALLŮ (3/3): Jak Vám gestikulace zachrání schůzku a psaní poznámek ji může podělat

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Víte, co je tzv. syndrom „MAS“? Kromě toho, že jde o velmi vážnou komplikaci revmatických onemocnění, mluvíme zde o syndromu aktivovaných makrofágů. Podle Davida Gradyho jde taky o syndrom bezmyšlenkovitého přijímání pozvánek v kalendáři. Dle Gradyho zde nemáme jenom jednu globální epidemii covid-19, ale zároveň dennodenně trpíme kvůli epidemii „MAS“.  Jde o nedobrovolný reflex, kdy člověk akceptuje jakoukoliv pozvánku na schůzku v momentě, kdy mu přijde do kalendáře. Zkrátka něco přijde, Vy to odklepnete a hups: „Jej, musím letět, promiň, už teď jsem pozdě na schůzku.“ A o těchto online schůzkách to bude i dneska.

Na rozdíl od korony, se kterou toho až tak moc nezmůžeme, nebo se mi to alespoň dle situace tak zdá, se schůzkami toho dokážeme dost. Stačí, abyste Vy změnili své schůzky a ostatním nezbyde nic jiného než se přizpůsobit a v ideálním případě se Vámi nechat inspirovat. Zvěte jen lidi, které na schůzce opravdu potřebujete, neakceptuje od ostatních „možná“. Buď se schůzkou závazně počítají, nebo nepočítají, protože buďte si jistí, že „možná“ je na 99% „ne“. Pište do pozvánky agendu, o čem to bude a jaký je předpokládaný výstup. Moderujte schůzku tak, abyste skončili včas, pamatujte si, když skončíte dříve, všichni to ocení, když skončíte déle, nikdo na Vaše schůzky už nebude chtít chodit.
Nechte mě se teď na chvilku zasnít nad světem, kde každá schůzka je efektivní a každá schůzka je důležitá. Důležitost jí ale dodáváte i Vy! Tím, jak na kameře vypadáte, jak se na schůzku připravíte.

V minulých dvou podcastech, v podcastu #10 a podcastu #11 jsme rozebrali, jak nastavit všechno kolem Vás, jak nastavit přímo Vás, abyste udělali absolutně profesionální dojem na každé Vaší schůzce. Dnes se podíváme zblízka na to, jak celou tuhle geniální skladbu rozpohybovat a rozmluvit, abyste vždy dosáhli přesně toho, čeho dosáhnout chcete!

Pétino onlinové pravidlo č. 6:
6. GESTIKULUJTE, GESTIKULUJTE, GESTIKULUJTE
Logicky, když si nastavím kameru (nebo resp. nenastavím, prostě ji jen zapnu a protistrano, zblázni se) a je mi vidět jen má ohromná palice, pak se blbě gestikuluje. Nebo i kdybych tam nějak plácala s rukama, tak nejsou vidět a je to tedy celé k prdu. Gestikulace zde pomáhá tak maximálně mně, že mluvím uvolněněji a nedělám tolik výplňkových slov. Protistrana mi ale jen zírá na chloupky v nose, které mi moc vizuálně nedokreslují moje myšlenky. Pokud tedy Vaše téma není „Správná délka chlupů v nose u mužů a žen“. Budu teď velmi naivní a budu si myslet, že po poslechnutí posledních dvou podcastů (podcast č.10 a podcast č.11) už víte, jak si kameru správně nastavit a že jste na obrazovce vidět po lokty.

Určitě nenechte ruce ležet na klávesnici, ukažte je. Využijte celý prostor v dolní části obrazovky a po stranách. Dole můžete pohybem rukou krásně dokreslovat vývoj událostí, pohyb, odkud kam se potřebujete v daném projektu dostat, po stranách pak názorně publiku dokážete, že čísla covid případů opravdu rostou nebo kolik online nákupů se provedlo na Vašem e-shopu ve stejnou dobu loni a kolik letos. Jenom díky tomu správnému pohybu rukou, člověk naproti Vám pochopí daleko lépe myšlenku a lépe si ji zapamatuje! A Vy budete vypadat jako totální profíci!
To vše jenom díky gestům. Jak správně ukazovat gesta vývoje, posunu, časové linky, jak vyjmenovávat věci a jaké 4 druhy gest máme, to vše a daleko víc učím ve svém online kurzu ŘEČ TĚLA.

Suma sumárum: Ukažte ruce! Gestikulujte úplně stejně, jako byste gestikulovali na živém setkání. Používejte spodní a boční stranu obrazovky.

Zajímá mě a úkol pro Vás: Používáte ruce na online schůzkách nebo moc nevíte co s nimi? Všímejte si na Vašich schůzkách, jak používají ruce Vaši kolegové a kolegyně. Pomáhají si vědomě gesty při vysvětlování jakékoliv problematiky nebo tam jen tak občas plácnou dlaní a ruce zase bleskurychle zmizí?

Pétino onlinové pravidlo č. 7:

7. KDYŽ SI PÍŠETE POZNÁMKY, ŘEKNĚTE TO
V momentě, kdy si píšete něco tužkou na papír, dají se Vaše pohyby odhadnout, ale stejně ze začátku, když si tam něco šmrdláte na stole, lidi, kteří jsou s Vámi na hovoru, musejí přemýšlet, co se tam vlastně děje, nedejbože dostanou pocit, že tam něco děláte na mobilu a nevěnujete jim pozornost. Mimochodem, pak jste v průšvihu. Není horší pocit, než že Vás protistrana úplně ignoruje. Jednoduše to odbourejte tím, že ukážete na kameru tužku a řeknete, co děláte: „Já si budu psát poznámky, jo…“ Stačí.
Někomu vyhovuje víc si během schůzky psát rovnou v počítači do wordu nebo poznámkového bloku. Je to efektivnější, ale ještě blbější. Protože to vypadá úplně klasicky, jako když Vám najednou přijde dost nudné a nedůležité, co člověk na callu říká, a tak si začnete brouzdat pro internetu. Ačkoliv děláte úplný opak, vypadá to takhle! Není absolutně nic jednoduššího než opět tuto aktivitu „zvědomit“ (mimochodem, slovo „zvědomit“ není slovo, ale já ho ráda používám, protože přesně vystihuje to, co tu děláme, tedy jistou automatickou aktivitu nebo reakci na něco začnete dělat vědomě, uvědomujete si ji a v tomto případě si ji uvědomují i ostatní). Zase můžete říct: „Promiň, budu si jen psát do počítače poznámky k tomu, co říkáš.“ A je po problému, navíc jste mu polichotil! Aha, takže asi to, co říkám, je tak důležité, že on si píše poznámky. Páni! To si musím dát záležet!

Suma sumárum: Když si píšete poznámky, vždy to řekněte. Vždy to „zvědomte“. Ušetříte tak všem lidem na schůzce pocit, že melou blbosti a Vy jste zahájil na Zalandu nákup bot nebo kontrolujete, jestli není něco nového na Pornhubu. 😅

Zajímá mě a úkol pro Vás: Otázka je dost nasnadě, píšete si poznámky, jak si je píšete? Jste vyznavači spíše propisek a bloků nebo máte třeba na externím monitoru zapnutý notepad nebo word? Napadlo Vás někdy, ukázat vědomě propisku na kameru nebo říct ostatním, co tam děláte, když to vypadá, že nedáváte pozor? 

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#12: POKROČILÉ TECHNIKY ONLINE CALLŮ (2/3): Jak si nastavují na schůzce kameru profesionálové? Kdy se do ní dívat, a kdy ne?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Určitě to znáte. Co firma, to jiný preferovaný „tool“ na online cally. Někde frčí výhradně přes Teams, přítel ve Škodovce se neodlepí od Skypu a já zase mám ráda Zoom. Do Zoomu jsem pronikla před pár lety v mexické firmě, kde jsem dělala manažerku, a tam jsem si na něj brutálně zvykla. Zajímalo mě, jak se zvýšilo používání Zoomu minulý rok v období korony. A tady máte jasná čísla. Tímto určitě nechci dělat reklamu na ZOOM, jen mě osobně zajímaly statistiky.
V lednu 2020 si stáhlo Zoom aplikaci na 56 tisíc lidí denně, v březnu to bylo přes 2 miliony stáhnutí této aplikace za den po celém světě.  V prosinci 2019, tedy před koronou, bylo nejvíce zapnutých Zoom schůzek v jednom okamžiku asi 10 milionů, v dubnu to bylo – a teď se podržte – na 300 milionů schůzek v jeden okamžik na Zoomu.

A už jen takové pidi zajímavosti – největší market pro Zoom je Indie, až potom USA a ve druhém čtvrtletí 2020 se Zoom vyšvihl na nejstahovanější aplikaci společně s Pokemon Go a s TikTokem.
Co sleduji tím, že Vám tohle říkám? To se dozvíte v dnešním podcastu!

Statistiky potvrdily jednu jasnou věc, online schůzky se staly naším denním chlebem, momentálně je online spojení v podstatě naše jediná cesta, jak probíhá interakce s lidmi, kolegy, klienty, business partnery.

A teď si představte, žádná korona není, my dál fungujeme naživo. Zalezli byste si na živé schůzce třeba pod stůl, aby Vám byla vidět jenom hlava? Uspořádali byste si schůzku v kuchyni? Nebo byste nabrali klienta do auta a jeli s ním na STK s tím, že business dohodnete během jízdy? Nebo je možné, že byste se uprostřed živé schůzky zničehonic postavili, přestali byste reagovat, odešli jste a za 10 minut se zase vrátili?

V podcastu #11 jsme rozebrali dopodrobna, jak si vytvořit vhodné prostředí pro online call, co všechno působí blbě a co naopak působí velmi dobře, když máte schůzku se zapnutou kamerou. Ze srdce doporučuji úplně všem, aby si tento podcast poslechli nebo si přečetli článek, protože mně osobně už přes rok vytáčí vidět stále ty stejné chyby dokola. 
Dnes rozpitváme to, jak přesně sebe usadit před kamerou, abyste si přišli jako na živé schůzce a Váš partner na callu z toho měl „setsakramentsky“ dobrý pocit.

Pétino onlinové pravidlo č. 4:
4. KAMERU MĚJTE PĚKNĚ DALEKO OD SEBE
Absolutní klasika je, že na Vás při hovoru kouká šíleně velká hlava, protože daný člověk má prostě kameru, tedy notebook, moc blízko u sebe.  Dokonce bych řekla, že máte štěstí, pokud vidíte tu hlavu celou. Já mám zkušenost s uříznutou hlavu těšně pod nosem, kdy ale mám nádherný výhled na „šešulku“ mého klienta a na celý bordel v pokoji. Miluju i ty masité dvojité brady klientů, když je vidím krásně z podhledu.
Všechno, všechno špatně! Upřímně vůbec nechápu fakt, že lidé dokáží strávit hodiny na sociálních sítích nicneděláním, ale neudělají si 3 minuty na to, aby si dali před svou schůzkou schůzku nejdříve sami se sebou. Já to dělám zcela běžně. Prostě si na Zoomu kliknu na tlačítko „New meeting“ a omrknu si, jak vypadám na obrazovce, našteluju všechno, schůzku vypnu, a až potom se vrhám do té oficiální schůzky. Jde tu o 3 minuty, které Vám umožní udělat úplně jiný první dojem!

Jak si tedy nastavit notebook?
Podložte si jej knížkami nebo si jej prostě nějak dejte výš, aby tam nebyl ten šílený podhled. Dejte si notebook dál, ať tam jste po prsa, tedy ať jsou Vám vidět ruce skoro až po lokty! To je klíčové! Zároveň žádný mega prostor nad šešulkou hlavy, ale na obrazovce byste měli mít prostor mezi Vaší hlavou a obrazovkou asi jenom 1-2 cm! Víc ne! Někteří trenéři prezentací dokonce doporučují si i odsunout židli od stolu do takové vzdálenosti, abyste se nemohli o stůl opřít. Tím se Vám uvolní ruce a Vy můžete krásně gestikulovat. Osobně ale toto nedoporučuji na delší schůzky, protože Vám upadnou ruce a Vy mi je pak svěsíte podél těla jako zmoklé slepice. V neposlední řadě: Někteří u callů stojí, super věc. Pravidla toho, co by z Vás mělo na kameře být vidět, jsou úplně stejná.

Suma sumárum: Žádné pohledy ani nadhledy. 1 cm nad hlavou a viditelnost rukou minimálně do půli paží.

Zajímá mě a úkol pro Vás: Jak máte teď nastavenou kameru? Co změníte po poslechu tohoto podcastu? Schválně si všímejte teď ostatních, jak se Vám oni prezentují na kameru, co vidíte z jejich postavy. Jsem tu pro Vás.

Pétino onlinové pravidlo č. 5:
5. DÍVEJTE SE DO KAMERY, KDYŽ MLUVÍTE
Tohle pravidlo je, hned po obrovitánské hlavě, největší kámen úrazu online prezentací. Ale je zcela logické, že tohle Vám nejde, protože jste zvyklí se dívat na druhého, když mluvíte, abyste věděli, jak reaguje na Vaše slova a zda máte pokračovat v tomto duchu (tónu), či ne. Bohužel Vaše protistrana to nevnímá jako výhodu, protože s ní prostě neudržujete oční kontakt, a když mluvíte, zíráte mimo. Oční kontakt udržíte jenom tak, že v momentě, kdy mluvíte – koukáte do kamery! Ano, neuvidíte tak, jak se druhý chová, ano, nemůžete se egoisticky kontrolovat, jak vypadáte Vy, když mluvíte, ale za to dáváte protistraně kouzelný pocit, že se jí díváte do očí, že jste tam jenom pro ni.
Klienti mi často říkají: „Ježiš, to je divný! Na to si nezvyknu! To je nepřirozený.“ Jo, je to divný, ale pokud chcete na online callu něčeho dosáhnout, bude to Vaše ohromná výhoda, a věřte, že protistraně nikdy nedojde, proč jste jí zrovna Vy byli tak sympatičtí.
Ze začátku Vám to nepůjde, můžete si pomoct tím, že na místo kamery ze zadní strany notebooku nalepíte červený papírek nebo ze stran kamery nalepíte dvě šipky na okraj notebooku, a tím bude kamera jasně přitahovat Vaší pozornost.

Suma sumárum: Když mluvíte Vy, dívejte se do kamery! Ne na protistranu, ne na sebe! Do té mini čočky, do kamery. Když mluví protistrana, zírejte jen a jen na ni dle libosti.

Zajímá mě a úkol pro Vás: Zkoušeli jste se někdy dívat do kamery na online schůzce? Pozorujte ostatní, kam zírají, když s Vámi mluví. Poproste svého partnera na callu, ať Vám ukáže, jak to vypadá, když na Vás mluví a kouká do kamery, a když na Vás mluví a kouká na Vás. Upřímně se zamyslete, co na Vás lépe působí? Zároveň Vy mu můžete ukázat, jak to působí, když to děláte Vy jemu.

Toto a daleko víc rozebírám s mými klienty na koučincích nebo v mé absolutně srdcové záležitosti, a to v online kurzu ŘEČ TĚLA.

Co náš čeká příště? Asi nejoblíbenější téma ze všech, jak správně gestikulovat na online callu, aby Vás všichni pochopili.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#11: POKROČILÉ TECHNIKY ONLINE CALLŮ (1/3): Co vše o Vás, rádoby profíci, prozradí Vaše pozadí?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Prima, řeknete si, už žijeme v koroně, zavření doma na home officech, jen při počítačích skoro rok. Veškeré fungování všeho se přesunulo čistě na obrazovky, všechny prezentace, všechny schůzky. Tak nějak logicky byste řekli, že za takovou dobu už lidi budou vědět – nebo alespoň tušit – jak vypadat, jak nastavit kameru a jak vést takové schůzky, aby to celé mělo, jak říká můj taťka, nějakou „štábní kulturu“. A ono ne! I po roce je to stejná šílenost jako před tím… Jak prezentovat správně online, na to se podíváme v dnešním podcastu. Radši si sedněte, bude to drsný…

Je neustále omíláno dokola, že zapnutá kamera je pro úspěšný online call klíčová. Protože my potřebujeme ten lidský kontakt, potřebujeme vizuálně vidět, co ten člověk povídá, jak se při mluvení tváří, kam se kouká, jestli se mračí, nebo se směje. Z pouhé intonace nepoznáte vše, co byste potřebovali, abyste si udělali 100% jasný úsudek, „vo co tady go“. Přesto 80 % všech firemních schůzek probíhá většinou bez kamery, bohužel. A když už se kamera zapne, tak je to většinou tragédie a všichni ji raději hned zase vypnou.

Tak schválně, nastavujete si kameru a vyzkoušíte si, jak na obrazovce vypadáte, ještě před tím, než Vám začne nějaký call? Kolikrát jste se někam připojili a slyšeli jste štěkat psa, manželku vařit oběd nebo pípat andulku v kleci? Kolik bytů a domů jste viděli v totálním chaosu a bordelu? No, tipuji, že dost, protože já mám koučink prezentací nebo Luminy každý den a každý je to sice jiné, zato stále stejná konečná. Mám pro Vás 7 pravidel, jak profesionálně vést takový online meeting.

Pétino onlinové pravidlo č. 1:
1. ČISTÉ POZADÍ
Tohle je absolutní základ a hovoří dost o tom, jak moc Vám záleží na daném setkání. A ne, neříkejte mi, že to u Vás v bytě nejde, že tam prostě pěkné pozadí (tím nemyslím partnerčino nebo partnerovo, to je stoprocentně božský), že takové pozadí tam nenajdete. Já jsem žila sama 2 roky na bytě, který měl dohromady 19 metrů2, a dala jsem to. Prostě jsem jen musela některé věci uklidit a přemístit. Nakonec jsem si koupila za sebe plachtu a bylo hotovo. Když ale fakt nenajdete čistou stěnu nebo byste ji nenašli na místě, které je dostatečně osvětleno – fajn, prima, nevadí, posaďte se tedy tam, kde věci, které jsou za Vámi vidět, podporují Vaší image. Jste knihomol? Seďte před svou knihovnou. Jste ezoterická duše? Posaďte se na gauč, kde máte kolem sebe obrázky čaker a ze stropu Vám visí tibetský zvon. Jste tvrdý businessman? Dřepněte si do zasedačky tak, aby za Vámi byl vidět třeba průhled na chodu s dalšími zasedačkami. Jste bordelář? Sedněte si před věšák s prádlem, to je alespoň u některých mých klientů velmi oblíbená proprieta.

Suma sumárum: Dbejte na to, co lidi na callech vidí za Vámi a kolem Vás.

Zajímá mě a úkol pro Vás: Co většinou máte Vy na svém pozadí při online hovorech? Kde sedíte? Jaké největší vtipnosti a bizarnosti jste viděli a zažili? A úkol pro Vás – věnujte tomu opravdu chvíli času, dejte si online schůzku sami se sebou a přenášejte stůl, zkoušejte různá pozadí a najděte si to svoje, které je buď čistě jednobarevné, nebo podporuje Vaší image.

Pétino onlinové pravidlo č. 2:
2. ZAPOMEŇTE NA ROZMAZANÉ POZADÍ
Tady určitě bude plno lidí, kteří se mnou možná nebudou souhlasit. Znám fůru lidí, kteří milují mít za sebou palmičky nebo moře. Měla jsem klienta, který tam měl roboty. Prosím Vás, chápu, je to berlička pro ty, kteří si nedají tu práci nebo dle jejich slov nemají tu možnost sedět někde, kde by jejich pozadí vypadalo reprezentativně. Ale podle mě to jsou jen kecy. V tomto modu už jedeme rok, já sama s přítelem jsme si kupovali židle, nové stoly, sluchátka. A já mám speciální kameru. Zároveň jsme si našli systém, kam si sedne on a kam já, když oba máme ve stejný čas důležitý call.
Co je největším průšvihem na rozmazaném pozadí, je to, že Vám tam občas zmizí obě uši, zmizí ruka nebo rameno. Zažila jsem i momenty, kdy jsem diskutovala s bezhlavým panem ředitelem. Zároveň to kolem Vás dělá takovou prapodivnou auru, kdy sem tam, obzvlášť kolem těch uší, vykoukne ten Vás věšák nebo neumyté nádobí. Osobně rozhodně preferuji ten bordel za Vámi než rozmazanou palmičku.

Suma sumárum: Raději za sebou mějte ne zcela dokonalé pozadí než šplouchající moře v únoru.

Zajímá mě a úkol pro Vás: Jak to řešíte Vy? Používáte rozmazané pozadí? Přijde Vám to rušivé u ostatních, nebo ne? Úkol je jednoduchý. Když to půjde, vykašlete se na rozmazané pozadí. Sdílejte se mnou své poznatky, jsem tady pro Vás a zajímá mě Váš názor, obzvláště na toto téma.

Pétino onlinové pravidlo č. 3:
3. SEĎTE NAPROTI OKNU NEBO BOKEM K OKNU
Tady hovoříme o momentech, kdy si nedejbože někdo sedne zády k oknu. Najednou vidíte černou siluetu, ohraničenou oči vypalující září. Je to prostě úplně stejné, jak když se fotíte – nefotíte se proti sluníčku. Fajn, možná mi řeknete, že sedíte v kanceláři a máte pevně dané místo za oknem. S tím, Boušková, prostě nic neudělám. Ale uděláte. Buď si kupte lampičku a tu si namiřte do obličeje, ne úplně jako při výslechu, ale trošku možná jo. Nebo pokud fakt nemáte hovor za hovorem, zarezervujte si zasedačku a jděte si sednout tam. Jestli jste doma, opět lampa a výslechové prostředí, protože jinak je to jako z blbé detektivky, když nevidíte člověku naproti sobě do obličeje. Existují i v rámci 1-2 tisíc – tzv. prstencová nebo kruhová světla. Zkrátka každé světlo navíc je super. Jen bacha, pokud máte jenom silný lustr, který Vám osvětluje pouze temeno a nikde nic jiného, budete vypadat jak Lord Vordemort.

Suma sumárum: Nikdy, ale nikdy, obzvláště při večerních schůzkách, nepodceňte dostatek světla namířeného na Váš obličej.

Zajímá mě a úkol pro Vás: Jak sedíte teď Vy? Sedíte u okna, naproti oknu nebo máte okno za zády? Zažili jste někdy někoho v šíleném stínu? Bylo Vám to příjemné? Jakým způsobem řešíte Vy schůzky pozdě večer? Klidně házejte do komentářů tipy na lampičky, protože to se vždycky hodí, a ne každá lampa je dostatečně flexibilní, aby zaujala ten správný úhel. Používáte třeba kruhové nebo tzv. prstencové světlo? Zkuste doma experimentovat s umístěním světla kolem Vašeho stolu a najděte si sami to nejlepší možné řešení.

V příštím podcastu Vás zahrnu dalšími praktickými tipy a triky, jak profesionálně prezentovat online. Těšte se!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#10: ŠÍLENÉ TRAPASY a ZÁŽITKY Z VELKÝCH PREZENTACÍ: Nahá před Rumunskem a maďarské vyznání lásky

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Ne, dnes to fakt nebude o tom, jak jsem se polila kávou nebo jak mi nešly slidy. Mám za sebou upřímně už tolik prezentací, že tohle beru jako denní rutinu. A kdo byste mě znal, víte, že já se dokážu polít kdekoliv, kdykoliv a čímkoliv. Je to až obdivuhodná vlastnost… Dnes to bude o momentech, kdy jsem se fakt zapotila a kdy mi opravdu nebylo do smíchu, nebo naopak, kdy se mi tajil dech, jak se něco povedlo, a co všechno jedna česká holka z Plzně dokáže…

RUMUNSKO
Začneme jedním pěkným trapasem v Rumunsku. Vždy, než jdu prezentovat, nutím pořadatele, aby mi všechno ukázali a popsali, jak to bude probíhat. Vyzkouším si, jak se zapíná a vypíná mikrofon, jak se přepínají slidy, zkouším jejich viditelnost z různých částí místnosti, a tak dále… Nenechávám nikdy nic náhodě. Ono taky, upřímně, když prezentuju já, jako člověk, který učí ostatní lidi prezentovat, tak ten tlak je na mě z podstaty věci daleko větší, protože publikum si říká: „Tak se ukaž, Boušková!“ Zpět k příběhu, ve kterém hraje podstatnou roli mikrofon.

Já měla tzv. handsfree mikrofon, který jsem měla zavěšený za uchem (mimochodem, to je nejlepší mikrofon, jaký můžete mít, protože díky němu můžete využívat obě ruce zcela volně ke gestikulaci, na druhou stranu – bacha na funění), a kabel od tohoto mikrofonu jsem měla provlečený za tenoučkými šaty těšně pod zadek. Naběhla jsem na podium a spustila svou „smršťovku“. Asi po pěti minutách mi mikrofon začal neskutečně vrzat a skřípat a mě obklopili tři technici, že musíme vyměnit mikrofon. Tedy tento si musím sundat a vzít si jiný. Což samo o sobě by neměl být problém, kdybych si před tím ten mikrofon nenandala sama na záchodě, protože ty šaty byly tak přiléhavé, že jsem si je v podstatě musela sundat a znovu nandat na kabely. Ačkoliv jsem dost velký exhibicionista, tak moment, kdy jsem stála před půl tisícem lidí jen ve spodním prádle, s třemi krásnými Rumuny kolem sebe, kteří mi tahali kabely zpod podprsenky… tak i to na mě bylo dost. Ale dopadlo to dobře, nic víc než spodní prádlo publikum nevidělo, a dost možná to pomohlo i k tomu, že jsem celou tu konferenci vyhrála jako nejlepší řečník.
Díky bohu, že mi maminka vždycky říkala, abych všude chodila s pěkným spodním prádlem, které k sobě barevně ladí, pro případ, že třeba omdlím na ulici a povezou mě do nemocnice, tak abych naší rodině neudělala ostudu v děravých kalhotkách. Mami, musím hrdě říct, že jsem naší čest obhájila před půlkou Rumunska. 

POLSKO
Z Polska si zase pamatuji ten pocit, když jsem vešla do místnosti, kde jsem dělala Keynote Speakera. Keynote Speaker je člověk, který zahajuje celou konferenci, a pokud jsou pořadatelé schopní a ví, jak poskládat správně dobrý program na konferenci, tak se často vybírá člověk, který to zkrátka celé nastartuje, vlije tam ohromnou dávku energie a všechny navnadí. A evidentně tady pořadatelé byli velmi schopní, proto vybrali mě 😀 Mimochodem na konferencích se dávají nejsilnější řečníci na začátek, na konec (protože konec dělá dojem celé konference) a po obědě.
Celé se to odehrávalo v Multikině v Krakově a já měla pro sebe ten největší sál! Zároveň v daný čas jsem byla jediná, tedy 100 % účast. Když jsem vešla do sálu a tam viděla ty kaskádovitě nasekané sedačky pro tisíc lidí, tak to bylo opravdu jak splněný sen. Bušilo mi srdce a říkala jsem si: „Fakt se to děje, ty brďo, fakt se to děje!“ A celkově ten obrázek, když řeknete tomuhle davu, aby si stoupli a něco začali dělat, tak to je něco – trvá to, než si stoupnou, smějí se postupně, je to jako postupná salva smíchu, která duní prostorem. Je to prostě bomba.

Když jsem byla na stejné místo pozvána podruhé, neváhala jsem ani vteřinu a souhlasila jsem. Podruhé mám ale s místem negativní vzpomínku. Negativní… byl to spíš moment, kdy jsem překonala sama sebe, protože už v letadle mi bylo hrozně mizerně, měla jsem teplotu a neskutečně mě bolela hlava. Ne, nebyla to korona, ale byl to, jak mamka říká, „mordor“. Nikdo nic nepoznal. Jemně jsem možná huhlala (ale vypadalo to jako americký přízvuk) a přednášku jsem ustála na Ibalginech a silné kávě. Když jsem si dopředu bookovala letenku, tak jsem si schválně nechala ještě pár dní na prozkoumání Krakova. Chtěla jsem si zajet do Osvětimi, ale bylo mi tak mizerně, že jsem letenku nechala propadnout a jela jsem o 2 dny dříve domů vlakem. Cesta byla taky vtipná, protože trvala 7 hodin a ve vlaku se netopilo. Ale přežila jsem a stálo to za to!

MAĎARSKO
Zase moje oblíbené Maďarsko. Tam se toho stalo víc, ať už to byl moment, kdy jsem učila vědomou gestikulaci 700 Maďarů a všichni jsme opakovali anglicky nahlas: „Ahoj, já jsem Maďar a mám 3 oblíbené jídla. Guláš, langoš a klobásu.“ Kdo z Vás je součástí mého online koučinku – tedy online kurzu ŘEČ TĚLA – nebo zažil se mnou živý koučink, tuší, o co jde a co jsem je na tom učila. Ale díky tomu, tak skromně řečeno, jsem naučila vlastně půlku Maďarska prezentovat.

Nebo to byl moment, kdy jsem na svou přednášku přišla pozdě a přednášela v kabátu, protože jsem prostě blbec a nevychytala jsem to. A poslední super historka byla, když se do mě v Budapešti zamiloval jeden můj fanoušek a v momentě, kdy jsem odjížděla na letiště taxíkem, se tam zničehonic objevil, dal mi kytku a řekl mi lámanou češtinou: „Miluji Tě“ (maďarsky je to až tak krásně poeticky „Szeretlek“), a jel se mnou taxíkem na letiště, tam mi koupil langoš a my se zcela přátelsky rozloučili před bránou. A já se vracela do Prahy.

Zažila jsem toho strašně moc, mohla bych vyprávět o simultánním překladu do ruštiny a běloruštiny, když jsem byla v Rusku a Bělorusku. Nebo to, jak jsem si v Německu omylem zabalila každou jinou botu, každou jinou lodičku, a musela si tam narychlo před svojí prezentací jet lodičky koupit do centra. A tak dále.

Já doufám, že Vás to dnes bavilo, a taky pevně věřím, že Vám došlo, že strach z neočekávaného, jak jsme řešili minulý podcast, je vlastně úplně zbytečný, protože vždycky se stane něco, co nečekáte, co Vás překvapí. V ten moment nesmíte panikařit, ale musíte to prachsprostě odžít. A ideálně si to trochu užít.

Zajímá mě: Co se stalo Vám, když jste něco prezentovali? Můžete se s námi podělit o nějaký vtipný příběh, který jste zažili nebo ustáli. Pamatujete si nějakou prezentaci, kde se něco celkem vtipného přihodilo? Jak si s tím řečník poradil? Sdílejte s námi Vaše příběhy a pamatujte si, nikdy v ničem nejste sami.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#09: STRACH Z NEOČEKÁVANÉ SITUACE: Velké finále! Poslední díl o sedmi smrtelných prezentačních scénářích (4/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Moje vůbec první konference v Maďarsku – stojím vyděšená před publikem, které náhle vstává a všichni odcházejí. Nechápu, co se děje, až po chvilce mi to „docvakává“. Organizátoři spletli v programu konference místnosti dvou přednášek – naštěstí, přicházejí jiní lidé, kteří, ano, kteří mě chtějí slyšet. Dnes to bude o posledním obrovském strachu při prezentování… Nechte se překvapit o jakém….

Juchů, už znáte všech 6 smrtelných scénářů při prezentování. A jestli je ještě neznáte, tak bacha na to – to je základ – ze srdce doporučuji poslechnout všechny 3 předešlé podcasty, tedy podcast #06, podcast #07 a podcast #08. My se v tomto 9. podcastu vrháme na jeden obrovitánský strach, který svým způsobem spojuje všechny předešlé.

7. STRACH: STRACH Z NEOČEKÁVANÉ SITUACE
Klienti říkají: A teď se všem posluchačům tohoto podcastu a všem čtenářům tohoto článku moc omlouvám, že budu sprostá, ale je to opravdu nejčastější věta, kterou na koučincích a workshopech slýchávám: „A co když se něco, cokoliv, posere?“

Moje rada: Když se nad tím zamyslíte, tento strach vlastně obsahuje všechny předešlé. Buďte jako olympijský plavec Ian Thorpe, jehož trenér každý trénink vedl tak, aby nebyl podle plánu. Vždy Iana překvapil něčím neočekávaným. Tato psychologická strategie budovala v plavci postupně sebevědomí, že zvládne cokoliv, a potom, když mu na závodě spadly plavecké brýle (mimochodem Ian měl nazkoušeno 99 věcí, co se může stát, „brejličky“ byla 100. neočekávaná věc), tak Ian nezpanikařil a závod i tak vyhrál. Vy ale nemusíte při každém nacvičování prezentace schválně, reálně něco kazit. My na to půjdeme od lesa.

Vezměte si linkovaný nebo čistý papír a rozdělte si jej fixou na 4 sloupečky. Fixou si na něm udělejte i řádky, každý Váš řádek by měl obsahovat asi 3 řádky linkovaného papíru, pokud máte čistý papír, udělejte si zkrátka silnější řádky.
Do prvního – levého sloupce si pod sebe napište všechny neočekávané problémy, které Vás mohou potkat. Pište, cokoliv Vás napadne, od možnosti, že se Vám bude chtít kýchnout uprostřed prezentace, po variantu, že vběhne do místnosti Tyranosaurus Rex.

Až to budete mít, úplně všechno možné i nemožné sepsané, přesuneme se na druhý sloupeček zleva. Zde budeme tyto nečekané situace rozdělovat do 3 kategorií: MOHU OVLIVNIT, MOHU ČÁSTEČNĚ OVLIVNIT, NEMOHU OVLIVNIT. Abyste to lépe pochopili, vysvětlím Vám kategorie rovnou ve spojitosti se 3. sloupečkem zleva, a to řešení.

1. Pokud problém můžete ovlivnit, napište si tam vše, co je potřeba udělat před prezentací.
Například: Máte strach, že přijedete pozdě. To můžete krásně ovlivnit tím, že si tam necháte časovou rezervu, mrknete předem do mapy, kde je místo prezentace, nebo si to dokonce půjdete omrknout pár dní nebo hodin předem. Nebo se děsíte, že se Vám vybije notebook při prezentaci. V pohodě. Nesmíte zapomenout s sebou nabíječku a pro jistotu i prodlužovací kabel. Vyřešeno.

2. Pokud problém můžete jen částečně ovlivnit, napište si tam, co tedy částečně můžete udělat.
Například: Máte strach, že na místě vybouchne technologie a Vám nepůjde promítat. Fajn, jak je na místě schopné nebo neschopné IT, to neovlivníte, ale Vy se můžete vybavit předem. O tom, co vše já s sebou tahám na prezentace, jsem se Vám rozpovídala v podcastu #7, ze srdce doporučuji si ho poslechnout! Problém tedy nevyřešíte zcela, ale částečně ano.

3. Poslední kategorie je – NEMOHU OVLIVNIT – a zde do řešení nakreslíme smajlíka.
Proč? No, protože jestli Vám do místnosti vběhne Tyranosaurus Rex, nebo nevběhne, to neovlivníte.
Smajlík v překladu znamená: „Věřím, že to dopadne dobře a tohle se nestane.“ Smajlík tedy znamená víru. Navíc mozek uklidníte, že to není pod Vaší kontrolou a jestli se to má stát, tak se to prostě stane. Hotovson.

Čekáte na 4. a poslední sloupeček?
To je taková moje soukromá vychytávka. Tam si píšu pocity, jak se chci cítit, tvářit, vypadat nebo co mohu říct, když už se to děje. Kýchnu při prezentaci? Zasměju se a řeknu: „Je to pravda,“ a volně pokračuji dál. Dostanu dotaz, na který nebudu znát odpověď? Zůstanu klidná a budu si vědoma toho, že je zcela přirozené a lidské přiznat, že nevím. Bude to vypadat, že přijdu pozdě? Budu spěchat, ale nebudu zase hystericky běžet, pokusím se udržet vnitřní klid a myšlenku, že pozdní příchod neovlivní kvalitu prezentace. Zkrátka si tam můžete psát „mantry“ nebo jen pocity.

Tohle všechno úžasně uklidňuje, protože svou bublinu strachů rozepíšete a rovnou mozku písemně sdělíte, že to má řešení. A nebo taky nemá řešení, že s tím fakt nic neuděláte, tak ať Vás s tím už kurňa nestraší!

Ze zkušenosti: Nikdy nic není tak horké, jako se to uvaří. Koneckonců je to jenom jedna prezentace, jeden „pidi úsek“ ve Vašem životě, není to život celý, takže ať se stane cokoliv, mělo se to tak stát. Alespoň budete mít vtipnou historku z natáčení. Berte každou nečekanou situaci s lehkostí a humorem.

Zajímá mě: Ta otázka se zde přímo nabízí – co jste Vy překvapivého zažili, ať už na svých nebo jiných prezentací? Jak jste si s tím poradili? Nebo co udělali řečníci? Máte nějakou vlastní metodu, jak se připravit na „nepřipravitelné“?

O vtipných historkách z konferencí, koučinků a workshopů bude další podcast, podcast č.10, a já doufám, že se u něj budete dobře bavit. Já se u některých bavila, u jiných dost potila… Můžete posoudit sami.

VELKÉ FINÁLE:
Sepište si dle návodu v podcastu svůj list možných neočekávaných situací, které Vás mohou při prezentaci potkat, a uklidněte tak mysl. Prezentaci poctivě několikrát trénujte před samotným výstupem, každý trénink Vám posílí sebevědomí, přednes se Vám lépe zapíše do paměti, a pokud se něco stane, lepší paměť Vám umožní – ať se stane cokoliv – kdykoliv navázat na přetrženou myšlenku.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#08: STRACH Z NÁROČNÉHO PUBLIKA a STRACH Z NEDODRŽENÍ ČASU: 3.díl o sedmi smrtelných prezentačních scénářích (3/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Jedna z prvních rad, které jsem sama dostala, když jsem jela na svou úplně první konferenci byla: „Najdi si v publiku někoho, kdo je víc vystresovaný než Ty, ten Tě uklidní.“ A fakt! Hned celá první řada se děsila, co tahle akční Češka s nimi bude zkoušet. A já? Uklidnilo mě to. I tak to ale bylo dost náročné publikum a já málem nedodržela časový limit. Tolik stresu najednou! Dnes už vím, jak na to, a Vy za chvilku budete vědět také! V minulých dvou podcastech – v podcastu #06 a podcastu #07, jsme dopodrobna prozkoumali hned 4 největší strachy a nejhorší možné scénáře v dějinách prezentování. Stoprocentně si oba poslechněte a dozvíte se, třeba co dělat, když Vám selže technologie, když něco zapomenete, když se Vás někdo bude pokoušet zesměšnit nebo když budete trpět nervozitou. A dnes se vrháme na další dva!

5.STRACH: STRACH Z NÁROČNÉHO PUBLIKA
Klienti říkají: „Mám strach, že se mě zeptají na něco, co nebudu vědět. Bojím se, že v publiku sedí nějaký šťoural, který mě tam totálně shodí.“

Moje rada: Základem je správné zmapování publika. Jak správně takové publikum zmapovat, na to se podíváme v dalších podcastech a zároveň na toto téma plánuji poměrně obsáhlý e-book. Dávejte lidem takové informace, jaké zrovna oni chtějí slyšet. Dále… Šťoural Vás může shodit, nebo Vy můžete shodit Šťourala, je to buď a nebo. Pamatujte si, publikum pokládá otázky z 90 % ze zvědavosti. Opravdu. To, že otázku položí trochu moc přímo, zhurta a osobně, často mluví spíš o jejich nervozitě, že jsou najednou na očích s dotazem, než o Vaší nekompetenci k tématu. Otázku vždy zopakujte, a v tom je ten trik – pokud je otázka útočná, přeformulujte ji vlastními slovy!
Např. „Jak o tomhle můžete mluvit, když jste v businessu jen 2 roky?“
Přeformulování: „Takže Vy se mě ptáte, jak jsem to vše dokázal a rozjel úspěšnou firmu jen za 2 roky?“ Voila! To zní už daleko lépe!

Dále můžete s klidem hodit pomyslný balonek s otázkou zpět člověku, který se ptal. Úplně jednoduše: „Jak jste to myslel? Můžete to upřesnit?“ Aha, už se nepotíte Vy, ale tazatel.

Pokud máte nějakého opravdového šťourala, můžete ho umlčet jednoduchým: „Vidím, že se vyznáte v oboru a plno Vás toho zajímá, přece jenom máme už jen 5 minut na dotazy a dalších 50 lidí v publiku, rád si Vás vyhledám hned po přednášce a rozeberu s Vámi cokoliv, co Vás bude zajímat.

Z mé zkušenosti:
Když nevíte, přiznejte se, že nevíte, a dodejte, že si informaci určitě dohledáte, a když tak tazateli zašlete odpověď do emailu. Sama jsem tak několikrát učinila, nikdo to nechtěl poslat a vždy jsem z toho vybruslila s grácií a lidskou pokorou.

Zajímá mě:
Jaké nejnáročnější publikum jste zatím zažili? Měli jste už někdy v publiku rýpala, který nedal pokoj? Jak jste si s ním poradili? Znáte někoho, kdo tyhle nepříjemné šťouraly zvládá levou zadní? Jak reaguje? Pište, prosím, do komentářů nebo na jakoukoliv moji sociální síť. Chci slyšet Vaše příběhy.

6. STRACH: STRACH Z NEDODRŽENÍ ČASU
Klienti říkají:
„Co když přetáhnu? Nebo tam naopak budu stát jako to pako, který má před sebou ještě 15 minut času a nemá co říkat? Nebo co když budu v polovině prezentace a najednou mě utnou? Budu vypadat jako blbec!“

Moje rada: A jo, zase jsme zpátky u tréninku. Co u klientů sleduji dnes a denně, je, že mají prezentaci na 10 minut a do toho 4 000 slidů. To prostě nemají šanci stihnout! A osobně jsem alergická na větu: „Ale Peti, třeba tuhle část jen tak prolítnu,“ nebo „To jen proklikám.“ Neexistuje, abyste něco jen prolítli. Každý slide má svou nosnou myšlenku a u každého slidu byste se měli zastavit alespoň na minutu, ideálně na 2 až 3 minuty. Máte prezentaci na 10 minut? Mějte 5 slidů, ne víc. Dále si při nacvičování prezentace zapněte stopky a pozorujte, jak dlouho věnujete jaké pasáži. Musíte to dostat do krve, abyste se nemuseli naostro dívat neustále na hodinky. Na konferencích Vám běží časomíra, při online hovoru si někam viditelně umístěte hodinky. Důležité jsou časy v polovině a 5-10 minut před koncem.

Dám Vám příklad: Máte prezentaci na hodinu, musíte tedy vědět, kde v prezentaci byste po 30 minutách měli být. Nejste tam? Zrychlete. Jste tam? Udržujte tempo. Jste dál? Zvolněte. Stejně tak 5-10 minut před koncem, pokud jste zde moc pomalý, můžete opravdu pár slidů překlikat (i když já osobně to nemám ráda) a dojet nakonec. Jedině tak prezentaci ukončíte nonšalantně a profesionálně. Není nic horšího než useknutý konec, který vyzní do prázdna.

Z mé zkušenosti: Nikdy na čas neupozorňujte! Nikdy neříkejte takovéto: „Nějak nás tlačí čas, tak já to tady rychle proklikám,“ nebo „Jé, vzal jsem to nějak rychle, tak co bych Vám ještě řekl…“ Profesionální řečník nikdy, a to zdůrazňuji – nikdy neříká publiku, jak si stojí s časem. To je jeho starost, ne ostatních lidí, on musí stále vypadat, že to má absolutně pod kontrolou.

Zajímá mě: Přetáhli jste někdy? Skončili jste moc brzo? Co jste v tu chvíli dělali? Zkoušíte si prezentaci před tím, než jdete prezentovat? A schválně, kolikrát? Slyšeli jste někdy někoho, jak neustále upozorňoval při své přednášce na čas? Pište, prosím, do komentářů nebo na jakoukoliv moji sociální síť. Chci slyšet Vaše příběhy.

VELKÉ FINÁLE:
Zmapujte si své publikum od hlavy až k patě. Kdyby Vy jste byli oni, v jejich věku, v jejich profesi, s jejich know-how, co byste chtěli slyšet? Otázky z publika opakujte, formulujte je vlastními slovy, pokud je to nutné, a šťouraly včas utněte a nabídněte jim kávu a rozhovor po prezentaci.
Na čas nikdy neupozorňujte, Vy jste profík a Vy jej musíte mít za každé situace pod absolutní kontrolou. Zjistěte, kde jste v prezentaci v polovině pro Vás vymezeného času a kde jste asi 10 minut před koncem, dle toho svou prezentaci zrychlete, nebo zpomalte.


Tohle finále ale ještě nebylo tak velké jako to příští, dámy a pánové! Ukončíme tak sérii 4 navazujících podcastů  a podíváme se na poslední ze všech 7 smrtelných scénářů při prezentování! Bude to jízda!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#07: STRACH ZE SELHÁNÍ TECHNOLOGIE a STRACH ZE ZAPOMENUTÍ TEXTU: 2.díl o sedmi smrtelných prezentačních scénářích (2/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Ten paralyzující strach z prezentování žije jen ve vaší hlavě. Tak zní víceméně hlavní myšlenka, která stojí za trémou z veřejného vystupování. Tenhle fakt má jednu velikánskou výhodu. V momentě, kdy strach je jen ve vaší mysli, není mimo vaši kontrolu. Ano, čtete správně. Jen vaše myšlenky vám stojí v cestě ke skvělému projevu a příležitosti nahlas sdílet vaše fantastické nápady.

A jak dva další strachy dostat pod kontrolu, na to se zblízka podíváme v dnešním podcastu. V minulém podcastu #06, jsme rozebírali první dva smrtelné scénáře při prezentování, a to strach ze zesměšnění a strach z nervozity. Pokud jste ho ještě neslyšeli, pak ze srdce doporučuji, protože daný podcast slavil ohromný úspěch a obsahuje vysvětlení celé problematiky “strachu z prezentací”. A teď už dost řečí kolem a vrháme se na strach č. 3 a 4.

3. STRACH: STRACH ZE SELHÁNÍ TECHNOLOGIE

Co říkají klienti: “Bojím se, že mi nepůjde spustit prezentace, že nebudou vidět slidy. Mám strach, že prostě zkrachuje technika a já budu za idiota.”

Moje rada: Budete jen za takového idiota, jakého ze sebe uděláte sami. Tohle je jeden ze strachů, kterému můžete částečně dát velmi jednoduše na frak, a to přípravou. Teď sledujte, kolik backupů mám já, když jezdím na workshopy do firem. Mám jednu prezentaci v počítači na ploše, další uloženou na Google drivu, jednu poslanou na e-mail, ještě jednu na flashce a podle počtu účastníků ji mám i třeba desetkrát vytištěnou. Všude ji mám jak v PowerPoint formátu, tak v pdf formátu. Zároveň si s sebou beru snad všechny kabely, které by mohly dělat neplechu, a mám vždy u sebe 2 “prezentéry” – neboli ukazovátka, kdyby náhodou klekla baterka v jednom z nich. Když jedu na konferenci, dopředu zjišťuji, v jakém formátu chtějí prezentaci, a na místě si vždy vynutím vyzkoušení prezentace na plátně a zapojení mikrofonu. Tím předejdete dosti možným problémům, ale… když k tomu dojde, tak technologie je mrcha a může vás zradit kdykoliv. Proto, když vám slidy nenaběhnou, prostě jeďte bez nich, jako kdyby to takto bylo plánované! Publikum se potěší, že to bude jiné, interaktivnější, že budete mluvit bez slidů, a vy z toho chytře vyváznete jako génius. Ale zase na tuto variantu je dobré se připravit předem, tedy zjistit, jestli je v místnosti třeba alespoň flipchart a doma si jednou vyzkoušet a popřípadě upravit text na “bezslidovou” verzi.

Ze zkušenosti: Publikum má pochopení, když vám něco nevyjde. Klidně počkají. Mezitím co třeba technici opravují projektor, řekněte nějakou vtipnou historku spojenou s tématem. A hlavně pokud vám buchnou slidy, nikdy se k tomu nevracejte slovy: “A tady na tom slidu byste bývali viděli…” Podobnou situaci jsem zažila několikrát a opravdu není nic horšího než říkat lidem, co nedostávají.

Zajímá mě: Jaké všechny backupy si připravujete vy, když jdete prezentovat? Co nejhoršího se vám stalo a jak jste to ustáli? Jak jste se ze svých nezdarů poučili? Podělte se a napište mi komentář nebo na jakoukoliv moji sociální síť. Chci slyšet vaše příběhy.

4. STRACH: STRACH ZE ZAPOMENUTÍ TEXTU

Co říkají klienti: “Co když něco zapomenu, budu mít okno, blackout? Nevzpomenu si na to, co jsem chtěl říct, bude to strašně trapný a budu za pitomce.”

Moje rada:
Zažili jsme to všichni. Kdo tvrdí, že nikdy nezapomněl žádnou myšlenku ke svému slidu nebo že vždy řekl vše, co chtěl, tak prachsprostě lže. Opět doporučuji trénování celé přednášky. Každý slide by měl obsahovat jen jednu hlavní myšlenku, tím si práci dost zjednodušíte. Pokud se hodně bojíte, napište si hlavní myšlenky na tvrdé papírky, které vložíte akorát tak do dlaně, a “sichrujte” se s nimi. Když už se stane, že něco zapomenete na podiu – BLAFUJTE! Otočte se k publiku zády a pomalu jděte ke slidům s tím, že se jdete napít. Nikdo vám nebude nic vyčítat, prostě vám vyschlo. A vám se mezitím krásně okysličí mozek, soustředíte se najednou na vodu, ne na prezentaci, mozek se uvolní a vám naskočí zapomenuté. U stolku se navíc můžete chytře a nenápadně podívat do poznámek.
Nebo zopakujte, co jste již řekli, ve stylu: “Tedy ještě jednou k tomuto slidu, za prvé…” Ono vám to naskočí.
A pokud zkrátka nenaskočí, pak se přiznejte, usmějte se lidsky a omluvně do publika a řekněte třeba: “Hlavní myšlenka tohoto slidu je tak silná, že mi normálně vypadla. Každopádně jakmile mi naskočí, řeknu vám ji, a teď se posuneme k dalšímu bodu.” Máte je! Sami někdy prezentovali, sami někdy něco zapomněli, chápou vás a v jejich očích jste stoupli, že jste to tak báječně ustáli!

Z mé zkušenosti: Ačkoliv vám se to možná nezdá, vaše prezentace je už tak nabitá informaci, že publikum si často vůbec nevšimne, že tam něco nezaznělo nebo něco chybělo. A když to pozná, tak se jednoduše zeptá. Nesnažte se vidět ve svém zapomenutí něco horšího, než je. Opravdu je to normální a skutečně se to stává.

Zajímá mě: Jaké triky máte vy, když zapomenete text? Dokážete blafovat a nenechat na sobě nic znát, nebo máte pocit, že vás všichni prokouknou? Jaké máte zkušenosti s reakcemi publika, když jste něco zapomněli? Pište, prosím, do komentářů nebo na jakoukoliv moji sociální síť. Chci slyšet vaše příběhy.

VELKÉ FINÁLE:
Strach ze selhání technologie jde velice snadno vyřešit tím, že se jednoduše vybavíte všemi možnými záložními řešeními, kdyby cokoliv selhalo. Chce to čas, ale vyplatí se to. Strach ze zapomenutí se dá řešit papírky, tréninkem, zakotvením si v mysli hlavních myšlenek, které chci předat. V neposlední řadě můžete blafovat nebo přiznat, že nevíte. Jsme přeci jenom lidé.

A jak se připravit na náročné publikum nebo jaké kroky podniknout před samotnou prezentací, abyste skončili na čas, na to se můžete těšit příště!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#06: STRACH ZE ZESMĚŠNĚNÍ a STRACH Z NERVOZITY: 1. díl o sedmi smrtelných prezentačních scénářích (1/4)

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


V druhém podcastu, kde jsme dopodrobna rozebírali trému, jsem zmiňovala statistiku, že lidé by raději zemřeli, než aby něco prezentovali. Pokud ale řeknete, že se bojíte prezentovat, říkáte jenom půlku pravdy. Je to stejné, jako když prohlásíte, že se bojíte žraloků. Vsadím se, že žralok jako takový není příčina toho strachu … co je ale příčinou, jsou pocity, které ve vás vyvolávají scénáře, jak by mohlo vypadat napadení žralokem. Ten moment překvapení, beznaděje, slabosti, bolesti. V prezentacích máme tzv. sedm smrtelných scénářů neboli strachů, které vás paralyzují a ovlivňují kvalitu celé vaší prezentace.   

Vedla jsem workshopy a koučovala tisíce lidí, kde jsme přesně pojmenovávali, čeho se bojí při prezentování a jak tomu předejít. Vždy to vedlo k sedmi hlavním scénářům. Abyste ale se strachem mohli pracovat, musíte jej nejdříve pochopit a uvědomit si jednu zcela zásadní věc – i když každý scénář je jiný, mají jednoho společného jmenovatele. Vás. Každý váš strach má totiž kořeny ve vašem egu, vy se bojíte, že budete nějak vypadat (hloupě, nemotorně, neprofesionálně), nebo se bojíte, že lidi si o vás budou něco myslet (jsem blbá, neprofesionální, trapná). V tento moment už nehovoříme ani o prezentaci, ani o informaci, kterou předáváte, hovoříme o vás. A je důležité si uvědomit, že – pokud to trošku nadnesu – právě vy jste publiku dost ukradení, jim jde o tu informaci a vaše myšlenky. Ne o vás.

Jdeme na to.

1. STRACH: STRACH ZE ZESMĚŠNĚNÍ
Co říkají klienti:

„Mám strach, že si o mně budou myslet, že nejsem dostatečně kompetentní o tomhle mluvit. Prohlídnou mě, že nejsem tak seniorní, že o tom zas tolik nevím. Bojím se, že se tam úplně zesměšním.“ 

Moje rada:
V ideálním případě byste toho o svém tématu měli vědět alespoň padesátkrát víc, než prezentujete. Udělejte si pořádný research, čtěte články, přemýšlejte nad tématy, diskutujte je s lidmi, kteří znají danou problematiku. Jediné, co je ale jisté, že nikdy nebudete vědět všechno, zároveň nikdy ani vaše publikum nebude vědět všechno. Mějte na mysli, že oni nevědí, co mají slyšet, a to, co uslyší, je jejich jediná možnost, jak se dostat k těmto informacím – jediná a v tuto chvíli absolutně nejlepší možná. Navíc pokud nakráčíte na pódium už s tím, že o sobě pochybujete, jestli jste ten pravý pro toto téma, můžete dát ruku do ohně, že budou pochybovat i posluchači. Je to dost jednoduchý, vaše publikum reflektuje vaše pocity. Takže to hrajte, hrajte, že jste sebevědomý, a když nebudete vědět na nějakou otázku odpověď, prostě se přiznejte, že nevíte, že se omlouváte a že odpověď vyhledáte a danému tazateli ji zašlete třeba na e-mail nebo mu ji zatelefonujete. A pokud vás někdo mermomocí bude chtít zesměšnit, možná se mu to povede, ale nezapomínejte, že to vypovídá daleko více o něm, jaký chudák s nízkým sebevědomím to je, než o vás.

Z mé zkušenosti:
Publikum vám vždy fandí, máte jejich sympatie už jen tím, že jste vylezli na pódium. Publikum vás málokdy odsoudí jako totálního hlupáka, maximálně řekne, že tam chyběly nějaké informace. To vy se lynčujete a bičujete ve své hlavě.

Zajímá mě:
Stalo se vám někdy, že vás někdo zesměšnil? Žijete s tím doteď, nebo to berete jen jako vtipnou historku? Shazujete se sami ve své hlavě před prezentací, nebo k sobě naopak mluvíte vlídně? Nebo vůbec? 😊 Napište mi do komentářů nebo na jakoukoliv mou sociální síť. Chci slyšet vaše příběhy.

2. STRACH: STRACH Z NERVOZITY
Co říkají klienti:
„Vždycky se mi klepe hlas, mám strach, že to lidi poznají. Navíc se hrozně potím a ošívám, určitě budu pro smích.“

Moje rada: Trénovat, trénovat, trénovat. Jistotu ve svém proslovu získáte jen díky tomu, že si to budete pořád a pořád dokola opakovat nahlas (to je důležité – nahlas). Před přáteli, před rodinou, před partnerem nebo partnerkou. Zároveň vám ze srdce doporučuji poslechnout si nebo přečíst první podcast a druhý podcast na téma TRÉMA, kde se bavíme o třech praktických tipech, jak projevy trémy zmírnit a jak si to celé v hlavě přeformátovat.

Ze zkušenosti:
To, jak se cítíte nervozní a jak si myslíte, že vypadáte vyklepaně, nikdy publikum nevidí. Klienti, když se dívají na svá videa, která spolu natočíme, se nesčetněkrát hrozně diví, že nevypadají na videu až tak nervózně, jak se cítili. Věřte mi, ve finále platí, že opravdu málokdo pozná, že jste nervozní. 

Zajímá mě:
Jaké jsou vaše projevy nervozity a jak s nimi pracujete? Viděli jste se někdy na videu? A jak jste na sebe působili? Napište mi do komentářů nebo na jakoukoliv mou sociální síť. Chci slyšet vaše příběhy.

A je to tady, jdeme do finále 6.pocastu!

VELKÉ FINÁLE: 
Uvědomte si, že se nebojíte prezentace jako takové, ale děsíte se svých pocitů, které s Vámi budou lomcovat, až (pokud) nastanou určité scénáře. První ze sedmi největších smrtelných scénářů při prezentování je strach ze zesměšnění a strach z nervozity. Nastudujte si pořádně téma a nedejte na sobě znát pochybnosti, když nebudete něco vědět, přiznejte to. Nervozitu ovládnete tréninkem a určitými technikami. Rozhodně si poslechněte podcast č.1 a podcast č.2, kde Vás učím jednoduché techniky, jak trému přeformátovat, aby pracovala pro Vás.

A co přesně dělat, když vám selže technologie nebo něco zapomenete? Na to se můžete těšit příště!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz ŘEČ TĚLA od hlavy až k patě PŘI PREZENTACÍCH.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#05: MÍT SE RÁD V PRAXI (2/2): Tři základní pravidla sebelásky, který by měl držet každý z Vás

[tm_pb_section admin_label=”section”][tm_pb_row admin_label=”row”][tm_pb_column type=”4_4″][tm_pb_text admin_label=”Text”]

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Sebeláska. Slovíčko, které nám pořád někdo mlátí o hlavu a co vlastně v praxi znamená, to nikdo nedokáže přesně popsat. Vzala jsem si na pomoc Wikipedii a její bezvadný výklad:

Sebeláska je „láska k sobě“ (hmm, překvapivě 😊) nebo je to „respekt k vlastnímu štěstí nebo výhodě“. Byla a je vnímána zároveň (a tady je ten průser, to slovo zároveň, proto nám to nejde) jako základní lidská nutnost  a morální chyba podobná egoismu, narcismu, domýšlivosti a sobectví.

Jak vypadá můj den, když se snažím a pokouším o tenhle ‚respekt k vlastnímu štěstí‘, na to se prakticky podíváme v dnešním podcastu. V minulém dílu jsem s vámi zcela otevřeně sdílela svůj příběh o tom, jak jsem nesnášela své tělo. U mě je sebeláska hluboce spojená právě s vnímáním vlastní postavy a toho vizuálu navenek. V podcastu #04 jste se dozvěděli, jakými fázemi jsem si prošla, co všechno jsem neúspěšně zkoušela a kam mě to dovedlo. Zároveň jsem s vámi sdílela svoje úplně základní pravidlo, kterého se držím a které ve mně konečně zažehlo tu mršku sebelásku. Jestli jste neslyšeli, určitě ze srdce doporučuji podcast #04. A dnes rovnou skočím do dalších pravidel a praktických činností, díky kterým pečuji o sebe, své tělo a svého ducha, abych mohla být tím spokojeným a živým prezentačním hurikánem.

Pétino pravidlo sebelásky č. 1:
1. NECHÁM PLNOU MYČKU KLIDNĚ DO RÁNA. 
Tohle určitě zná snad každá ženská. Ještě je potřeba vyndat myčku, uklidit prádlo, vytřít kuchyň. Přece nepůjdu spát, když je špinavý talíř v dřezu. Jo, měla jsem to taky tak! Já mám dokonce zafixováno z domova, že před odjezdem na dovolenou musí být všude perfektně uklizeno, protože co kdyby k nám přišel zloděj a viděl by ten bordel. Změnila jsem to. Musela jsem. Prostě se teď mrknu na myčku a řeknu si: „Chce se mi, nebo se mi nechce to teď vyndat?“ Popř.: „Musím to opravdu nutně vyndat teď?“ A když si řeknu, že ne, tak se na to vykašlu a jdu spát. Ono to počká do rána. (Fakt, vyzkoušeno. 😂) A ráno mi to už třeba nevadí.

Pétino pravidlo sebelásky č. 2:
2. KONČÍM V 18:00 A HASTA LA VISTA BABY!
Tohle bylo těžký. Nepracovat třeba do sedmi nebo do osmi večer, protože mě má práce strašně baví, ale fakt zabouchnout v šest notebook, i když tam na mě nějaká práce ještě čeká, a jít rozvíjet svého ducha. Dost mě v tomhle zasáhla knížka Mnich, který prodal své ferrari, kde je psáno, že stejnou měrou by člověk měl rozvíjet práci a ducha. Rozvojem ducha je myšleno kreativa, odpočinek, meditace, cokoliv, co není business. Když to budete dělat, budete ještě úspěšnější v tom businessu, protože budete mít víc energie, větší kreativitu a hlavně budete prostě víc žít a míň budovat ten život.

Já třeba si maluju (Maluj dle čísel), cvičím jógu, prásknu sebou do postele a čtu si knížku. Teď i občas vařím. Prostě dělám věci, co chci dělat, ne který musím dělat (viz ta myčka) a tohle dělám většinou tak hodinku až dvě a pak si dám večeři a koukám s přítelem třeba na seriál. A ne, nemáme zatím děti, takže to se potom změní, ale i tak si chci vždycky najít chvilku pro sebe. A zároveň je tady hrozně důležitá otázka, kterou si položte, než si budete chtít vložit do svého harmonogramu třeba hodinu klídečku. Zeptejte se sami sebe: „Co v té hodině dělat nebudu, abych mohla dělat tohle?“ Co vynechám, z čeho si ukrojím. Klíčová věc, kterou ale nemám z vlastní hlavy, inspirovala jsem se Míšou Měřinskou z podcastu Magicky ženská. Já jsem si třeba ukrojila z toho businessu, prostě pracuju míň. Tečka.

Pétino pravidlo sebelásky č.3:
3. INVESTUJI DO SEBE – BEZ VÝČITEK. 
Tohle je pro mě novinka! Začala jsem si kupovat kvalitní krémy, dražší oblečení, objednávám si oblečení online, těším se po koroně na masáže. Na to jsem vůbec nebyla zvyklá, ale oči mi otevřel můj přítel a pak má kamarádka-klientka. Přítel totiž miluje tenisky a hodinky a investuje do sebe a kupuje si fakt dobrý boty, moderní hodinky a totálně bez výčitek. A mě to rozčilovalo, ale pak jsem se zastavila a zeptala jsem se sama sebe, proč mě to vlastně tak rozčiluje. A došlo mi, že kvůli tomu, že to vlastně sama nedělám – já si to nedovolím a on si to dovolí. A ta kamarádka mi zase dala jako dárek za koučinky drahý šampon, a když jsem se na to tvářila, že tohle je moc… tak mi řekla: „Hele, do čeho jinýho investovat, než ku*va do sebe?“ 😂 Je na tom kus pravdy.

VELKÉ FINÁLE:
Nechte myčku plnou klidně do rána, dělejte domácí práce, až když se vám jakž takž bude chtít. Ne, fakt je nemusíte dělat hned teď! Věnujte si denně alespoň hodinu času na pěstování svého ducha, dělejte věci, které jste vždycky chtěli dělat, které vás bavily, když jste byli malí. Investujte do sebe, ať už máte slabost pro hezké oblečení, pro dražší kosmetiku, nebo pro kvalitní jídlo. Rozmazlujte se a nikdy si nic nevyčítejte! Život tu je od toho, aby se žil, ne pořád jenom budoval.

Budu moc ráda, když mi do komentářů nalijete další inspiraci, co děláte v rámci sebelásky. Jak o sebe pečujete a jak se rozmazlujete. Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci? Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. 

Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz ŘEČ TĚLA od hlavy až k patě PŘI PREZENTACÍCH.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!

[/tm_pb_text][/tm_pb_column][/tm_pb_row][/tm_pb_section]


#04: MÍT SE RÁD V PRAXI (1/2): Proč jsem se dlouho nenáviděla a jaké jedno základní pravidlo teď dodržuji

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Přiznám se vám, nikdy jsem se neměla ráda. Moje téma bylo vzhled. Do svých pětadvaceti jsem schovávala svoje domnělé šílené špeky do stahovacích kalhotek a vyhýbala se místům, kde bych musela jít do plavek. Pak jsem padla ještě níž a z pěkných 60 kg jsem to stáhla na 49 kg. No masakr. Že je vše špatně, mi došlo v momentě, když jsem si upravovala fotky z výletu a ve Photoshopu jsem si ztlušťovala paže a stehna. Trvalo to pár let práce, objevování starých šílených paradigmat, a díkybohu jsem zpět na své původní váze, spokojená. Musela jsem se začít mít ráda a důvěřovat svému tělu, že ví, co dělá. Ale co tohle praštěné klišé „mít se rád“ v sobě obsahuje… to nikdo neví nebo vám to popíšou tak nějak esotericky, že stejně prd víte. Co to znamená po pár letech trápení pro mě? Na to se podíváme hned ve dvou podcastech, v tomto a dalším.

Dnes to nebude o prezentacích, ale o reálném životě za nimi. Na každém seberozvojovém workshopu, webináři, semináři vám řeknou, že problém úplně všeho je ten, že se nemáte rád. Až se začnete mít rád, vše půjde samo. Řeknete si, no prima, super, ale jak na to? Sama jsem to zkoušela podle různých pouček. Třeba jsem si nalepila všude po koupelně lepítka s pozitivními afirmacemi. „Mám se ráda.“ „Jsem krásná.“ „Jsem sexy kočka.“ Vždycky jsem na to tak nadšeně koukala, když jsem si čistila zuby, pak jsem se koukla na sebe do zrcadla, nadšení opadlo, pokrčila jsem rameny a šla se sama sebe dotýkat. To je totiž další poučka!

Máte si sahat na ruce a říkat / vysílat k nim, jak je máte rádi, sahat si na krk, prostě na vše… Je možné, že to někomu opravdu funguje, je možné, že i u mě to něco nastartovalo, nějakou počáteční reakci, rozhodně to taky můžete vyzkoušet, jestli vás to zaujalo… U mě to ale rozhodně nezpůsobilo nic zásadního a já vám řeknu proč – protože jsem tohle všechno dělala a byla jsem unavená z práce, nevyspalá, měla jsem pocit, že pořád musím makat a do toho teda se mít ráda, měla jsem pocit, že musím být dokonalá hospodyňka, uklizeno, navařeno, prostě samý musím…

Šla jsem na to teda jinak, šla jsem na to od DŮVĚRY a NASLOUCHÁNÍ TĚLU. Když mám mít samu sebe ráda, tak to tělo asi budu muset umět poslouchat. Možná to bude znít praštěně, ale právě všechny ty kontroly nad jídelníčkem, všechny probdělý noci, kdy už jsem prostě nemohla, ale stejně jsem dopisovala články, připravovala jsem se na konference, dělala jsem věci do druhé práce, uklízela jsem, vařila jsem… tak to rozhodně nebylo o naslouchání tělu.

A já jsem nedávno slyšela jednu krásnou větu: „Většinu života strávíme jeho budováním a už ho nějak nestíháme žít.“  A mně došlo, že ho radši chci žít než budovat, a to byl první krok k sebelásce. A ten druhý krok bylo, že mi došlo, že „mít se rád“ je vlastně (alespoň pro mě) „pečovat o sebe bez výčitek, že něco musím nebo měla bych“.

Ráda bych se teď s vámi podělila o jednu zcela zásadní věc, kterou jsem to celé odstartovala, tu péči o sebe, a v dalším podcastu (#05) vám řeknu další pravidla, která tak nějak přirozeně následovala tohle jedno zásadní.


Pétino základní pravidlo sebelásky: 
KDYŽ JSEM UNAVENÁ, JDU SPÁT.
Asi si řeknete, no, tos objevila Ameriku, Boušková! Ale sáhněte si do svědomí… určitě to znáte, tělo vám bije na poplach už v deset, ale vy ještě něco děláte třeba do půlnoci. Padnete vyřízený do postele, ráno vstáváte zase vyřízený a tak pořád dokola… až jste z toho třeba nemocný.

Tohle mi trvalo dlouho, já jsem ten člověk, kterýho práce hrozně baví, naplňuje, dokážu u toho sedět do noci (priorita práce) nebo si tu s přítelem povídáme, on chodí spát kolem jedné v noci, takže najednou je třeba jedenáct a my jsme v půlce diskuze a já už sotva vnímám (priorita vztah). Dřív jsem měla takový ty chvilky na Instagramu nebo LinkedInu, kdy jsem jen tupě scrolovala, klidně do dvou v noci, a ráno jsem vstávala s kruhy pod očima (priorita zvyk).

Srandovní je, že ačkoliv jsem měla večerní priority práce (makala jsem do noci) a vztah (povídala jsem si s přítelem do noci), obojí šlo do kopru.
Koučinky mě vyšťavovaly, workshopy jsem utáhla tak tak a pak celý den spala, doma jsem byla nevrlá, podrážděná, bez energie, unavená, bez chuti na sex a tak dále. Proto každá takováhle priorita večer je blbost, tam musíte být priorita vy a vaše potřeba spánku. 

Zkrátka: Jděte spát, když jste unavení. Vy jste důležitejší než všichni okolo a než všechny aktivity okolo. A jestli ještě něco potřebujete dospat odpoledne, tak si lehněte odpoledne. Já to třeba nedělám, ale můj přítel to dělá zcela běžně, prostě si dá dvacet a hotovka.

VELKÉ FINÁLE:
Sebeláska prakticky začíná u důvěry ve vaše tělo a v naslouchání mu. Vnímejte signály svého těla a dejte jim obzvláště večer vyšší prioritu než všem „ještě musím…“, „měla bych…“, „slíbila jsem“ nebo „je to blbý vůči tomu a tomu“. Když jste unavený, jděte spát.

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz ŘEČ TĚLA od hlavy až k patě PŘI PREZENTACÍCH.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#03: JAK SE DOSTAT NA KONFERENCI: Co musíte udělat, abyste přednášeli na konferenci svých snů? Kdekoliv na světě.

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Píše se rok 2017 a já předstupuji před 500 lidí v Maďarsku a jdu jim prezentovat o tom, jak se testují dle V modelu auta v Mercedesu. Je mi hrozně špatně a asi budu zvracet. Má první velká konference. Píše se rok 2019 a já předstupuji v Rusku před dva tisíce lidí, cítím se dobře a jízda opět začíná… Celkem jsem přednášela na 24 světových pódiích, v Maďarsku, Polsku, Bělorusku, Ukrajině, Německu, Anglii, v Indii a samozřejmě na několika konferencích v Čechách.
Jak jsem se tam dostala? O tom to dneska bude…

Já jsem ke konferencím přišla jak slepý k houslím. Pracovala jsem tehdy v MBtechu, testovala auta, šla jsem na konferenci o softare testingu, tam mě napadl šílený nápad, že bych něco o autech zvládla říct taky, náhodou jsem si sedla na obědě vedle organizátora konference v Maďarsku, ten mi řekl, ať něco pošlu, já poslala, oni mě přijali, já se pozvracela a začala pracovat na svých prezentačních dovednostech. A teď začíná ta zajímavá část pro Vás…

Jo a mimochodem, o tom, jak pracovat s trémou a právě tímhle syndromem zvracení a nervozity před prezentací, je podcast #1 a podcast #2, které stoprocentně doporučuji si poslechnout.

Zpátky k vám, prezentace měla šílený ohlas a mě to začalo bavit. Začala jsem makat na svých prezentačních dovednostech a hele, teď to školím a řekla jsem si, že mi přijde jako super spojit cestování a přednášení. Prostě mě to bavilo, navíc v angličtině, seznámíte se s plno lidma, ale jak se tam dostat…

1. Za prvé nečekejte, že oni pozvou vás. Pozvěte se sami!
Zapomeňte na „Seď panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě“. Blbost. Vy musíte být ti proaktivní. Zagooglete, je někde ve vaší blízkosti je konference, kam byste se svým tématem zapadli?
Mrkněte na datum, mrkněte na deadline zaslání abstraktu (abstrakt je papír, kde sexy a ve stručnosti popíšete, o čem je vaše téma a proč vy byste tam měli zazářit). Důležité, najděte si těch konferencí víc. Zapište si i ty, kde byste museli své téma lehce ohnout, přizpůsobit, a taky by vás tam vzali. Čím víc tím líp!

2. Zamyslete se nad tématem a o čem by to bylo.
Vyberte si téma, o kterém toho dost víte a pro které žijete, pro které dýcháte. To ale nestačí, vyhraďte si odpoledne a sepište si podtémata k tomuto tématu. Jestli si to jen sepíšete pod sebe, nebo použijete myšlenkovou mapu, nebo budete jako já lepítkový maniak, to už nechám na vás. Každopádně, vybruste to. Jak napsat takový abstrakt, si povíme někdy příště. Pozor, každá konference má omezený počet znaků abstraktu (bývá to okolo 500) a zároveň budete potřebovat svoje bio (počet znaků 100 až 250).

3. Rozešlete to.
Opět si vyhraďte jedno odpoledne a rozešlete to na všechny strany. Občas to budete muset trošku prodloužit, občas zkrátit, pokud to posíláte v angličtině, doporučuji nechat si to od někoho zkontrolovat, zde se gramatické chyby neodpouštějí, a čekejte. Připravte se na to, že napoprvé vás nevezmou třeba na 90 %, kam jste se hlásili. Nebo vám to vyjde jen na jednu konferenci nebo taky na žádnou. Doporučuji si vždy vyžádat feedback neboli zpětnou vazbu, kde byl problém, proč vás nepřijali a co by na vašem místě zlepšili. V komisi většinou sedí celkem inteligentní lidé, kteří vám chtějí pomoci, a většinou rádi napíšou, co se jim nezdálo. Učte se z toho a vylepšujte!

4. Budujte brand.
Rozhodně si nemyslete, že když jste se jednoho rána probudili jako neznámý Pepík z Horní Dolní a poslali do světa geniální myšlenku, hned vás všude vezmou. Komisi nejde jen o geniální myšlenku, jde jim taky o to, kdo jste a jak prezentujete. Budou si vás googlit, u některých přihlášek už rovnou vyžadují odkazy na vaše sociální sítě nebo máte přiložit video, kde prezentujete. Navíc z vašich sociálních sítí musí čišet, že pro dané téma žijete, budujete tak kredibilitu, ujištění, že jste se pro toto téma narodili a celkově neuděláte na konferenci ostudu.

VELKÉ FINÁLE:
Najděte si všechny konference, které brnkají o vaši strunu. Do hloubky se zamyslete nad svým tématem a sesumírujte si hlavní části prezentace a jejich přidanou hodnotu pro publikum. Rozešlete to na všechny strany, každé odmítnutí berte jako výzvu a budujte mezitím brand. 

Už se těším, že se brzy potkáme na nějaké velké online konferenci!

Znáte někoho, komu by tyto články a podcasty mohly pomoci? Kdo by v nich našel inspiraci?
Sdílejte je prosím se svými kolegy, přáteli, s rodinou. Zároveň budu ze srdce vděčná za reakce, jak se vám dnešní podcast líbil, jakou jednu větu nebo myšlenku si odnášíte právě a zrovna vy.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu. A v neposlední řadě, jestli by vás zajímalo, jak odprezentovat cokoliv úspěšně díky těm správným gestům, je tady pro vás můj unikátní online kurz ŘEČ TĚLA od hlavy až k patě PŘI PREZENTACÍCH.

VAŠE ÚTERNÍ DÁVKA INSPIRACE: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#02 TRÉMA (2/2): Jak ukočírovat adrenalinové šlehy při trémě? Operní pěvec, počítání a pružný válec.

Petra Boušková

 

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Jak statistiky uvádějí, čeho myslíte, že se lidi bojí víc než smrti? Jo, je to prezentování.
Dle výzkumů se více bojí ženy než muži a pouze 8 % ze všech, kteří trpí strachem z prezentování, ačkoliv tento strach má prokázaný negativní dopad na jejich život a kariéru, vyhledá odbornou pomoc. Máte štěstí, odborná pomoc zde přichází k vám pomocí tohoto podcastu.

V minulém dílu, v podcastu číslo 1, jsem vysvětlovala, co se vlastně s naším tělem děje, když nás chytne tzv. tréma, bavili jsme se o tom, jestli ji můžete podědit a co ovlivnilo to, jak moc před prezentací trpíte, nebo naopak to berete celkem v pohodě. Jestli jste neposlouchali, určitě doporučuji, je to takový background k tomuto podcastu. Tréma způsobuje mimo jiné to, že se nám v šílených prudkých dávkách vylévá z amygdaly adrenalin. A to je ten průšvih. Adrenalin je super, zaostří nám na výkon, nabudí celé tělo, ale průšvih je právě v těch vlnách. Abychom se nesesypali, potřebujeme jej ustálit do konstantní průměrné dávky, která nám půjde do krve. Jak to udělat? Srdce neovlivníte, teda pokud nejste totálně „vyzenovaní“ jogíni, kteří údajně dokážou v meditaci ovlivnit i tlukot srdce, takže říkat si: „Srdce, tluč mi prosím pomaleji,“ úplně nedáte. Můžete ale pracovat s dechem! Při vědomém dýchání opravdu snížíte tepovou frekvenci a vysíláte tělu signál: „Hele, jsem v pohodě, koukej!“ Při bráničním dýchání, tedy normálně v pohodě (zdůrazňuji to normálně v pohodě), máte dýchání nějakých 13 až 15 nádechů za minutu.
Cílem je dostat se na nějakých 3–5 nádechů za minutu a vaše tělo se opravdu náramně zklidní, adrenalin stále bude pro nás pracovat, ale už nebude šílet, bude krásně poklidně vyplavovat.

Možná si řeknete, hele, tohle není nic přelomovýho, to vím dávno. Ale upřímně, kdo z vás to dělá? Budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů, kdo se již dokáže vědomě takto uklidnit a jakou metodou to děláte.

Protože metod je spousta! Funguje každá, jen ne každá vám bude sedět, bude se vám líbit a ne každou si zapamatujete. Já vám dám na dýchání tři. Dalších milion tipů pak budu řešit v připravovaném online kurzu o trémě a nervozitě před a při trémě.

Tip č. 1: Operní pěvec
Posaďte se prosím rovně na konec židle, roztáhněte nohy a seďte jako operní pěvec, když zpívá nějakou pořádnou árii. Zpěváci takto sedí schválně, aby si pořádně roztáhli bránici (aha, brániční dýchání) a mohli zpívat (rozumějte dýchat) jako smyslů zbavení. Dejte si ruce na bedra, pěkně ze strany a jednoduše dýchejte tak, aby se Vám bedra hýbala. Neboli dýchejte do břicha. To je za mě základ, bez nějakých číselných pokusů vám rozfázovat celý dýchací proces.

Tip č. 2: 5-8-10 nebo 3:3
Moje oblíbená číselná pomůcka je 5-8-10. Na 5 nádech, na 8 zadržíme dech a na 10 dlouhý výdech.
Schválně se postavte, jestli můžete, tak to jde nejlíp. Jestli nemůžete, vyprdněte se na to a klidně seďte jako ten operní pěvec. Pozor, určitě vydechujte otevřenou pusou. Schválně, zkuste si to se mnou…
Nebo jiná technika zase doporučuje začít 3:3 bez zadržení mezi. Tedy na 3 nádech a na 3 rovnou výdech. Jste s tím v pohodičce? Super. Zkuste 4:4, pořád v pohodě. Pecka, zkuste 5:5. Blbý? Většina klientů mi říká, že už blbý, a zůstáváme tedy u 4:4 a přidáváme mezi pauzu, jak je vám příjemné na nedýchání.

Tip č. 3: Pružný válec
No upřímně, je to trošku až bizarní představa, ale taky dobře funguje. Můžete si představovat, že vám při nádechu do spodku těla zajíždí takový pružný válec, který má průměr a délku vašeho trupu (takže zase se nadechujeme do břicha a jakoby rozvíráme celou spodní část těla) a tím, jak se nadechujeme, mu uvolňujeme svaly a razíme mu cestu nahoru. A potom při výdechu ten válec naopak vypuzujete z těla.

Mimochodem, představy právě fungují dobře i proto, že odsměrujete focus na ten strach a trému, ale soustředíte se na válec nebo na operního pěvce a nemyslíte na prezentaci. Ideální je jakékoliv cvičení dělat pravidelně, abyste pak jen sepli a okamžitě dýchali tak, jak potřebujete. Tvrdí se, že každý den 20 minut, a za 3 týdny jste jogíni.

VELKÉ FINÁLE:
Na trému výborně funguje dýchání, protože tím ukočírujete dávky adrenalinu. Můžete dýchat 5-8-10 nebo 3:3 nebo si můžete představovat sami sebe jako vážného autoritativního pěvce nebo se vám sune zespodu válec. Ať budete pracovat s čímkoliv, pomůže vám to.

Gratuluji vám! Jste u posledního odstavce, skvělá práce! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu.

Přihlásit se můžete zde:

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


#01 TRÉMA (1/2): Je tréma dědičná? Proč někdo zvrací a jiný je v pohodě? Patří tohle slovo vůbec do Vašeho slovníku?

Petra Boušková

Můj podcast můžete poslouchat i zde:


Každý, každý to zná….třesou se Vám ruce. Blbě se Vám dýchá. Máte zarudlý krk, fleky všude po obličeji. Potíte se. Srdce Vám asi brzo vyskočí krkem ven z hlavy. Neustále běháte na záchod. Vypijete skleničku vody a okamžitě máte zase žízeň. Nemůžete mluvit. Někteří zamrznou, jakoby zarostli do země. Jiní chodí zrychleně a chaoticky. Všechno tohle má jednoho jediného jmenovatele – TRÉMA. Z latinského tremeretřást se.

Nesnáším výrazy typu „Jak zatočit s trémou“ nebo „Jak překonat trému“. Je to blbost. Představte si, že nejste vůbec ale vůbec nervózní před tím, než jdete něco prezentovat. Máte to na salámu. Je to Vám to fuk. Je to stejné, jako když jdete na rande a je Vám jedno s kým tam sedíte, stejně tak jako jemu je jedno, že tam je s Vámi. Reciprocita, dámy a pánové! To, že Vám na něčem nezáleží, je z Vás cítit na tisíce kilometrů. A to je blbě. Tréma je částečně pozitivní aspekt – protože dokáže Vaše tělo vybičovat k výkonu, dokáže zaměřit veškerou Vaší energii a pozornost na jednu věc.

Co se děje v těle před takovou prezentací?
Amygdala, taková malá kulička, malý shluk neuronů, v dolní části mozku začne hysterčit a začne v návalech produkovat hormony katecholaminy – adrenalin a noradrenalin. Teď to tam pere, v ohromných dávkách, vlna za vlnou. Aby nás adrenalin úplně nezruinoval, přichází na řadu produkce kortizolu (stresového hormonu), který ochrání orgány před agresivním adrenalinem. Utlumí vše pro tu chvíli nepotřebné (třeba trávení je k ničemu, ledviny utlumí) a zaktivuje smysly a svaly. No, prostě nářez.

A ne, jak občas slýchávám od klientů. „My to máme v rodině.“  Blbost. Tréma není dědičná. Jak moc jste vystresovaní záleží na Vašem dětství, na Vaší výchově. Jestli teď před prezentací zvracíte a omdlíváte nebo jste jen lehce nervozní – záleží na tom, jak Vás mezi 7 a 10. rokem života rodiče moc cepovali, srovnávali s ostatními, nutili k nejlepším výkonům nebo naopak podporovali a chválili.

No a nepomáhá nám k tomu ani selektivní paměť, díky níž si pamatujeme neúspěchy a úspěchy zapomínáme. Což je teda zase normální, protože dříve když na mě vyběhl šavlozubý tygr a málem mě zabil – mozek si řekl: „Aha, příště se musím kočičce vyhnout obloukem a tuhle zkušenost si musím pamatovat věky věků.“

A teď k samotnému slovíčku tréma. Jak se cítíte, když máte trému? Buší Vám srdce, potí se ruce, máte fleky, chodíte na záchod…Odpovězte si pro sebe. Prima a teď si představte, že jste na svém prvním rande. Váš vysněný idol nebo holka jde naproti Vám. Nebo jak jste se cítili, když jste čekali na Ježíška jako malinkatý. Jak jste se cítili? Co se dělo s Vaším tělem? Bušilo Vám srdce, potili jste se trošku, nemohli jste mluvit? Voalá! Fyzické projevy jsou stejné! Jen jednou je to tréma a chcete se zabít a jednou se strašně těšíte, je to vzrušení a už se nemůžete dočkat. Rozdíl je v tom, jakou nálepku tomu dáte. A podle toho na to reagujete!

Já jsem to jednou vyzkoušela, když jsem letěla na konferenci v Polsku, v takovým strašně maličkatým letadle, když začala brutální turbulence, tak jsem se začala usmívat a říkám paní vedle: „Hustý, to je jak na horský dráze!“ Paní se vedle mě vyděšeně pokřižovala a požádala letušku, jestli si může přesednout. Co se ale dělo se mnou, já si to opravdu celkem užívala.

VELKÉ FINÁLE:
Nebojujte s trémou, zpracujte jí a používejte tak, aby pracovala pro Vás, ne proti Vám. Příště si neřekněte, že máte zase šílenou trému, ale že jste vzrušení, že Vám adrenalin pumpuje v těle (což se doslova děje) a že zažíváte něco nového.

Příště se podíváme na praktické tipy a triky, jak uchopit trému tak, aby opravdu pracovala pro Vás.

Páni! Jste vážně dobří, ze srdce děkuji, že jste článek dočetli až sem! Jestli ještě nejsme v kontaktu, tak určitě si mě najděte na jakékoliv síti, kterou používáte, LinkedIn, Facebook, Instagram, kde denně sdílím inspiraci a kousek sebe. Zároveň každé úterý dopoledne posílám svým odběratelům newsletterů, nálož tipů a triků do emailu.

Přihlásit se můžete zde: 

Prezentační newslettery

Těším se příště, hvězdy!


4 TYPY VĚT, KTERÉ ZABIJÍ VAŠÍ PREZENTACI

[tm_pb_section admin_label="section"][tm_pb_row admin_label="row"][tm_pb_column type="4_4"][tm_pb_text admin_label="Text" text_orientation="left" use_border_color="off" border_color="#ffffff" border_style="solid"]

1/4 Meta Speech

Meta speech = věta, kterou vlastně uvádíte, co teprve řeknete, místo toho, abyste to řekli rovnou. Jedná se o větu, která je absolutně k prdu a nemá žádnou přidanou hodnotu pro diváky. Klasicky ji buď sami používáte (nebo ji zaslechnete) na samotném začátku prezentace, ale někteří je až s chutí používají i během prezentace.

  • „Rád bych se Vám představil“… NE! Rovnou se představte!
  • „Takže…dobrý den“ NE! Vynechat úplně. Začít zajímavě!
  • „Jmenuji se Pepa a připravil jsem si pro Vás zajímavou prezentaci o“…NE! To vidíme, že máte připravenou prezentaci, nejsme slepí.
  • „Řeknu Vám jeden příběh“…NE! Rovnou řekněte příběh! V knížce na začátku taky nestojí, že Vám spisovatel řekne napínavý příběh o…
  • „No, přiznám se, že jsem se moc nepřipravoval, tak co bych Vám tak řekl“…. NE! Bez komentáře! To si klidně rovnou vemte pušku a střílejte náhodně do davu. Za tohle Vám platíme? Za nepřípravu a neprofesionalitu?

Skákejte do témat bez zbytečných úvodů, jako když jste byli malí a skákali jste s gumákama do kaluže. To jste taky dělali bez upozornění. Vzbuďte drama, ne nudu.

2/4 Nervozní omluva

Nervózní omluva = něco se nepovedlo, nevyšlo to dle Vašich představ, něco Vás zaskočilo a tak se upocený a vyděšený rozhodnete to hned poctivě publiku nahlásit. Ne, ne, není to má chyba, prosím Vás, omluvte mě. Já za to fakt nemůžu! Zamyslete se…pomůže tato informace divákům nebo Vám? Kdo bude klidnější? Jasně, že Vy! Přidaná hodnota pro lidi nulová. Publikum může vypadat, že s Vámi soucítí, ale nevědomky jste u nich akorát klesli na hodnotě.  

  • „Omlouvám se za tento slide, že je nečitelný“A to jste ho jako nečitelný udělal schválně? To Vám nějak nedošlo, že to nepřečteme?
  • „Rád bych se omluvil, nejsem žádný profesionální řečník“ Aha, super, těšili jsme se na prima sebevědomou přednášku, ale evidentně si nevěří ani řečník sám. Je nám Vás líto, už abyste to měl za sebou a my mohli dělat něco zajímavějšího.
  • „Omlouvám se za tento slide, není můj, tak co bych Vám k tomu řekl“ Super, to si tam rovnou může stoupnout kdokoliv z nás a něco si cucat z prstu.
  • „Omlouvám se, neměl jsem moc času na přípravu“ ... Proč nás sakra tohle má zajímat? Prostě předveďte to nejlepší, co umíte a stůjte si za tím. Trávíme tu čas tím, že Vás posloucháme, tak mi neříkejte hned na začátku, že to bude blbý.
  • „Omlouvám se, měl jsem připravené slidy, ale nefunguje nám projektor“… Jestli jste profík, uděláte i z nevýhody výhodu. Nikdo v publiku neví, že ta přednáška měla být se slidy, tak proč nám to říkáte? Akorát opět upozorňujete na to, co nedostaneme. Díky!

Neomlouvejte se, stůjte si za svým projevem, stůjte si za svou prezentací, ať je jakákoliv. Publikum velmi často nic nepozná, když mu to neřeknete.   

3/4 Čas

Čas = něco, co byste měli mít jako profesionální řečníci absolutně v malíčku. Něco, co má přirozeně plynout během celé prezentace tak, aby publikum nemělo tendenci dívat se na hodinky. Ale to se většinou neděje! Každé upozornění na čas (pokud o čase zrovna nemáte prezentaci) je znak neprofesionality!

  • „Normálně mám tuto přednášku na hodinu, ale teď jsem to musel zkrátit na 15 minut“ … „Supr trup, takže to bude letem světem a zase jsme se dozvěděli, co vše nedostaneme. Díky za to!
  • „Protože nás tlačí čas, tyto slidy jen tak prolítnu“ Signál pro publikum: Zavřít oči, jinak z těch rychle měnících se barev přijde epileptický záchvat. „Kdybyste si to před tím alespoň jednou vyzkoušeli, nemuseli jste teď mít tento problém, protože by Vám asi došlo, že to kurňa nemáte šanci stihnout!“
  • „Ježíš, já už mám jenom 10 minut“… „Ehm, když se tam rozkecáte v polovině o nějakém detailu, tak se pak nedivte, že najednou nestíháte. Nepřipravenost nevyššího stupně.
  • „Byl jsem nějak rychlejší, tak co bych Vám ještě řekl“… „A jéje, sám řečník neví, co by nám hodnotného řekl, tak to bude nuda. Celé to vypadalo tak nadějně, ale teď šup, otevřeme víko a hodíme to celé do koše.
  • „(volá na někoho) Jo, mám ještě čas, jo?“… Publikum se otáčí a hledá danou časomíru. „Je hůře připravený řečník nebo organizátoři? To nemohli dát časomíru někam digitálně, skrytě?

Na čas nikdy neupozorňujte. Ať jste kupodivu přesní / hlemýždi / rychlíci, publikum musí mít pocit, že takto to má být a Vy máte vše pod kontrolou.

4/4 Vata

Vata = výplňková slova neboli slova, která rádi a často opakujete pořád dokola, ať už mluvíte o čemkoliv. Jejich přidaná hodnota je nulová. Náš mozek po nich sahá v momentě, kdy je ve stresu a má pocit, že musí mluvit plynně a bez pauz, aby to celé bylo perfektní. A perfektní to není. Blekotáte a ruce někam nepřirozeně zaparkujete. Jakmile si totiž ruce nuceně držíte při těle, za tělem, před tělem, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, tak mozek nemá jak ‚chytat‘ slova a parazituje jedna báseň 😁

  • „Vlastně“„Prostě“„Takže“
  • „Ehm,no...takže, dobrý den… Taky opravdu mluvíme už o profesionálních „vatařích“, kteří by se ve výplňcích nejraději koupali.  
  • „Jakoby“… Pozor, „jakoby“ před slovesem naznačuje, že se daná věc ve své podstatě nestala přesně tak, jak tvrdíte. „My jsme to jakoby udělali...“ „Takže udělali jste to nebo ne?“
  • „A…a…a...“... „Hele a má ta věta někdy tečku nebo jsme si spletli přednášku a jedná se o soutěž a nejdelší souvětí roku 2020?“

Identifikujte si tu Vaší vatu. Poproste kolegu o pomoc nebo si nakamerujte nějaký svůj projev a pusťte si jej. V momentě, kdy si Vaší vatu „zvědomíte“, začněte si na ní dávat pozor. Místo Vaší vatičky mlčte, ticho je tisíckrát lepší než vlastně, takže, jakoby, věřte mi. Ticho má svou moc. A uvolněte ruce, to je další krok k tomu, abyste se zbavili těchto parazitů.

Vaše Péťa 

[/tm_pb_text][/tm_pb_column][/tm_pb_row][/tm_pb_section]


4 KOMUNIKAČNÍ TYPY – JAK K NIM PŘISTUPOVAT? 

1/4 Modrásek 

Modrásci = Introverti, jenž se rozhodují logicky. Mají dokonalé oko pro detail, rádi a často Vás zahltí doplňujícími otázkami, potřebují si vše promyslet, zanalyzovat a dostávat instrukce přesně, jasně, písemně. Mluví k věci, bez omáček.

  • Buďte připraveni s daty, čísly, grafy. Mluvte jasně a k věci. Emoční výlevy stranou. Nebudou něco dělat, protože Vás to prostě nadchlo a nic víc k tomu nemáte.
  • Trpělivě jim odpovídejte na všechny otázky a neberte je jako rýpaly, oni to opravdu potřebují mít vše jasně specifikované. Možná Vás jejich otázky zachrání od průšvihu.
  • Raději jim napište email, časté telefonáty nebo spontánní vybafnutí u stolu je stresuje. Sledujte, jak oni komunikují, posílají Vám sami dlouhé a podrobné emaily? Vyhraďte si čas a odepište jim jejich způsobem. Budou vrnět blahem.
  • Nespěchejte na ně s rozhodnutím, dejte jim čas věci zpracovat, zanalyzovat a přijít s řešením. Nesnáší časový tlak
  • Na schůzkách moc nemluví, myslete na to a jemně je vyzvěte. Často mají zajímavý podmět, kterým ostatním mohl uniknout.

2/4 Červeňák 


Červeňáci = Extroverti, kteří se rozhodují na základě logiky. Jsou skvělí ve vedení týmu (dle daných pravidel). Žene je cíl (ne cesta), jsou soutěživí a je na nich obdivuhodné, jak si dokáží jít za svými ambiciózními cíli. Heslo: „Udělejme to hned!“

  • Choďte na schůzky včas, na začátku netlachejte o tom, jak bylo na dovolené a končete přesně.
  • Nekružte kolem horké kaše, je-li zde problém, jděte rovnou k jádru věci, jasně věci pojmenujte a soustřeďte se na řešení. Nemusíte být taktní, buďte přímí, to mají rádi.
  • Emoce na ně nepůsobí, argumentujte logicky, používejte čísla, fakta, porovnání.
  • Připravte se, že tito lidé rádi mluví a jakmile to považují za nezbytné, přebírají vedení. Mají rádi kontrolu nad situací a zároveň jsou neradi kontrolováni. Oni to přeci dělají nejlépe.
  • Tito lidé chtějí pracovat s těmi nejlepšími v oboru. Nejsou přeci charita, aby experimentovali se StartUpy. Jde jim o výsledky, ne o lidi.

3/4 Zeleňák

Zeleňáci = Introverti, kteří poslouchají své srdce a intuici. Aktivně lidem naslouchají, působí důvěryhodně, jsou empatičtí, komunikují taktně a pokud cítí konflikt, snaží se celou situaci uklidnit, harmonizovat. Jsou podporující a rádi spolupracují.

  • Poslouchejte je, přikyvujte, je pro ně důležité se cítit vyslyšeni a pochopeni. Je pro ně důležité se cítit, že mluví s přítelem.
  • Pochvalte je za jejich snahu pomoci a jejich časté přesčasy (chtějí všem vyhovět a občas zapomínají na sebe). Ocenění je pro ně víc než cokoliv jiného.
  • Pokud komunikujete změnu, dejte jim čas jí vstřebat, ubezpečte je, že je to dobré pro tým a že jim s tím někdo pomůže. Nejsou na to sami.
  • Netlačte na ně, ať dělají rychlé rozhodnutí, slovo ‘výzva je rozhodně nezvedne ze židle. Vše si potřebují rozmyslet a probrat to s někým blízkým. 
  • Nevyužívejte je pro jejich dobráctví, neumí moc říkat ne a ve všem Vám vyhoví. Když ale pocítí, že je nekale zneužíváte, nikdy Vám to neodpustí.

4/4 Žluťák

Žluťáci = Extroverti hnaní intuicí. Spontánní, expresivní vizionáři. Lidi, kterých je všude plno, upovídaní, nemající problém hned s každým navázat kontakt. Skvělí v motivování týmu svým nakažlivým nadšením.

  • Začněte schůzku přátelsky, otevřeně a zeptejte se, jaká byla cesta a jak se daný člověk má. Klidně krátce pokláboste o počasí a rodině.
  • Logické důvody zde nezaberou, dejte řešení emoční podtext, vyjádřete nadšení, překvapte je novátorským, neotřelým pohledem na věc. Nebo ideálně, nechte je samotné, ať generují řešení.
  • Nekomunikujte stroze, vážně, technicky a se suchým focusem pouze na cíl. Malujte na flipchart, použijte hravější vizuály, příběhy a prezentaci opepřete vtipnou historkou.
  • Detaily je unudí k smrti, nezabíhejte do nich! Stořádkové excely jsou pro ně větší utrpení než oběd u tchyně.
  • Jsou rádi žoviální a expresivní, berte je takové, jací jsou, vážné suchary z nich nikdy neuděláte. Zkuste být trochu jako oni, buďte čitelní, a hned Vás budou brát za přítele.

Vaše Péťa